Hypoglykemie provází pravidelně léčbu diabetika 2. typu, pokud jsou v léčbě použity inzulin nebo deriváty sulfonylurey. Kromě toho, že hypoglykemie jsou nejdůležitější překážkou, která znemožňuje dosáhnout žádoucí kompenzace cukrovky, má hypoglykemie řadu závažných klinických důsledků. Dlouhotrvající těžká hypoglykemie může vést k náhlému úmrtí, kardiovaskulární příhodě či nevratnému poškození mozku. Klinicky významné jsou však i lehké či asymptomatické hypoglykemie, které významně negativně ovlivňují kvalitu života nemocného. Využití moderních technologií pro kontinuální monitoraci glykemií ukázalo, že výskyt asymptomatických hypoglykemií je o mnoho vyšší, než jsme se domnívali a že se jedná zejména o hypoglykemie noční. Hypoglykemie jsou spojeny se zvýšenou mírou deprese, úzkosti, nespokojenosti s léčbou a počtu návštěv lékaře. Noční hypoglykemie mají negativní dopad na spánek, mohou snížit kognitivní funkce a pracovní výkonnost nemocného další den. Prevence hypoglykemií je proto jedním ze základních cílů léčby diabetu a nízké riziko hypoglykemií patří mezi hlavní požadavky, které klademe na nově vyvíjená antidiabetika. Zanedbatelné riziko hypoglykemií, které je srovnatelné s placebem jak v monoterapii, tak i ve většině kombinací s dnes dostupnými antidiabetiky, dokládají data ze studií provedených s empagliflozinem. Ukazují, že nízké riziko hypoglykemií je jednou z výhod gliflozinů, které jsou novou lékovou skupinou s unikátním mechanizmem účinku a které se relativně nedávno objevily na našem trhu., The treatment of patients with type 2 diabetes is typically accompanied by hypoglycemia, if insulin or derivatives of sulfonylurea are used within the treatment. Apart from the fact that hypoglycemias are the major obstacle to achieving the desirable compensation of diabetes, hypoglycemia also has a number of serious clinical consequences. A long term serious hypoglycemia may lead to a sudden death, heart attack or irreversible brain damage. Clinically significant are also the light or asymptomatic hypoglycemias which in a considerably negative way affect the patient's quality of life. The use of modern technologies in continuous monitoring of glycemias has shown that the occurrence of asymptomatic hypoglycemias is much higher than we anticipated and that they largely involve nocturnal hypoglycemia. Hypoglycemia is associated with an increased level of depression, anxiety, dissatisfaction with the treatment and with a greater number of physician office visits. Nocturnal hypoglycemia has a negative impact on the quality of sleep, it may impair cognitive functions and performance efficiency next day. The prevention of hypoglycemia is therefore one of the basic goals of diabetes treatment and the low risk of hypoglycemia is among the main requirements that we place on the newly developed antidiabetic drugs. The negligible risk of hypoglycemia, which is comparable to placebo both in monotherapy and in most combinations with the antidiabetic drugs available today, is evidenced by the data from the studies undertaken with empagliflozin. It shows that the low risk of hypoglycemia is one of the benefits of gliflozins, the new group of medications with a unique mechanism of effect which has quite recently appeared on our market., and Terezie Pelikánová
Cíl. Cílem studie bylo posoudit možnosti IRIS (iterativní rekonstrukce v obrazovém prostoru) algoritmu z hlediska redukce šumu v obraze a efektivní dávky. Metoda. Bylo vyhodnoceno celkem 85 pacientů, kteří podstoupili CT vyšetření (plic, břicha a mozku) s rekonstrukcí snímků pomocí IRIS algoritmu, a podobná skupina 95 pacientů, jejichž snímky byly rekonstruovány filtrovanou zpětnou projekcí (FBP). Referenční součin proudu a expozičního času byl pro skupinu s IRIS algoritmem v původních užívaných protokolech snižován tak, aby kvalita snímku na základě subjektivního posouzení radiologa byla zachována. Obě skupiny byly porovnány z hlediska množství šumu na snímku, poměru signálu a šumu a efektivní dávky, kterou pacient během vyšetření obdrží. Výsledky. Ukázalo se, že u vyšetření břicha je možné radiační zátěž pacienta snížit až o 50 %, aniž by došlo ke zhoršení kvality snímku. Na druhou stranu pro vyšetření mozku se podařilo dosáhnout snížení průměrné efektivní dávky pouze o 23 %. Závěr. Z tohoto důvodu by měla obdobná měření a optimalizace vždy předcházet uvedení nového rekonstrukčního algoritmu do klinické praxe., Aim. The aim of this study was to assess the possibilities of IRIS (Iterative reconstruction in Image Space) algorithm in noise reduction and potential dose reduction. Method. A total of 85 patients clinically underwent CT examination (chest, abdomen, brain) with IRIS reconstruction and similar groups of 95 patients with Filtered Back Projection (FBP) reconstruction were evaluated. The reference tube current product in original CT protocols was modified for IRIS algorithm according to the subjective image quality. Two reconstruction algorithms were compared in terms of image noise, signal to noise ratio and effective dose. Results. It was demonstrated that with the novel approach the mean effective dose reduction up to 50% for CT examination of the abdomen did not lead to image quality degradation. However, to retain the quality of CT images of the brain it was accomplished mean effective dose reduction only of 23%. Conclusion. For this reason such measurements and similar optimization should precede to introduction of any new reconstruction algorithm into clinical routine., Petra Kozubíková, Martin Horák, and Lit.: 6
Statiny výrazně snižují kardiovaskulární riziko a snížení cholesterolu pomocí těchto léků se stalo milníkem v prevenci kardiovaskulárních chorob u širokého okruhu pacientů. Přesto je adekvátní použití statinů u mnoha pacientů limitováno nežádoucími symptomy, které u některých pacientů vedou k přerušení léčby a nízké adherenci k terapii u jiných. Téma statinové intolerance má proto velký klinický význam. Statinová intolerance může být definována jako výskyt myalgie nebo jiných nežádoucích symptomů, které souvisejí se statinovou terapií a vedou k jejímu přerušení. Nicméně, i když dojde v průběhu léčby statiny k těmto příznakům, jsou tyto nežádoucí symptomy často nesouvisející s léčbou a většina pacientů s anamnézou epizod těchto symptomů je schopná tolerovat adekvátní statinovou terapii. Identifikování skutečných případů statinové intolerance má proto velký klinický význam k vyhnutí se zbytečnému přerušení léčby statiny u pacientů, kteří by z ní měli benefit. U pacientů se skutečnou statinovou intolerancí by měly být podávány statiny v pozměněném dávkovacím schématu, a jestliže jsou tolerovány, měla by být dávka postupně zvyšována až k nejvyšší tolerované. S tímto opatrným přístupem je většina pacientů schopná tolerovat alespoň některý stupeň statinové terapie. Kromě toho mohou být k dosažení požadovaných cílů zapotřebí i jiné léky snižující hladinu lipidů. Jestliže je obtížné dosažení cílových hodnot lipidů, může ve snížení kardiovaskulárního rizika pomoci přísná kontrola rizikových faktorů. Klíčová slova: myalgie – nízkodávkovaná statinová terapie – statinová intolerance – statiny – svalové vedlejší účinky, Statins significantly decrease the cardiovascular risk and the reduction of cholesterol by statins has become a milestone in the prevention of cardiovascular diseases for a large group of patients. In spite of that an adequate use of statins in many patients is limited by adverse symptoms which lead to interruption of the therapy in some patients and low adherence to the therapy in others. Therefore the subject of statin intolerance is of great clinical importance. Statin intolerance can be defined as an incidence of myalgia or other adverse symptoms associated with a statin therapy, which lead to its interruption. Nonetheless, even if such symptoms develop during the statin therapy, these adverse effects are frequently not associated with the treatment and most patients with an anamnesis suggesting episodes of such symptoms are able to tolerate an adequate statin therapy. It is therefore of great clinical importance to identify the actual cases of statin intolerance in order to avoid the unnecessary interruption of the statin therapy in the patients who would benefit from it. Regarding patients with a proven statin intolerance, statins should be administered according to an altered scheme and if tolerated, the dose should be gradually increased until the highest tolerated level is reached. When this careful approach is followed, most patients are able to tolerate some level of statin therapy at least. Besides that, there may be also other lipid-reducing drugs needed to reach the required goals. If the achievement of the lipid target values is difficult, a rigorous control of the risk factors may help in reducing the cardiovascular risk. Key words: myalgia – low-dose statin therapy – statin intolerance – statins – side effects on statins, and Tomáš Štulc, Šárka Beránková, Richard Češka
To study defects and chromosomal abnormalities of the fetus, we retrospectively analyzed results of comprehensive dynamic survey of 26,404 pregnant women aged 1850 years old at 6 to 40 weeks of pregnancy. Of them, 25,956 (98.3%) women had physiological course of pregnancy, 448 (1.7%) women had abnormal pregnancy. For the diagnosis of fetal defects, we carried out ultrasound, biochemical, invasive and cytogenetic studies. The results of study showed that the majority of fetal defects and pathological course of pregnancy was noted in women at the age of 2125 years old, since at this age period women have the highest number of pregnancies. At the older age, we noted a gradual decrease in the number of pregnant women, as well as the number of abnormalities of the fetus. Based on the analysis of the results obtained, we have developed an algorithm for early fetal ultrasound examination. In order to exclude nondeveloping pregnancy and intrauterine fetal death, as well as for early diagnosis of fetal defects, we recommend screening women in the first trimester of pregnancy., Shahnoza Kamalidinova, and Literatura
Primární hyperaldosteronizmus (PH) je nejčastější příčinou nejen endokrinní, ale i sekundární hypertenze vyvolané autonomní nadprodukcí aldosteronu kůrou nadledvin. PH je typicky charakterizován hypertenzí, hypokalemií, zvýšeným poměrem aldosteron/renin díky zvýšeným koncentracím aldosteronu a nízkým hladinám reninu a chyběním suprese aldosteronu v průběhu konfirmačních testů. Laboratorní diagnostika PH může však být svízelná, neboť hypokalemie se vyskytuje pouze u asi 50 % případů a vyšetřování parametrů osy renin-angiotenzin-aldosteron může být ovlivněno celou řadou faktorů, ke kterým je třeba přihlédnout. Morfologická diagnostika PH bývá rovněž svízelná díky malé velikosti nádorů/hyperplazií a ve většině případů je nutné provést katetrizaci suprarenálních žil s cílenými separovanými odběry na hormonální testy. Díky relativně vysoké prevalenci PH v populaci hypertoniků (5–11 %) a možnosti trvalého vyléčení u části pacientů je nezbytná časná diagnostika s přesným odlišením jednotlivých forem PH a brzkým zahájením specifické terapie (konzervativní vs chirurgická). Díky četným úskalím diagnostických a léčebných přístupů by každý pacient s podezřením na PH měl býti vyšetřen ve specializovaném hypertenzním centru., Primary hyperaldosteronism (PH) is common cause of endocrine/secondary hypertension with autonomous aldosterone overproduction by adrenal cortex. PH is typically characterized by hypertension, hypokalemia, high plasma aldosterone/renin ratio, high aldosterone, suppressed renin and nonsupressibilty of aldosterone during confirmatory tests. Diagnosis of PH can be difficult since hypokalemia is found only in 50 % of cases and measurement of the parameters of renin-angiotensin-aldosterone system can be influenced by several factors. Morphological diagnosis requires in majority of cases adrenal venous sampling. Early diagnostic and therapeutic measures are very important due to high prevalence of PH and potential cure. Patients with suspicion to PH should be investigated in experienced hypertensive centers due to relatively difficult laboratory and morphological diagnostic approaches., and Jiří Widimský Jr
Karcinom štítné žlázy je nejčastější endokrinní malignita a jeho incidence v posledních letech roste v Evropě i v ostatních částech světa. Nárůst incidence se týká hlavně diferencovaných mikrokarcinomů, nádorů (velikosti do 10 mm) a nízkorizikových karcinomů, velikosti do 20 mm. Léčba diferencovaného karcinomu štítné žlázy zahrnuje podání tyreoablační aktivity radiojódu dostačující buď k navození dlouhodobé remise nebo k úplnému vyléčení nemocných. V poslední době je snaha snížit podávanou aktivitu radiojodu − využívat efektivnějších, šetrnějších, méně invazivních a levnějších procedur, které jsou schopny zaručit optimální léčebný postup při zachování nejlepší kvality života nemocných. Na Klinice nukleární medicíny a endokrinologie v Motole jsme vytvořili počítačový program pro individuální výpočet doporučené aktivity radiojódu, který umožní aplikovanou aktivitu optimalizovat na základě klinických a laboratorních dat pacientů. Algoritmus programu odráží současnou indikační praxi; správnost implementace byla testována jednak na vzorku současných pacientů a jednak na retrospektivních datech ve výzkumné databázi kliniky., x, Jaroslav Zimák, Petr Vlček, Kateřina Personová, Kateřina Táborská, Jan Vejvalka, and Literatura
Dysnatremie patří mezi časté a vážné komplikace u pacientů v neurointenzivní péči. Jejich riziko spočívá v ovlivnění efektivní osmolality extracelulární tekutiny, která má vliv na množství vody v intracelulární tekutině. U hyponatremie vzniká edém mozku na rozdíl od hypernatremie, kde dochází k dehydrataci mozku. Hyponatremie se vyskytují častěji než hypernatremie, ale prognosticky závažnější jsou hypernatremie, těžká hypernatremie (> 160 mmol/l) patří mezi nezávislé ukazatele vzestupu mortality. Rizikovými faktory pro vznik dysnatremií v neurointenzivní péči jsou: 1. akutní poškození mozku, 2. následek terapeutických postupů a 3. iatrogenní příčiny. Cílem neurointenzivní péče je prevence vzniku hypo‑ a hypernatremií z iatrogenních příčin., Dysnatremias are common and serious complications in neurocritical care. They pose a risk mainly due to their effect on osmolality of extracellular fluids that influences the amount of water in intracellular fluids. Hyponatremia is associated with a risk of brain edema, while hypernatremia can cause brain dehydration. Hyponatremia occurs more frequently but hypernatremia is associated with poorer prognosis, serum sodium above 160 mmol/l is an independent risk factor for higher mortality. Risk factors for dysnatremias include: 1. brain damage, 2. therapeutic processes during neurocritical care, 3. iatrogenic conditions. One of the aims of neurocritical care is to prevent iatrogenic hypo/hypernatremias. Key words: hyponatremia – hypernatremia – neurocritical care The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and V. Špatenková, P. Škrabálek
Úvod: Pruritus ani je definován jako kožní onemocnění charakterizované svěděním a/nebo pálením v perianální oblasti. Postihuje 1–5 % populace. Muži jsou postiženi častěji než ženy v poměru 4:1. Projevuje se neodolatelnou touhou po škrábání v perianální oblasti. Dělí se na dva podtypy: primární (idiopatický) a sekundární. Primární pruritus je takový, u kterého se nepodaří najít žádnou příčinu svědění. Sekundární pruritus má zjevnou kauzální příčinu. Cílem práce je nabídnout čtenáři komplexní pohled na možné příčiny, diagnostické postupy a možnosti léčby tohoto pro pacienty nepříjemného a obtěžujícího onemocnění. Metody: Pomocí databází PubMed a MEDLINE jsme prozkoumali literaturu se zaměřením na články týkající se análního pruritu. Nejprve bylo zadáno klíčové slovo „Pruritus ani“ bez omezení. Následně jsme výběr limitovali časovým obdobím 5 let a 10 let, dále na vyhledání článků v anglickém jazyce, německém jazyce a v českém jazyce a v poslední řadě na výběr přehledových článků (review), klinických studií a ostatních. Výsledky: Celkem bez omezení bylo nalezeno 574 článků, z toho 45 přehledových a 25 klinických studií. Článků v anglickém jazyce bylo 437, z toho 40 přehledových, v německém jazyce 44, z toho 1 přehledový. Po zadání časového omezení bylo v posledních 5 letech nalezeno celkem 33 článků, z toho 6 přehledových a 4 klinické studie, v posledních 10 letech celkem 66 článků, z toho 14 přehledových a 10 klinických studií. Ve většině ostatních článků z celkového počtu byl anální pruritus zmiňován jen okrajově jako součást článků zaměřených na jinou tématiku. V českém písemnictví nebyl nalezen žádný souhrnný článek týkající se tohoto tématu. Závěr: Pruritus ani je běžné onemocnění s množstvím příčin, a proto účinná léčba může být zpočátku nedostatečná. Terapie je zaměřena na základní příčinu, pokud je nalezena. Musí být brána v úvahu široká diferenciální diagnostika a přehodnocení terapie je prvořadé. Při absenci jasné sekundární příčiny je empirická léčba zaměřena na zlepšení anální hygieny, změnu životního stylu, odstranění běžných dráždidel a na ochranu perianální kůže. Klíčová slova: pruritus ani − primární – sekundární − svědění − léčba, Introduction: Pruritus ani is defined as a dermatologic disease characterized by itching and/or burning in the perianal area. It occurs in 1−5% of the population. Men are affected more frequently than women, in the ratio 4:1. It is accompanied by an irresistible desire to scratch in the perianal area. Pruritus ani is divided into two subtypes: primary (idiopathic) and secondary. In idiopathic (primary) pruritus it is not possible to detect any other cause of itching. Secondary pruritus has an obvious causal origin. The aim of this paper is to offer a complex overview of possible causes, diagnostic procedures and treatment possibilities of this unpleasant and annoying disease. Methods: We have researched available publications using PubMed and MEDLINE databases, focusing on articles on anal pruritus. At first the key word “Pruritus ani” was put in without any restrictions. Subsequently, we limited the selection by the time period of 5 years and 10 years; then we looked up articles in English, German and Czech languages, and finally review articles, clinical trials and others. Results: 574 articles were found without entering any restrictions; 45 of them were review articles and 25 clinical trials. 437 articles were in the English language and 40 of them were review articles. 44 were in the German language and 1 of them was a review article. A total of 33 articles were found with a 5-year time limit. 6 of them were review articles and 4 were clinical trials. 66 articles from the last 10 years were found. 14 of them were review articles and 10 were clinical trials. In most of the other articles among the total number of articles found, pruritus ani was mentioned only marginally in articles focused on different topics. We have not found any summary articles on this topic in Czech publications. Conclusion: Pruritus ani is a common disease with a number of causes; therefore, effective treatment may be insufficient in the initial stages. The therapy is focused on the primary cause, if found. Broad differential diagnosis options need to be taken into consideration, and reevaluation of the therapy is a priority. When no obvious secondary cause is found, the empiric treatment is focused on an improvement of hygiene and change in the life style, removal of common irritators, and protection of perianal skin. Key words: pruritus ani − primary − secondary − itch − treatment, and M. Lerch, M. Peteja, P. Ihnát, I. Lerchová, A. Zatloukal, P. Zonča
Pseudomyxoma peritonei je vzácný klinický syndrom; nádorový proces, pro který je charakteristické hromadění mucinózního ascitu a peritoneálních implantátů v břišní dutině. Primárním zdrojem je téměř vždy low grade mucinózní tumor apendixu. Jedná se o pomalu progredující, nízce agresivní, ale smrtící onemocnění s častými recidivami. Optimálním léčebným postupem je kompletní chirurgická cytoredukce (CRS) v kombinaci s peroperačně aplikovanou intraperitoneální hypertermickou chemoterapií (HIPEC) – tzv. Sugarbakerova metoda., Pseudomyxoma peritonei (PMP) is an uncommon clinical syndrome characterized by the slow and progressive accumulation of peritoneal implants and mucinous ascites, intraabdominal gelatinous collection (jelly belly). PMP is reported to originate from the low grade appendiceal mucinous neoplasm. Pseudomyxoma peritonei often recurs after treatment and may eventually cause death by abdominal visceral dysfunction via compression with mucinous ascites. Cytoreductive surgery (CRS) and perioperative intraperitoneal chemotherapy comprising hyperthermic intraperitoneal chemotherapy (HIPEC) with or without postoperative intraperitoneal chemotherapy (EPIC) has been regarded as the standard of care in specialized centers. It is often referred to as the „Sugerbaker procedure“. Conventionally, PMP is considered resistant to systemic chemotherapy. Even though complete cytoreduction is associated with prolonged overall survival, recurrence of disease is common and multiple operations are frequently required. Patients may enjoy sustained period of remission, free of symptoms, but long – term disease free survival is distinctly uncommon. The pathologic subtype remains the dominant factor in survival. Patients should be centralized to improve survival by a combination of surgical experience and adequate patient selection., Roman Kocián, and Literatura
Cíl. Srovnání efektivní dávky a orgánové dávky na oční čočku při vyšetřeních mozku multidetektorovým CT přístrojem (MDCT) s nastavenou automatickou modulací proudu, provedené výpočetním algoritmem iterativní rekonstrukce v obrazovém prostoru (IRIS) a algoritmem filtrované zpětné projekce (FBP). Metoda. Z celkem 80 neakutních MDCT mozku s nastavením automatické proudové modulace bylo 40 provedeno protokolem založeným na IRIS a 40 dalších protokolem s FBP. Všechna vyšetření byla realizována na MDCT přístroji SOMATOM Definition AS+ (Siemens Healthcare, Forchheim, Německo). Efektivní dávka byla vypočtena z CT dávkového indexu (CTDIvol) a dose length product (DLP) v prostředí softwaru ImPACT. Orgánové dávky na oční čočku byly vypočteny z hodnot mAs aplikovaných v úrovni oční čočky. Obrazová a diagnostická kvalita rekonstruovaných obrazů byla subjektivně hodnocena dvěma zkušenými atestovanými radiology v zaslepeném porovnání. Bylo také provedeno kvantitativní statistické hodnocení úrovně obrazového šumu. Výsledky. TJ IRIS byla průměrná efektivní dávka na oční čočku 1,04 ± 0, 21 mSv, u FBP 1,53 ± 0,29 mSv, což představuje snížení o přibližně 32 % ve prospěch IRIS. Průměrná orgánová dávka byla u IRIS 26,9 ± 1, 9 mGy a u FBP 40,2 ± 3,2 mGy, což představuje redukci o 33,1 %. Při subjektivním porovnání vjemu kvality obrazu nebyl zjištěn významný rozdíl (p = 0,21). V rámci kvantitativního hodnocení úrovně šumu bylo zaznamenáno malé, ale již statisticky významné zvýšení na obrazech rekonstruovaných algoritmem IRIS (p <0,01). Závěr. Použití výpočetního algoritmu IRIS při MDCT vyšetření mozku umožňuje redukovat efektivní a orgánovou dávku zachycenou oční čočkou až přibližně o jednu třetinu při diagnosticky nevýznamném rozdílu v kvalitě zobrazení v porovnání s algoritmem FBP., Aim. To compare effective and organ radiation dose to the eye lens in multidetector CT (MDCT) examinations of the brain, utilising either iterative reconstruction in image space (IRIS) or filtered back projection (FBP) algorithm. Method. Of 80 non-acute brain MDCT examinations, 40 were performed with IRIS reconstruction algorithm and other 40 with FBP algorithm. All examinations were performed on MDCT system SOMATOM Definition AS+ (Siemens Healthcare, Forchheim, Germany). Calculation of the effective dose was done by ImPACT software (Impact, London) using CT dose index (CTDIvol) and dose length product (DLP) values. Organ dose to the eye lens was calculated from mAs value applied to the slices containing the lens. Diagnostic image quality of reconstructed data was evaluated by two experienced radiologists in a blinded fashion. Results. For IRIS, the average effective dose to the eye lens was 1.04 ± 0.21 mSv and for FBP 1.53 ± 0.29 mSv, with a reduction of approximately of 32%. The average organ dose for IRIS was 26.9 ± 1.9 mGy and 40.2 ± 3.2 mGy for FBP, with a dose reduction of 33.1%. A comparison of image quality showed no statistically significant difference (p = 0.21). Quantitative analysis of image noise revealed slightly increased noise levels in the IRIS group, the difference was statistically significant (p < 0.01). Conclusion. IRIS reconstruction algorithm in cerebral MDCT examinations can reduce the effective and eye lens organ dose approximately by one third, without significant deterioration of image quality compared to FBP reconstruction algorithm FBP., and Jiří Jandura, Jan Žižka, Tomáš Kvasnička, Jan Grepl, Ludovít Klzo