Práce pojednává o knížecích mohylách horákovské kultury. Podrobně vyhodnocuje chronologicky důležitý inventář z hrobů a porovnává jej s podobnými celky severo– a jihovýchodního Přialpí. Lokality Bratčice, Brno–Holásky 1 a 2, Hlásnica u Horákova a Morašice 1 náležejí do stupně Ha C2, tj. 2. pol. 7. století př. n. l. a jsou chronologickou oporou horákovských hrobových celků. Nepotrvrdilo se starší datování již do stupně Ha C1. and HLÁSNICA U HORÁKOVA: WHERE DOES IT BELONG? This article evaluates the princely barrows of the Horákov culture. This chronologically significant inventory of tombs is compared with similar inventories in the northern– and southeastern Alpine region. The Horákov culture sites Bratčice, Brno–Holásky 1 and 2, Hlásnica u Horákova and Morašice 1 are assigned to phase Ha C2, dated to the 2nd half of the 7th century B.C. The author argues against the classification of the tombs into the phase Ha C1.
Příspěvek je věnován systémům váhových jednotek v pravěké Evropě a ve Středomoří. Během střední a počátku pozdní doby bronzové (16.–13. stol. př. Kr.) platily po většině Evropy v podstatě váhové jednotky mykénské, ve 12.–11. století př. Kr. předovýchodní šekely a na začátku doby železné existoval větší počet měrných systémů lokálních. Tvary závaží jsou mnohdy různé, společné jsou váhové systémy. Jejich studium je jednou z cest, jak přejít od archeologie objektů k archeologii idejí. and This paper is devoted to the systems of weight units in prehistoric Europe and the Mediterranean. During the Middle Bronze Age and the beginning of the Late Bronze Age (16th – 13th centuries BC) Mycenaean weight units were used for metals in most parts of Europe. In the 12th – 11th centuries BC these were replaced by Near Eastern shekels, and a number of local weight systems existed in the Early Iron Age Europe. While the weight units are the same, the shapes and materials of the weights differ. A study of weight systems is one approach to enlarging the field of study from archaeology of objects to archaeology of ideas.
Over the last decade, there has been a noticeable increase in the number of projects and discoveries relating to Iron Age iron in the UK. These include the discovery of one of the earliest smelting furnaces at Messingham, North Lincolnshire, an extensive industry along the Thames Valley and finds of iron objects including swords and spearheads within the graves of the Arras culture of Eastern Yorkshire, for example at Pocklington. There has also been an encouraging increase of the number of PhD theses being undertaken in UK universities on early iron objects and their production and deposition, including those supervised and examined by the writer. This contribution will consider the origins of iron production in Iron Age Britain and the relationship between iron production, its uses and the deposition of iron artefacts within the landscape in the light of these recent discoveries. and Během posledního desetiletí došlo k výraznému nárůstu počtu projektů a objevů souvisejících se železem doby železné ve Velké Británii. Patří mezi ně objev jedné z nejranějších tavicích pecí v Messinghamu v severním Lincolnshiru, rozsáhlá výroba tradičních nástrojů podél údolí Temže a nálezy železných předmětů včetně mečů a hrotů kopí v hrobech arrasské kultury východního Yorkshiru, například u Pocklingtonu. Došlo také k povzbudivému nárůstu počtu doktorských prací realizovaných na britských univerzitách (některé pod autorovým vedením), zabývajících se nejstaršími železnými předměty a jejich výrobou a deponováním. Příspěvek se zabývá počátky výroby železa ve Velké Británii a vztahy mezi výrobou železa, jeho použitím a ukládáním železných artefaktů v krajině ve světle těchto nejnovějších objevů.
Archaeological excavations conducted at the settlement-sanctuary of Ust-Polui, located just north of the Arctic Circle in Western Siberia yielded the oldest remains of early iron production in the Circumpolar region of Asia. Ust-Polui archaeological finds associated with metallurgy of iron are dated back to the 3rd century BC – 2nd century AD. Hence the finds date the origins of metallurgical technologies used in the north of Western Siberia virtually several centuries back in time and geographically extend the spread of iron metallurgy between the eras significantly. It seems that Ust-Polui is the most northern point on the Earth where iron metallurgy was developed by ancient people. The discovery of new iron production site poses an important question – what are the reasons and ways of appearance of the iron smelting technologies in the Polar North of Siberia? It is possible that all knowledge was obtained from outside via contacts with metal producing societies, who lived in the eastern regions of the Ural Mountains (to the southwest of Ust-Polui), and knew how to produce iron about two thousand years ago. and Archeologické výzkumy osady-svatyně Ust-Polui, nacházející se severně od arktického kruhu v západní Sibiři, odkryly nejstarší pozůstatky rané výroby železa v polárních oblastech Asie. Archeologické nálezy spojené s metalurgií železa jsou datovány od 3. stol. př. n. l. do 2. stol. n. l. Datují tak počátky užívání metalurgických technologií v severozápadní Sibiři prakticky o několik století dříve a geograficky výrazně rozšiřují prostor, v němž se železná metalurgie mezi danými obdobími šířila. Zdá se, že Ust-Polui je nejsevernějším bodem planety, kde byla starověká metalurgie železa rozvinuta. S objevem nové lokality s doklady metalurgie železa vyvstává důležitá otázka – z jakých důvodů a jakým způsobem se metalurgie železa za polárním kruhem na severu Sibiře objevila? Je možné, že veškeré poznání bylo získáno zvenčí prostřednictvím kontaktů se společnostmi vyrábějícími kovy, které žily ve východních oblastech Uralských hor (na jihozápad od Ust-Polui) a které si osvojily znalost výroby železa již před dvěma tisíci lety.
Sekundárně uložené lidské kosti v sídlištních jamách starší doby železné jsou častým a dosud nevysvětleným archeologickým nálezem. Cílem studie je pomocí kontextuální tafonomie rekonstruovat původ a způsob exkarnace sekundárně uložených lidských kostí. Rekonstrukci prezentujeme na příkladu tří sídlištních objektů ze dvou lokalit na střední Moravě (Křenovice 2 a Hulín – Pravčice 1), řazených do platěnické kultury z okruhu lužických popelnicových polí. Pomocí kvantifikačních metod a mikroskopické prospekce povrchu kostí jsme zjistili, že 77 % jedinců bylo záměrně modifikováno. Na kostech se vyskytovaly zářezy způsobené pravděpodobně kamennou čepelí a ve většině případů (v 90 %) se zářezy nacházely v místech kloubů nebo na krčních obratlích. Dva druhé krční obratle nesly stopy po dlouhodobé manipulaci. Celkový vzorec modifikace kostí odpovídá rituálním aktivitám. Pravděpodobným důvodem úpravy těl byla disartikulace a dekapitace pro uchování kostí jako památných předmětů, relikvií či amuletů. and Secondary depositions of human bones in settlement pits from the Early Iron Age are common but difficult to interpret. The aim of the study is to use contextual taphonomy to reconstruct the origin and excarnation method of such secondary burials of human bones. Our reconstruction is based on three settlement features from two sites in central Moravia (Křenovice 2 and Hulín – Pravčice 1) attributed to the Platěnice phase of the Lusatian Urnfield culture. Quantification methods and microscopic inspection of the bone surface revealed that 77% of studied specimens were intentionally modified. Cuts likely made by a stone blade occurred on the bones, and in the majority (90 %) of cases, the cuts were located at joints or on cervical vertebrae. Two second cervical vertebrae had traces of long-term manipulation. The overall pattern of bone modification is consistent with ritual activities. The probable reason for this body modification was disarticulation and decapitation for the purpose of long-term curation of these body-objects as relics or amulets.