a1_Volský zápřah do jha je znám odedávna v Estonsku, v Litvě na západním okraji lesní zóny i v jihozápadním Finsku. Zde se chovali
tažní voli v 19.-20. století ještě všeobecně. Lotyšští rolníci vykonávali
zemědělské práce skoro výhradně pomocí koně. Tylo rozdíly mají
pravděpodobně starou tradici, kterou lze promítnout na základě
písemných pramenů až¨do 13. století. Určitou výjimku v tomto ohledu tvořila část Livonska. V posledních staletích došlo k zanikání chovu tažných volů, takže i jejich muzeální doklady nejsou
zvlášť bohaté; charakteristické je, že právě v Lotyšsku chybějí. V
Estonské SSR se zachovalo celkem 450 exemplářů jha, zato v Litvě
již jen okolo dvaceti.
Používání jha v Estonsku bylo velmi rozmanité a podle toho se měnil i způsob zapřahání do něho. Nejrozšířenějším typem bylo v Pobaltí jho nárožní, které se v obvyklém tvaru vyskytovalo v celém
Estonsku, v Livonsku, na severním pobřeží Kuronska a Žmudži, kromě toho i v jihozápadním Finsku, na území bývalého Východního
Pruska a snad dříve i v Lotyšsku. Ve východní a jižní části Litvy se naproti tomu zapřahalo do jařem kohoutkových.
Autor pak podrobně popisuje nárožní jha v Pobaltí; zajímavé tu jsou
rozdílné rozměry např. letních a zimních jařem, z nichž poslední jsou
kratší. Zvláštní oddíl věnuje autor popisu estonského jha - dělí je na
čtyři hlavní varianty a udává jejich územní rozšíření. Pokud jde o zadní stranu nástroje a upínání řemení k rohům, zjišťuje tři varianty. and a2_Celkově pak odlišuje pět místních forem, ostře se od sebe lišících;vedle toho existuje řada přechodných forem ve styčných oblastech, veliká rozmanitost vládne i na estonských ostrovech. O stáříjednotlivých forem lze těžko říci něco bližšího; zvlášť starobyle
vypadají jha ze západního Saaremaa, která se podobají svou
konstrukcí dánským rašeliništním nálezům. Dále si všímá autor shod a rozdílů mezi jhy estonskými a finskými. Nového původu jsou
muzeální doklady shodné se středo- a hornoněmeckými typy jařem,
které si přinesli pravděpodobně s sebou němečtí velkostatkáři.
Stejně mladého původu jsou i čela. Litevská nárožní od estonských
liší řadou konstrukčních a funkčních detailů. Kohoutková jha z Litvy
se dělí do tří variant, která nalezneme u sousedních Slovanů, jak je
popsal polský badatel K. Moszyński.
Zvláštní kapitolu tvoří pojednání o jednoduchých jařmech. Jejich
varianty, odvozené z párových nástrojů, mají podobné rozšíření jako
tylo. Dvě varianty lze konstatovat, pokud jde o způsob upevnění řemení k rohům; jsou v určitém vývojovém poměru. V Litvě byly
zápřahové nástroje pro jeden kus skotu řídké, na jihovýchodě země
byly kohoutkového typu. V novější době se zapřahaly jednotlivé kusy
volů v Estonsku do chomoutků, které také v Litvě nebyly neznámy.
Objevily se na počátku 19. století na livonských velkostatcích a
teprve na konci století pronikly do estonských malorolnických
hospodářství.
Lze říci, že volský zápřah v Pobaltí má řadu starobylých rysů - jde
tu vlastně o ústupové území nárožního jha, ke kterému patří také
jihozápadní Finsko. Také formy kohoutkového jařma na Žmudži se
zdají být původnější než formy jižní, opatřené podhrdelnicí. Pro
značné stáří mluví i jazykový materiál. Autor vyvozuje z toho, že
pobaltské termíny, jako esl. ike, fin. ies, lit. jungas, znamenají podobně jako slovanské igo a jeho obměny, i jako další podobné
indoevropské termíny, "svazovati" (tj. rohy), závěr, že nárožní princip
byl původní, a uvádí další starobylé termíny pro součásti jha z
Pobaltí, jež svědčí o jeho dávném místním původu.
a1_Přední švédský národopisec shrnul ve svém příspěvku výsledky
vlastního dlouholetého bádání, literatury a odpovědí na dotazník,
který podle vzoru ankety Ústavu pro německý národopis DAW v
Berlíně vypracoval a rozeslal v září r. 1964 Folkslivarkivel lundské
university.
Zápřah skotu ve Švédsku lze sledovat až do bronzové doby, z níž pocházejí známá skalní vyobrazení v Bohuslänu; první archeologické nálezy patří starší době železné. Studie se však zaměřuje především na rozbor materiálu z posledních tří set let. Tradiční švédská jha byla šíjového, nárožního typu. Jejich charakteristickým znakem bylo zařízení na úvaz rohů, poměrně pohyblivé, které se vyskytuje ve třech lokálních variantách. V některých případech byla nárožní jha opatřena příčkami, zejména když se jimi učil tahat mladý dobytek. Na některých místech jižního
Švédska měla jha, používaná na tah mladým dobytkem, zvláštní
nákrční vázání. Někdy byla jha vybavena příčkami podobně jako
tzv. žeberková forma kohoutkového jařma; i v tomto případě šlo o nástroj pro nezkušené tahouny.
Švédská koňská jařma nazval autor břišními: ty však nutno již řadit k novodobému zápřahu. Nejslarší doklad pochází z pozdního
středověku a objevuje se na jedné kostelní malbě ve Skåne na jihu
Švédska, která patřila tehdy Dánsku. V 16. století se používalo podobného zápřahu nejen v zemědělství, ale i u švédského dělostřelectva. Ze Švédska se pak rozšířil tento zápřah na Åland a
na protilehlé finské pobřeží. and a2_Zvláštní sociální podmínky vedly k vzniku a rozšíření tzv. haveloku, jha, jež na jednom konci mělo oblouk pro šíji zvířete a otvory pro příčky, na druhém bylo rovné a spočívalo na ramenou oráče, lakovéjho se používalo na nově kolonizovaných slatinných půdách, namalých usedlostech, při sázení a kultivaci brambor. S břišním jhempro koně se setkáváme již od středověku na jihu Švédska ve Skåne.
V dalším textu ukazuje autor, jaký vliv měl na výběr jednotlivých druhů tažných zvířat chov dobytka. Zajímavé je např., že na sever od
tzv. limes norrlandicus (výrazná geografická hranice ve Švédsku, která je současně i hranicí řady kulturních jevů), kde byl chov skotu
zaměřen na mléčnou produkci, se uplatňoval při tahu především
kůň, zatímco na jihu od této hranice byl hlavním tahounem vůl. Také
obchod s voly sehrál v tomto ohledu značnou úlohu; jiný švédský
badatel, H. Hagar, zjistil ve svých studiích tři lakové ústřední oblasti
chovu volů a rozšíření obchodu s nimi v 19. století. Granlund se v této souvislosti zmiňuje o zvláštních jařmech, která nazývá trhovými.
Otázky zápřahu dobytka ve Švédsku sleduje autor ve spojitosti se
společenskými poměry na švédském venkově a jejich historickým
vývojem. S tím souvisí i zápřah krav místo volského zápřahu v nové
době a podobně i potažní nástroj pro jeden kus dobytka, který se
podobá našemu krumpolci; náleží již zvláštnímu kulturnímu proudu
a šíří se proto jinak než tradiční párové zápřahy. Pomocí takového
nástroje se tahalo v severním Švédsku, kde převládal jako tažné
zvíře kůň, ale byl znám i na mnoha místech v jižní části země.
Chomout či chomoulek pro voly je pozdějším jevem, ale nevešel do tradice. Zato se vžily různé úpravy postroje sloužící k brzdění, které
vystřídaly staré způsoby zavírání. Uzda je ve Švédsku poměrně
mladého data; v dřívějších dobách se vodili voli zepředu, jak dokazují dokonce i bohuslänské kresby. Autor dále popisuje úvazy
uzdy, volání na dobytek, a v závěru seznamuje čtenáře s ústupem
tažných zvířat ve 20. století a jeho příčinami.
a1_Studie známého izraelského badatele o oradlech dotýká se území,
která patří k nejstarším kolébkám zemědělství, a proto i zápřahu
dobytka. Pravěku zemědělství v Izraeli se také autor věnuje v úvodu
studie; z různých údajů vyplývá, že se v dávných dobách Izraele
používalo volského zápřahu především k orbě.
Dvojité jařmo, které se vyvíjelo po tisíciletí na území Izraele, bylo
kohoutkového typu, s dvěma páry příček, opatřenými na dolních koncích provazy. Zvláštností příček je jejich vyhnutí na vnější stranu.
Ostatní zařízení je podobné jako u této formy kohoutkového jařma
v jiných zemích. Autor líčí pak způsob zapřahání dobytka do jařma,
který je také podobný jako jinde.
Pro orbu v olivových hájích a na vinicích se již ve starších dobách
používalo poněkud kratšího dvojitého jařma. Kromě toho se vyskytovalo zapřahání do zmíněné formy jařma u saní na mlácení
obilí. Jařmo bývalo spojeno se zapřaženým nástrojem pomocí
ležadla, které na zadním konci se pohyblivě připojovalo k hřídeli
orebného nástroje, vpředu se jhem prostřednictvím dřevěného
hřebíku a houžve. Podobně jako mnohde jinde se svořeň dával do
různých otvorů (byly zpravidla čtyři), a tak se regulovala současně hloubka orby. U saní na mlácení se zapojovalo ležadlo do kruhu
uprostřed předku.
Tradiční jařmo v Izraeli se vyrábělo obyčejně z měkkého dřeva (pinie, topolu atd.), příčky z tvrdého dřeva, hlavně dubu. and a2_Jařmo pro osly mělo zvláštní podušku, naplněnou slamou, která byla připevněna na šíji zvířete pod jařmem. Navzdory přísným zákazům židovského zákona, praktikoval se společný zápřah vola a osla, poměrně řidší byl společný zápřah vola a velblouda.
Během 19. století nastaly v zápřahu na území Izraele změny, a to v
souvislosti s kolonizací různého obyvatelstva, především však
evropského, z Německa, z Bosny a z Kirgizie, konečně i s imigrací
židovského obyvatelstva a rozvojem zemědělského vzdělání. Autor
pak popisuje jednotlivé formy jařem, přinesených do Izraele novými
usedlíky. Další vliv vykonala stavba komunikací, nové druhy povozů,
zavádění nových druhů tažných zvířat, především koně a mula. Tento
vývoj probíhal do první světové války, kdy koně a muli byli rekvirováni
a dočasně se zase začalo používat k tahu volů. Potom opět probíhal
předešlý vývoj, jenž byl podmíněn i důsledky světového trhu a rozvoje zemědělské ekonomiky. Velikou úlohu sehrálo i zavedení železného pluhu již v r. 1883, který byl svým způsobem revolucí v
tamním hospodářství. To vše mělo vliv na ústup tažných volů ve
prospěch koně a mula, jak je vidět i na připojené tabulce. Zde je
zachycen i stav vývoje po druhé světové válce, který přináší veliký rozmach moderní tažné síly, projevující se zejména v počtu traktorů.
Tyto převládají v rovinách, zatímco v hornatých částech Izraele se
pracuje s mulem. Závěr článku je věnován pak ekonomickým otázkám rozvoje potažní síly v posledním období, který je naprosto
jasně spjat s technickými zkušenostmi a tradicemi evropských
imigrantů.