Introduction: Obstruction of the appendiceal lumen is the primary cause of appendicitis. The most common causes of luminal obstruction are fecaliths and lymphoid follicle hyperplasia. Additionally, bacterial infections or enteric and systemic viral diseases can cause a reaction of the lymphoid follicle. Case presentation: An 11-year-old boy with active phase of chickenpox presented on our Pediatric surgery emergency department under the impression of acute appendicitis. An appendectomy was performed on the same day. An inflamed and edematous retrocecal appendix was removed during surgery. Histological investigation of the appendix revealed transmural acute inflammation, with diffuse proliferation of inflammatory cells, with characteristic intranuclear inclusion surrounded by a clear halo. The PCR analysis of peripheral blood and appendix tissue specimen revealed positive VZV DNA. Conclusion: We have shown that varicella-zoster virus infection of the appendix is associated with acute appendicitis and possibly also with severity of the disease., Zenon Pogorelić, Mihovil Biočić, Ivo Jurić, Klaudio Pjer Milunović, Ivana Mrklić, and Literatura 11
Přehledový článek pojednává o akutní lymfoblastické leukemii dospělých. Zmiňuje úvodní příznaky, základní diagnostické metody, aktuální doporučené postupy léčby a prognózu. Samostatně jsou uvedeny některé zvláštní podtypy tohoto onemocnění a rovněž nové léky a léčebné přístupy dostupné v posledních letech nebo zkoumané v rámci klinických studií., Initial symptoms at diagnosis, essential diagnostic work-up procedures, current treatment guidelines and prognosis of adult acute lymphoblastic leukemia are discussed in this review article. A separate section deals with several special subtypes of this disease and new drugs or treatment approaches available recently or tested within ongoing clinical trials., František Folber, Štěpán Hrabovský, Michael Doubek, and Literatura
Přirozený průběh a zejména pak prognóza pacientů s chronickou myeloidní leukemií (CML) doznaly za posledních čtrnáct let zcela zásadní změny k lepšímu díky zavedení cílené léčby tyrozinkinázovými inhibitory (TKI). V současné době jsou k dispozici tři přípravky do první linie (imatinib, nilotinib a dasatinib) a pro případ selhání či intolerance v úvodu zvolených léků je nabídka obohacena o další dva účinné preparáty, bosutinib a ponatinib. Velký důraz je kladen na pravidelné a standardizované monitorování léčebného efektu, kdy je v případě nedosažení kýžené léčebné odpovědi v daném časovém horizontu indikována změna za účinnější přípravek. Význam časné změny terapie při nedosažení tzv. časné molekulární odpovědi je diskutován a dosud nepotvrzen. Rovněž možnost a proveditelnost úplného vysazení TKI u pacientů s trvající hlubokou molekulární odpovědí je sice příslibem potenciálního vyléčení z CML, nicméně zatím zůstává aktem přísně kontrolovaným v rámci klinických studií, který ještě nelze spolehlivě přenést do klinické praxe. V situacích, kdy selžou dva a více TKI, či je přítomna mutace T315I, anebo jsme svědky progrese do pokročilých stadií CML, nelze opomenout variantu alogenní transplantace krvetvorných buněk, která je i v éře TKI jedinou léčebnou metodou s prokázaným kurativním potenciálem., Natural course and particularly prognosis of the patients with chronic myeloid leukemia (CML) improved fundamentally during last fourteen years thanks to tyrosine kinase inhibitors (TKI) targeted therapy introduction. Currently, three TKI (imatinib, nilotinib, and dasatinib) are available for the first line treatment, and two other efficient drugs (bosutinib and ponatinib) can be used in the case of failure or intolerance of previously administered TKI. Regular and standardized treatment efficacy monitoring is crucial for appropriate and timely change of therapy when required responses are not met in given time points. Prognostic significance of early treatment switch in case of failure to achieve an early molecular response has not been established yet. Similarly, even if the data suggest possibility and feasibility of stopping TKI therapy in patients with durable deep molecular response, at present, stopping TKI should only be done in the context of clinical trials and cannot be routinely recommended into clinical practice. Allogeneic stem cells transplantation is still the only curative treatment option even in the TKI era, and should be used in the following situations: patients who fail at least 2 TKI, patients with presence of T315I mutation and patients who progress into advanced stages of the disease., Daniela Žáčková, and Literatura
Gastrointestinální stromální tumory (GIST) jsou nejčastějšími mezenchymálními nádory travicího traktu, většinou s maligním potenciálem. GIST vycházejí většinou z prekurzorů Cajalových buňek, které často prezentují mutace genů KIT či PDGFRA. Dlouho byly GIST špatně diagnostikovatelné a mylně považovány za leiomyom, leiomyosarkom, leiomyoblastom nebo schwannom. V současné době, díky rozvoji imunohistochemických metod a objevu tyrozinkinázových receptorů je jejich diagnóza snadnější a přesnější. Současně tvoří GIST samostatnou jednotku submukózních nádorů. Odhadnout přesný výskyt GIST je ale obtížné. Klinické příznaky u pacientů s GIST závisí hlavně na jejich lokalizaci, velikosti a eventuálně přítomnosti metastáz. Terapie a prognóza GIST závisí na správné a časné diagnóze, která by měla být provedena na základě morfologických, endoskopických (endosonografických), histologických, imunochemických dat a molekulární analýzy. Zobrazovací radiologické metody mají stále své místo v diagnostice a sledování GIST. Péče o pacienta s GIST od diagnózy k léčbě je mezioborová. Přes rychlý vývoj a významný pokrok v biologické léčbě inhibitory tyrozinkinázových receptorů zůstává chirurgická radikální resekce nádorů základní a nejefektivnější léčbou GIST, hlavně u nádorů s minimálním maligním potenciálem, nebo nádorů symptomatických. Léčba imatinibem nebo sunitinibem je rezervovaná pro pacienty s CD117 pozitivními inoperabilními a/nebo metastatickými maligními GIST. Adjuvantní léčba imatinibem je nedílnou součástí úspěšné biologické léčby některých vybraných gastrointestinálních stromálních nádorů. V případě progrese nádorů při léčbě imatinibem i sunitinibem se nabízí nové inhibitory tyrozinkinázy., Gastrointestinal stromal tumours (GIST) are the most common gastrointestinal mesenchymal tumours, almost always with malignant potential. GIST arise almost always from precursor cells of Cajal, often presenting mutations in the genes KIT or PDGFRA. For a long time were GIST misdiagnosed and mistaken for leiomyoma, leiomyosarcoma, leiomyoblastoma or schwannoma. Nowadays represent GIST an independant unit of submucosal tumours, and their diagnosis is more and more precise because of the development of immunohistochemistry and the discovery of tyrosine kinase receptors. However it is difficult to estimate exactly their incidence. Clinical feature of GIST patients depends mainly on their location, size and the presence of metastases. Treatement and prognosis of GIST depend on their diagnosis due to morphological, endoscopical, histological, immunohistochemical exmination and to molecular-genetical analysis. Radiological examinations have still their place in the diagnostic and surveillance of GIST. Management of GIST (from diagnosis to treatement) is cross-sectoral issue. Despite the rapid development and significant progress of the biological treatment by inhibitors of tyrosine kinase receptors, radical surgical resection of GIST remains the primary and most effective treatment for GIST, especially those with little malignant potential or symptomatics. Treatment with imatinib or sunitinib is reserved for patients with CD117 positive unresectable and/or metastatic malignant GIST. Adjuvant treatment with imatinib is an integral part of the successful biological treatments for some well-chosen gastrointestinal stromal tumors. In the case of tumor progression during treatment with imatinib and sunitinib, there is the opportunity to submit new tyrosine kinase inhibitors. treatment, tyrosinkinase inhibitors, Imatinib, Sunitinib., Vincent Zoundjiekpon, Ondřej Urban, Martin Rydlo, Dušan Žiak, Přemysl Falt, Eva Kundrátová, Martin Hanousek, Petr Fojtík, Otto Mikolajek, and Literatura
V kazuistice popisujeme průběh onemocnění 25leté nemocné s bronchogenním neuroendokrinním nádorem, který se klinicky projevoval Cushingovým syndromem. Léčba spočívala v chirurgickém odstranění nádoru a podávání analog somatostatinu, která byla indikována pro přetrvávající projevy endokrinní nadprodukce při prokázaném reziduu onemocnění. Příznaky byly přibližně 3 roky kontrolovány systémovou léčbou. Po této době se onemocnění stalo rezistentním a bylo nutné indikovat bilaterální adrenalektomii. Nemocná je sice bez známek onemocnění, otázkou zůstává, jak dále léčit primární nádor., We describe case history of 25 years old woman with pulmonary form of neuroendocrine tumor. There was overproduction of ACTH (adenocorticotropic hormon) resulting in Cushings syndrome. After the surgery we detected residual tumor in mediastinum with relapsing hormonal symptoms. Therefore we started the systemic treatment with somatostatin analogs. The disease became resistant after 3 years and therefore was the patient indicated for bilateral adrenalectomy. Despite of very good clinical outcome the primary tumor remains in mediastinum and the further treatment remains problematic., Hana Honová, and Literatura 3
Maligní nádory vnitřních orgánů způsobují vznik kožních metastáz ve 3–10 % a jsou tedy relativně vzácným nálezem. Počet pacientů se liší podle toho, v jakém klinickém stadiu onemocnění přichází nemocný k dermatologovi. Velmi malý je počet nemocných, kteří přicházejí primárně k dermatologovi s kožními metastázami a dosud u nich nebyl zjištěn primární nádor. U mužů jsou zdrojem metastáz nejčastěji karcinomy plic a u žen karcinom prsu. Na druhém a třetím místě jsou u obou pohlaví rakovina tlustého střeva a melanom. U nádorů plic, ledvin a ovarií bývají kožní metastázy často prvním příznakem onemocnění. Metastázy se nejvíce objevují na kůži hrudníku a mají různý klinický vzhled (nejčastěji jeden či více nodulů). Pestrý, ale mnohdy typický vzhled mají hlavně metastázy rakoviny prsu. Pokud máme podle klinického vzhledu a průběhu onemocnění podezření na metastázy, nikdy bychom v diferenciálně diagnostické rozvaze neměli zapomenout na melanom. Metastatické postižení kůže bez ohledu na primární tumor bývá vždy špatným prognostickým znakem., The incidence of cutaneous metastases is about 3–10 % and they are rarely present at the time when the malignancy is diagnosed. The cutaneous metastases of lung cancer are most frequently in men, and breast metastases in women. In both genders the next two places are taken by colon cancer and melanoma. Cutaneous metastases may represent the first evidence of malignancy in particular cancer of the lung, kidney, and ovary. Cutaneous metastases usually occur on the trunk, and present as single or multiple, painless nodule/s of sudden onset. Carcinomas of the breast present as several, typical, clinical patterns (inflammatory, telangiectaticum, en cuirasse). If cutaneous metastases are suspected regarding the clinical finding, one should always think about malignant melanoma. Cutaneous metastatic disease often has a poor prognosis., Karel Pizinger, and Lit.: 9
Východiska: Castlemanova choroba je vzácné neklonální lymfoproliferativní onemocnění se 2 klinickými (unicentrická a multicentrická) a 4 histomorfologickými (hyalinně-vaskulární, plazmocelulární, smíšená a plazmablastická) typy. Multicentrická Castlemanova choroba je typicky agresivní, relabující onemocnění s generalizovanou lymfadenopatií a systémovými příznaky. Z důvodu absence randomizovaných srovnávacích studií nejsou léčebná doporučení pro tuto formu dosud jednotná a v praxi se lékaři orientují zejména podle retrospektivních popisů jednotlivých případů a malých souborů pacientů. Cíl: Tato práce shrnuje dostupné poznatky o léčebných modalitách pro multicentrickou Castlemanovu chorobu a na základě analýzy literárních zdrojů uvádí aktuální doporučení pro terapii tohoto onemocnění. Závěr: Pilíře léčby multicentrické Castlemanovy choroby by měly sestávat z preparátů skupiny monoklonálních protilátek (tocilizumab, rituximab) a imunomodulačních léků (thalidomid, lenalidomid). Ve prospěch thalidomidu hovoří výhodná cenová kalkulace léčby, možnost dlouhodobého podávání s přetrvávajícím léčebným efektem i po přerušení medikace a popisovaný účinek v rituximab-rezistentních případech., Backgrounds: Castleman disease is a rare nonclonal lymphoproliferative disorder with 2 clinical (unicentric and multicentric) and 4 histomorphologic (hyaline-vascular, plasma-cell, mixed and plasmablastic) types. Typically, multicentric plasma-cell Castleman disease is an aggressive, relapsing disorder with generalized lymphadenopathy and systemic symptoms. Due to absence of randomised comparison studies, treatment recommendations for this disease form are not united and mostly, the practicing physicians take guidance from retrospective reports of single cases and small groups of patients. Aim: This paper summarizes the available treatment modalities for multicentric Castleman disease and based on an analysis of literature sources it provides current recommendations for treating the disease. Conclusions: The pillars for treating multicentric Castleman disease should comprise preparates from the groups of monoclonal antibodies (tocilizumab, rituximab) and immunomodulatory drugs (thalidomide, lenalidomide). Positive aspects of thalidomide include favourable financial calculation, the possiblity of long-term administration with lasting therapy effects and reported efficacy in rituximab-resistant cases., Petr Szturz, and Literatura
Meduloblastom je embryonální neuroektodermální nádor mozečku, je nejčastějším maligním nádorem centrálního nervového systému v dětském věku. Ročně onemocní meduloblastomem v České republice přibližně 10 až 12 dětí. Současná léčba kombinuje chirurgickou resekci, radioterapii a chemoterapii. Významný pokrok v léčebných výsledcích byl dosažen zlepšením neurochirurgických technik, optimalizací dávek radioterapie a zavedením kombinované adjuvantní chemoterapie. Intenzita léčby se odvíjí od věku dítěte, rozsahu chirurgické resekce a přítomnosti metastáz. Současná léčebná schémata dosahují 5letého bezpříznakového přežití v 70–81 % u pacientů standardního rizika a 30–70 % u pacientů vysokého rizika. Porozumění nádorové biologii meduloblastomu umožní definovat terče pro cílenou biologickou léčbu i blíže určit riziko konkrétního onemocnění. Stálou výzvou zůstává minimalizace pozdní toxicity léčby., Medulloblastoma, an embryonal neuroectodermal tumor of the cerebellum, is the most common form of malignant brain tumor of childhood. 10–12 new cases occur in the Czech Republic each year. Current treatment, which combines modern techniques of neurosurgical resection and radiotherapy, and adjuvant chemotherapy, has improved survival substantially. The intensity of multimodal therapy is based on clinical criteria of age, metastatic disease and the extent of surgical resection. Nevertheless, 19–30 % of average risk and 30–70 % of high risk patients experience relapses within 5 years from initial presentation. Identification of biological prognostic markers and cellular targets will result in risk-adapted treatment, which is crucial for improving cure rates and reducing long-term sequelae., Karel Zitterbart, Zdeněk Pavelka, Jana Zitterbartová, and Lit.: 20
Většina pacientek s časným i pokročilým stadiem maligního ovariálního nádoru udává symptomy onemocnění, přičemž mezi nejčastějšími jsou zastoupeny gastrointestinální obtíže. Fyzikální vyšetření je limitováno, vzhledem k uložení adnex a časté extraovariální manifestaci onemocnění. Předoperační stanovení nádorového markeru CA 125 je indikováno pouze při podezření na ovariální maligní nádor s cílem sledování dynamiky hladin markeru během onkologické léčby. V opačném případě vysoká falešná pozitivita CA 125 vede k nadbytečnému vyšetřování zdravých pacientek a dalším intervencím. Stanovení nádorového markeru HE4 by mohlo být přínosem u selektované skupiny pacientek (premenopauzální ženy s endometroidní benigní vs. malignizovou cystou aj.), jelikož jeho rutinní (neselektovaný) odběr v případě ovariálního tumoru nevedl k lepšímu rozlišení benigních a maligních ovariálních nádorů ve srovnání s markerem CA 125. V současné době zůstává ultrazvukové vyšetření metodou volby v diferenciální diagnostice benigních a maligních ovariálních nádorů a v rukou zkušeného sonografisty umožní i stanovení stadia a operability onemocnění. Magnetická rezonance s kontrastní látkou je využívána pouze komplementárně v případě nutnosti lepšího tkáňového rozlišení. Počítačová tomografie se většinou využívá ke zhodnocení rozsahu pokročilého nádorového onemocnění, zvláště pokud není na pracovišti dostatečná erudice v abdominálním ultrazvukovém vyšetření. Kombinace počítačové tomografie s pozitronovou emisní tomografií (PET/CT) je nejpřesnější metodou ve stanovení vzdálených metastáz, její využití je však limitováno dostupností metody. Využití PET/CT v diferenciální diagnostice benigních a maligních ovariálních nádorů je limitováno vyšším počtem falešně negativních nálezů ve srovnání s ultrazvukovým vyšetřením., The majority of patients who suffer from an early or advanced stage of ovarian cancer complain about symptoms, mainly gastrointestinal ones. The pelvic examination in ovarian cancer detection is limited by the adnexal position in the pelvis and frequent extraovarian spread of disease. The evaluation of tumor marker CA 125 is justified only in suspicion of ovarian cancer, and rather is to be used in the follow up of ovarian cancer patients during oncological treatment. Otherwise the known high false positivity of CA 125 may cause unnecessary further examinations and invasive interventions. The evaluation of new tumor marker HE4 might be worthy in a selected group of patients (e.g. with endometriomas etc.), however the HE4 or combination of HE4/CA 125 did not increase the detection of malignant disease compared with CA 125 alone. Recently, ultrasound is the method of choice in diferential diagnosis between benign and malignant ovarian tumors. The experienced examiner is also able to detect extraovarian tumor spread and to assess tumor operability. MRI is used only to complement ultrasound in cases when high tissue resolution is needed. CT is a useful method for detection of extraovarian spread, especially in cases when an ultrasound examiner experienced in abdominal scanning is not available. Similarly, PET/CT is a highly accurate method for the detection of abdominal and extraabdominal tumor spread, but its use is limited by cost and the low availability of this method. On the other hand, PET/CT is not recommended for primary cancer detection because of its lower sensitivity in comparison to ultrasound and its high false positive rates., Daniela Fischerová, Michal Zikán, Ivana Pinkavová, Jiří Sláma, Pavel Freitag, Pavel Dundr, Andrea Burgetová, David Cibula, and Literatura 50