Diastematomyelie je vzácná vrozená vada patřící mezi spinální dysrafizmy a obvykle je asociována se syndromem míšního ukotvení. Diastematomyelie je tvořena dvěma polovinami rozštěpené míchy s vlastními durálními vaky, které jsou rozděleny osteokartilaginózním septem. Tato vada bývá diagnostikována především v dětském věku. U dospělých je vzácná a dominujícím příznakem je bolest. Autoři prezentují kazuistiku ženy ve věku 44 let s diastematomyelií, která si stěžovala na chronické bolesti zad a progredující slabost dolních končetin. U pacientky jsme provedli laminektomii, deliberaci míchy a plastiku durálního vaku. Po operaci pacientka zůstala bez neurologického deficitu a udávala výraznou úlevu od bolestí., Diastematomyelia is a rare congenital defect, a type of spinal dysraphisms, often associated with the tethered cord syndrome. Diastematomyelia is formed by the two halves of the split spinal cord that each has own dural sac separated by a rigid or fibrotic septum. This defect is mainly diagnosed in children. Pain is the dominant symptom in adult patients. The authors present a case of a woman aged 44 years with diastematomyelia who complained of chronic back pain and progressive weakness in her legs. In this patient, laminectomy was performed, the spinal cord released and the dural sac restored. After the surgery, the patient had no neurological deficits and reported significant pain relief. Key words: diastematomyelia in adults – tethered cord syndrom – split cord malformation The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and V. Novák, L. Hrabálek, M. Vaverka, M. Halaj
Tauopatie jsou neurodegenerativní onemocnění, která se vyznačují hromaděním abnormně modifikovaných forem proteinu zvaného tau především v kůře frontálních, temporálních a parietálních laloků, v bazálních gangliích a v mezencefalu. Molekulárně biologicky a biochemicky dobře definovaná skupina chorob má však dosti heterogenní klinické obrazy a je podstatou několika různých neurodegenerativních onemocnění tvořících frontotemporální lobární degenerace. Společným klinickým znakem těchto entit je ve větší či menší míře vyjádřený syndrom frontotemporální demence. Klinické jednotky, jež se řadí mezi klasické frontotemporální demence, však nejsou vždy podmíněny jen tauopatiemi, mnohdy je jejich etiopatogenetická podstata jiná. Účelem tohoto stručného přehledu je utřídění současné úrovně poznání vztahů mezi skupinou tauopatií a frontotemporálních lobárních degenerací. Článek obsahuje i návrh praktického postupu k upřesnění klinické diagnózy jednotlivých nozologických jednotek v rámci tauopatií., Tauopathies are neurodegenerative disorders characterized by accumulation of abnormally modified forms of the tau-protein, predominantly in frontal, temporal and parietal cortical regions, basal ganglia and in the midbrain. Tauopathies are well defined from the molecular biological and biochemical point of view; clinical symptoms may be, however, heterogeneous. Common signs of frontotemporal lobar degenerations include a more or less prominent syndrome of frontotemporal dementia. On the other hand, the clinical picture of frontotemporal dementia may not be caused by a tauopathy only; in many cases the underlying etiopathogenic cause is different. The aim of our review is to classify the relationship between tauopathies and frontotemporal lobar degenerations. This review contains a proposal of a practical approach to refining clinical diagnosis of the different tauopathies. Key words: neurodegeneration – tauopathy – frontotemporal lobar degeneration –progressive supranuclear palsy – progressive aphasia – corticobasal syndrome The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and R. Rusina, R. Matěj, E. Růžička, J. Roth
Autoři prezentují případ 20měsíčního chlapce stigmatizovaného v rámci Costello syndromu s akutní retencí moči a nálezem tumorózní leze v oblasti malé pánve, která byla později diagnostikována jako embryonální rhabdomyosarkom. Autoři diskutují souvislost vzniku tumorozních lézí a Costello syndromu. Klíčová slova: Costello syndrom, retence, rhabdomyosarkom, tumor, Authors would like to present case of 20-month-old boy suffering from Costello syndrome with acute urine retention and a tumorous lesion in small pelvis, later being diagnosed as an embryonal rhabdomyosarcoma. The relation between Costello syndrome and tumorous lesions formation is being discussed. Key words: Costello syndrome, retention, rhabdomyosarcoma, tumor, Červinková I., Skotáková J., Pavlovský Z., Seehofnerová A., and Literatura
Úvod: Naše výsledky byly zhodnoceny za účelem posouzení bezpečnosti a efektivity endoskopické endonazální techniky v léčbě kraniofaryngeomů. <p align="">Materiál a metody: Od roku 2008 bylo endoskopicky endonazálně operováno14 pacientů s typickým supraselárním extraventrikulárním kraniofaryngeomem. Soubor se skládá z 11 mužů a 3 žen (věk 17–60 roků, průměrný věk 38 let). Jedenáct pacientů mělo předoperační deficit zorného pole v rozsahu od malého deficitu ve vnějším kvadrantu až k slepotě jednoho oka a těžkému deficitu druhého oka. Byla použita endoskopická endonazální technika čtyř rukou s peroperační 3,0 T MR. <p align="">Výsledky: V sedmi případech bylo dosaženo radikální resekce. Ve čtyřech případech byla provedena resekce subtotální, ve dvou případech resekce parciální. V jednom případě se jednalo o vypuštění kraniofaryngeomové cysty. V resekci po iMR bylo pokračováno ve třech případech. K úpravě zorného pole došlo v pěti případech. Pooperační diabetes insipidus se nově objevil ve třech případech. Reoperace pro únik mozkomíšního moku byla nezbytná ve třech případech. <p align="">Závěr: Endoskopické techniky v léčbě kraniofaryngeomu jsou bezpečné. Nicméně jsou spojeny s vyšším výskytem pooperačního úniku mozkomíšního moku ve srovnání s transkraniálními přístupy., Introduction: We reviewed our results in order to evaluate safety of endoscopic endonasal technique in the treatment of craniopharyngiomas. <p align="">Material and methods: Since 2008, endoscopic endonasal approach was used in 14 patients with typical suprasellar extraventricular craniopharyngioma. This cohort consisted of 11 males and three females (age 17 to 60 years, average age 38 years). Eleven patients had preoperative visual field deficit ranging from small deficit in the outer quadrant to blindness on one eye and a severe deficit of the second eye. Endoscopic endonasal four hands technique was used with intraoperative 3.0 T MRI. <p align="">Results: In seven cases, the radical resection was achieved. Subtotal resection was performed in four cases. The resection was partial in two cases. In one case, a cyst was drained. Resection after iMRI was performed in three cases. Visual field deficit improved in five cases. Postoperative diabetes insipidus developed in three cases. Reoperation for CSF leakage was necessary in three cases. <p align="">Conclusion: Endoscopic technique in the treatment of craniopharyngioma is safe. However, this approach is associated with a risk postoperative cerebrospinal fluid leakage., and V. Masopust, D. Netuka, V. Beneš
N. Mottet (chair), P. J. Bastian, J. Bellmunt, R. C. N. van den Bergh, M. Bolla, N. J. van Casteren, P. Cornford, S. Joniau, M. D. Mason, V. Matveev, T. H. van der Kwast, H. van der Poel, O. Rouvière, T. Wiegel
Mottet (chair) N., Bastian P. J., Bellmunt J., Bergh R. C. N. Van Den, Bolla M., Casteren N. J. Van, Cornford P., Joniau S., Mason M. D., Matveev V., Kwast T. H. Van Der, Poel H. Van Der, Rouvière O., Wiegel T.
Cíl: Zjištění možností multiparametrického MR zobrazení při hodnocení efektu a predikci odpovědi na neoadjuvantní chemoradioterapii (CRT) u lokálně pokročilého karcinomu rekta (KR). Metodika: Provedli jsme retrospektivní analýzu multiparametrických MR vyšetření a histologických nálezů u 22 nemocných před zahájením a po skončení neoadjuvantní CRT. Kromě standardních nativních a post-kontrastních MR obrazů zahrnoval vyšetřovací protokol i dynamické postkontrastní vyšetření a difuzně vážené obrazy (DWI). Provedli jsme statistickou analýzu našich výsledků. Pro hodnocení predikce léčebné odpovědi byl použit Mannův-Whitneyův U-test pro nezávislé vzorky. Pro srovnání respondérů a non-respodérů před a po CRT Wilcoxonův párový test. Výsledky: Z hodnocení stagingu nádoru pouze nativním MR vyšetřením a nedynamickým postkontrastním vyšetřením je patrná tendence k nadhodnocování rozsahu nádorových hmot po léčbě ve skupině s dobrou odpovědí. Srovnáváme-li vzájemně hodnoty farmakokinetických parametrů (FKP) a apparentního difuzního koeficientu (ADC) u vstupního vyšetření v rámci skupiny respondérů a non-respondérů, nalézáme statisticky významně nižší hodnotu u parametru V u skupiny respondérů (p = 0, 013). Při srovnání výsledků vstupního vyšetření s vyšetřením po léčbě odděleně v rámci skupiny respondérů a non-respondérů je ve skupině respondérů patrná statisticky významná odchylka hodnot u parametrů ADC (p < 0,001), Kttims (p < 0,001), Kp (p = 0,002) a iAUC (p = 0,048). U skupiny non-respondérů je statisticky významná odchylka pouze u parametru V (p = 0,027). Závěr: Z našeho výzkumu je zřejmé, že ač je MR nejsenzitivnější metodou k hodnocení pokročilejších stadií karcinomu rekta, není v současnosti z jejích výsledků možné vstupně jednoznačně odlišit pacienty, kteří budou dobře reagovat na neoadjuvantní léčbu. Zdá se, že na základě porovnání výsledků FKA a hodnot ADC vstupního vyšetření a vyšetření po léčbě lze rozhodnout, že se jedná o pacienta, který dobře zareagoval na léčbu, a je tedy vhodným kandidátem na méně radikální operační výkon či na sledování v protokolu Watch and wait., Aim: Evaluation of capability of multiparametric MR imaging (MRI) in the prediction and evaluation of response to neoadjuvant chemoradiotherapy in locally advanced rectal carcinoma. Metod: We performed a retrospective analysis of multiparametric MRI examinations on 3T scanner and histological findings in 22 patients before and after neoadjuvant chemoradiotherapy. In addition to the standard noncontrast and postcontrast MRI, the examinations included dynamic contrast-enhanced scans and diffusion-weighted images. Results: The assessment of tumor staging using only noncontrast MRI and nondynamic postcontrast scans has a tendency to overestimate the extent of tumors in the group of neoadjuvant treatment responders. If we compared pharmakokinetic parameters and apparent diffusion coefficient (ADC) values from the baseline MRI within the group of responders and nonresponders, we find significantly lower value for the parameter V in the group of responders (p = 0,013), differencies in all other parameters were nonsignificant. Comparison of the results of the baseline examination with examination after treatment separately in the group of responders and nonresponders, we found statistically significant changes in values ADC (p < 0,001), Kttims (p < 0,001), Kp (p = 0,002) and iAUC (p = 0,048) in the group of responders. In the group of non-responders is a statistically significant difference only in the parameter V (p = 0,027). Conclusion: From our research it is noticeable that although MRI is the most sensitive method for evaluation of the advanced stages of rectal cancer, is impossible to use it for prediction of the therapeutic effect in patients before neoadjuvant chemoradio-therapy It seems, that based of the comparison of results of pharmakokinetic analysis and ADC values from baseline and post-treatment MRI, it is possible to select patients with good response to the treatment, that can be candidates for less radical surgery or application of Watch and Wait protocol., Eva Korčáková, Hynek Mírka, Jan Kastner, Petr Novák, Tomáš Svoboda, Ondřej Daum, and Literatura
Jako incidentalom se označuje náhodně zjištěná expanze nadledviny. Vzhledem k rozvoji zobrazovacích technik se s ní setkáváme stále častěji. Její prevalence je totiž více než 1 % dospělých a roste s věkem. Při vyšetření je nutno vyloučit malignitu. K tomu slouží klasicky vyšetření CT, ev. MRI. Nověji se stále více uplatňuje PET-CT, která má senzitivitu asi 97 % a specificitu 91 %. Hormonální vyšetření má vyloučit i subklinickou nadprodukci kortizolu (optimální je dexametazonový supresní test). Aldosteron je nutno vyšetřovat jen u nemocných s hypertenzí a katecholaminy u nádorů s vyšší nativní denzitou než 10 HU. Při sledování je nutnost opakovaných CT vyhrazena jen pro vybrané případy a rutinní kontrolní laboratorní vyšetření jsou také zpochybněna., Incidentaloma is an adrenal mass discovered serendipitously. Because of increasing use of imaging techniques it is a common finding, being present in more than 1 % of adults. During work-up malignancy has to be ruled out. Classically imaging using CT or MRI is used. Recently PET-CT with FDG has been used more often as its sensitivity for diagnosis of malignancy is about 97 % and specificity 91 %. Hormonal evaluation should diagnose subclinical hypercortisolism. (Dexamethasone Suppression Test is the method of choice). Aldosterone and Renin should be measured only in patients with hypertension and catecholamines in tumours with higher native density than 10 HU. During follow-up repeated CT scan are needed only in selected patients and the need of routine biochemical follow-up has been questioned as well., and Jan Čáp, Filip Gabalec
Poúrazový hydrocefalus způsobený poruchami cirkulace mozkomíšního moku často komplikuje klinický průběh a proces léčby po kraniocerebrálním poranění. Hydrocefalus po poranění míchy je popisován pouze výjimečně. Sdělení popisuje dvě kazuistiky nemocných s kompletní lézí krční míchy, u kterých v poúrazovém období došlo k rozvoji hydrocefalu. Rozbor obou případů a přehled literárních dat potvrzují rozhodující úlohu extraspinálních faktorů pro rozvoj hydrocefalu po míšním poranění. I když k rozvoji hydrocefalu po míšním poranění dochází výjimečně, tato možnost by měla být zvážena při pozdním zhoršení klinického stavu nemocného po poranění krční míchy, zvláště při přítomnosti anatomických anomálií mokového prostoru a poúrazovém subarachnoidálním krvácení., Posttraumatic hydrocephalus caused by cerebrospinal fluid circulation disturbances frequently complicates the clinical course and treatment after craniocerebral injury. Hydrocephalus complicating spinal cord injury is only exceptionally reported. The paper presents two cases of complete cervical spinal cord injury with subsequent development of hydrocephalus. The analysis of both cases and literature data confirmed the dominant role of non-spinal factors in the development of hydrocephalus after spinal cord injury. Despite the exceptional occurrence of hydrocephalus after spinal cord injury, this diagnosis should be considered in cases of delayed deterioration of a patient with cervical spinal cord injury, particularly if cerebrospinal fluid space abnormalities and posttraumatic subarachnoid haemorrhage are present., and J. Chrastina, Z. Novák, V. Feitová
Cíl: Posoudit, zda a jak se liší hodnocení nálezů degenerativních změn bederní páteře na magnetické rezonanci (MR) mezi zkušenými radiology, radiologickými rezidenty a lékaři jiných odborností zabývajícími se touto problematikou. Metodika: Devět hodnotitelů ze tří skupin: zkušení radiologové (ZR), radiologičtí rezidenti (RR) a neradiologové (NR) posoudilo nezávisle MR vyšetření bederní páteře u 55 pacientů. Hodnotitelé posuzovali ve všech segmentech bederní páteře přítomnost a stupeň postižení sedmi parametrů: stav ploténky, protruze či hernie ploténky změny signálu obratlových těl, posun obratlů, dorzální osteofyty artrotické změny na intervertebrálních kloubech a šíři ligamenta flava. Statistické hodnocení míry shody mezi jednotlivými hodnotiteli MR nálezů bylo provedeno na jednotlivých segmentech bederní páteře pomocí Fleissova kappa; pro srovnání hodnocení stupně závažnosti MR nálezu byl použit Friedmanův test a mnohonásobné párové porovnání Nemenyiho post hoc testem. Výsledky: Míra shody v celkovém hodnocení MR nálezu na jednotlivých segmentech bederní páteře se pohybovala v rozmezí hodnot kappa od 0,32-0,80, nejčastěji v rozmezí 0,5-0,7, byla tedy průměrná až nadprůměrná. Při statistickém testování shody v hodnocení stupně závažnosti MR nálezu jsme mezi jednotlivými hodnotiteli prokázali statisticky signifikantní rozdíl (p < 0, 0001). V každé skupině hodnotitelů (ZR, RR, NR) byl vždy jeden, který se v hodnocení "stupně závažnosti" MR nálezu statisticky významně lišil od ostatních dvou. Rozdíly byly nejmenší mezi zkušenými radiology. Závěr: Prokázali jsme statisticky signifikantní rozdíly mezi hodnoceními MR nálezů mezi jednotlivými lékaři i uvnitř jednotlivých skupin. Mezi zkušenými radiology byly tyto rozdíly nejmenší., Aim: To assess differences in the evaluation of degenerative changes of the lumbar spine MRI among experienced radiologists, radiology residents and other specialists. Method: Nine evaluators from three groups: experienced radiologists (ER), radiology residents (RR) and non-radiologists (NR) independently assessed MRI examinations of the lumbar spine of 55 patients. All segments of the lumbar spine were evaluated for presence and degree of severity of changes in seven parameters: disc height, disc protrusion or herniation, vertebral body signal changes, spondylolisthesis, dorsal osteophytes, arthritic changes on the intervertebral joints and thickness of ligamenta flava. Statistical evaluation of the degree of agreement among multiple observers was made in individual segments of the lumbar spine by Fleiss kappa; the degree of severity of MRI findings was assessed by Friedman test and pairwise multiple comparisons by Nemenyi post hoc test. Results: Degree of agreement in the overall MRI comparison in individual segments of the lumbar spine ranged from 0.32 to 0.80 kappa values, most frequently from 0.5 to 0.7 - it was moderate or substantial. Testing of the degree of severity of MRI findings showed a statistically significant differences (p < 0.0001) among individual evaluators. In each group of evaluators (ER, RR, NR) was always one evaluator who differed significantly from the other two. These differences were smallest among experienced radiologists. Conclusion: We found statistically significant differences in the assessment of MRI findings among individual evaluators and also within groups of evaluators. These differences were smallest in the group of experienced radiologists., Miroslav Heřman, Pavel Urban, Bohumír Procházka, Eva Čecháková, Lucia Veverková, Zuzana Sedláčková, Lumír Hrabálek, Tomáš Wanek, Přemysl Stejskal, Manuela Vaněčková, Jiří Vaňásek, Pavel Ryška, and Literatura