Transplantace ledviny od žijícího dárce inkompatibilního v krevní skupině představuje nový nástroj, jak zvýšit dostupnost transplantací. Většina evropských protokolů je založena na desenzitizačním protokolu s rituximabem, trojkombinace imunosupresiv, intravenózních imunoglobulinů a specifické imunoadsorpce, při které jsou z plazmy odstraňovány konkrétní hemaglutininy. Program transplantací ledvin od inkompatibilních dárců v krevní skupině byl v našem centru založen v roce 2011. Dosud bylo provedeno 21 těchto transplantací. Nejvyšší titr hemaglutininů před rituximabem byl 1 : 64 a korespondující počty imunoadsorpcí před transplantací od 2 do 9 výkonů. Po transplantaci byly imunoadsorpce prováděny podle aktuálního titru hemaglutininů 1–2krát u 5 nemocných. V posledních 2 letech jsou tyto transplantace nabízeny inkompatibilním příjemcům, kteří nenaleznou uplatnění v systému párových výměn ledvin anebo se účastní párové výměny s cílem dosáhnout vyšší míry shody v HLA antigenech. Hlavní komplikací bylo častější pooperační krvácení a infekce močových cest u rizikových nemocných. Ve většině protokolárních biopsií byla popsána pozitivita C4d barvení. Nebyla pozorována ztráta štěpu ani úmrtí nemocných., Living donor AB0 incompatible kidney transplantation represents a new tool how to improve the access to transplantation. Majority of European protocols are based on desensitization with rituximab, triple drug immunosuppression, intravenous immunoglobulins and specific immunoadsoption (IA) which eliminates isohaemaglutinins. AB0i kidney transplant program was initiated in our centre in 2011 and 21 patients have received grafts from incompatible donors until recently. Highest accepted isohaemaglutinins titers before rituximab were 1 : 64 and corresponding pretransplant immunoadsorption procedures varied from 2 to 9. In 5 patients 1–2 IA procedures were performed also after transplantation. With the advent of paired exchange program the AB0i transplantation is offered to patients with unsuccessful matching run or with aim to improve HLA match between donor and recipient. The main complications were postoperative bleeding and urinary tract infections in patients at risk. Majority of protocol biopsies exhibited positivity of C4d staining. Neither graft loss nor patient death were noticed., and Ondřej Viklický, Alena Paříková, Janka Slatinská, Vladimír Hanzal, Libuše Pagáčová, Eva Honsová, Eva Kieslichová, Libor Janoušek, Jiří Froněk
Během posledních 30 let se transplantace pankreatu stala rutinním postupem, který je zvláště vhodný pro pacienty s diabetem 1. typu, kteří současně podstupují transplantaci ledviny. Zlepšuje kvalitu života a v porovnání s transplantací samotné ledviny zlepšuje dlouhodobé přežívání. Poskytuje nezávislost na inzulinu s téměř normální glukózovou tolerancí, uvolnění diety, klid od hypoglykemií a možnost zastavení postupu nebo dokonce regresi mikroangiopatických komplikací. Samostatně se transplantace pankreatu provádí zejména u vybraných pacientů s rekurentními epizodami těžkých hypoglykemií při syndromu porušeného vnímání hypoglykemie nebo jako následný výkon u příjemců s funkčním štěpem ledviny od zemřelého či žijícího dárce. 5leté přežívání funkce štěpu pankreatu činí při kombinované transplantaci, transplantaci samotného pankreatu či transplantaci pankreatu následně po ledvině více než 75, 50 a 62 %. V rozporu se zlepšujícími se výsledky je určitá stagnace počtu výkonů v některých evropských zemích a v USA. Ačkoliv se na tom podílí také horší kvalita dárců, zavádění ostrůvkové transplantace jako méně invazivní procedury a naděje v technologická řešení, hlavní příčina spočívá v nedostatečném povědomí o současné úspěšnosti a menším počtu pacientů na čekací listině. ČR se v oblasti transplantační léčby diabetu tradičně řadí k nejaktivnějším zemím. Pro pacienty jsou s ohledem na klinickou potřebu k dispozici různé varianty včetně transplantace Langerhansových ostrůvků., During the past 30 years pancreas transplantation evolved into a routine procedure especially suitable for type 1 diabetic recipients undergoing simultaneously kidney transplantation significantly improving quality of life and life expectancy as compared with kidney only recipients. It provides insulin independence with near-normal glucose control without special dietary restriction, freedom from hypoglycemia and chance for halting or regression of microangiopathic diabetes complications. As a separate procedure, pancreas transplantation is carried out mainly in selected subjects suffering from severe hypoglycemic episodes and impaired hypoglycemia awareness or as a subsequent procedure in type 1 diabetic kidney recipients from both cadaveric or living donors. Five-year insulin independence rate following combined pancreas and kidney, pancreas only and pancreas after kidney procedures currently exceed 75, 50 and 62 %, respectively. Though the outcomes still continue to improve, the rate of pancreas transplants has reached a plateau in several European countries or even declines in the United States. Main reasons for that include fewer referrals from diabetes specialist, decreased donor quality, introduction of islet transplantation as a less invasive procedure but probably most of all probably insufficient information on the latest progress and trends achieved in this area. In the area of transplant therapy of diabetes Czech Republic traditionally ranks to the most active countries providing different transplant options according to individual clinical needs including islet transplantation., and František Saudek, Peter Girman, Květoslav Lipár, Petr Bouček, Radka Kožnarová, Matěj Kočík
V uplynulých 25 letech se průměrná očekávaná délka života mužů prodloužila o čtyři roky, zatímco věk, kdy je u muže detekován karcinom prostaty, se snížil průměrně o deset let. Onemocnění je navíc stále častěji diagnostikováno v časném stadiu, kdy je stále možná kurativní léčba. Tyto změny ve věku a rozsahu maligního onemocnění v době diagnostikování poukázaly na limitace běžných terapeutických modalit pro léčbu karcinomu prostaty s kurativním záměrem, jako jsou např. významné riziko recidivy agresivního karcinomu nebo riziko dlouhodobé morbidity v močopohlavním systému a jejich významný dopad na kvalitu života pacienta (QoL). Větší povědomí o limitacích radikální prostatektomie, ozařování zevním paprskem i brachyterapie podnítilo vývoj alternativních terapií s kurativním záměrem, které by poskytovaly srovnatelnou kontrolu karcinomu při menší morbiditě, což by umožnilo lépe zachovat QoL. Cílený ultrazvuk o vysoké intenzitě (HIFU) disponuje vlastnostmi, které jej řadí mezi atraktivní kurativní terapeutické modality. HIFU je neinvazivní technika, při níž je pomocí přesně cílené ultrazvukové energie dosaženo nekrózy nádorových buněk bez nutnosti provádět ozařování nebo operační excizi. V současné době se v urologické onkologii HIFU využívá při léčbě karcinomu prostaty a v experimentálním stadiu probíhá testování tohoto přístupu u pacientů s karcinomy ledviny a prsu. Klinický výzkum v oblasti využití HIFU pro léčbu lokalizovaného karcinomu prostaty byl zahájen v 90. letech minulého století a v současné době již tuto léčbu podstoupilo přibližně 30 000 pacientů s karcinomem prostaty, ve většině případů pomocí zařízení Ablatherm (EDAP TMS, Lyon, Francie). Od roku 2000 se užívá kombinace transuretrální resekce prostaty a HIFU s cílem redukovat velikost prostaty, usnadnit destrukci tkáně a minimalizovat výskyt vedlejších účinků. Předpokládá se, že zdokonalení zobrazovacích technologií povede k dalšímu zlepšení vynikajících výsledků v oblasti účinnosti a bezpečnosti léčby. Probíhající výzkum testující využití HIFU v rámci fokální, záchranné i paliativní terapie pomůže rozšířit indikace HIFU jako univerzální neinvazivní modality pro léčbu karcinomu prostaty., Over the past 25 years, the average life expectancy for men has increased by four years, and the age of prostate cancer detection has decreased an average of 10 years with diagnosis increasingly made at early‑stage disease where curative therapy is possible. These changing trends in the age and extent of malignancy at diagnosis have revealed limitations in conventional curative therapies for prostate cancer, including a significant risk of aggressive cancer recurrence, and the risk of long‑term genitourinary morbidity and its detrimental impact on patient quality of life (QoL). Greater awareness of the shortcomings in radical prostatectomy, external radiotherapy and brachytherapy have prompted the search for alternative curative therapies that offer comparable rates of cancer control and less treatment‑related morbidity to better preserve QoL. High‑intensity focused ultrasound (HIFU) possesses characteristics that make it an attractive curative therapy option. HIFU is a non‑invasive approach that uses precisely‑delivered ultrasound energy to achieve tumor cell necrosis without radiation or surgical excision. In current urological oncology, HIFU is used clinically in the treatment of prostate cancer, and is under experimental investigation for therapeutic use in renal and breast malignancies. Clinical research on HIFU therapy for localized prostate cancer began in the 1990s, and there have now been approximately 30,000 prostate cancer patients treated with HIFU, predominantly with the Ablatherm (EDAP TMS, Lyon, France) device. Transurethral resection of the prostate has been combined with HIFU since 2000 to reduce prostate size, facilitate tissue destruction, and to minimize side effects. Advances in imaging technologies are expected to further improve the already superior efficacy and morbidity outcomes, and ongoing investigation of HIFU as a focal therapy and in salvage and palliative indications are serving to expand the role of HIFU as a highly versatile non‑invasive therapy for prostate cancer., and Thüroff S., Chaussy C. G.
Transplantaci jater jako kurativní léčebnou metodu je možno použít u vybraných primárních tumorů jater, především u hepatocelulárního karcinomu a vzácnějších semimaligních tumorů, jako je epiteloidní hemangioendoteliom, dále u infiltrace jater metastázami neuroendokrinních tumorů (za předpokladu, že metastázy jsou lokalizovány pouze v játrech a primární tumor byl odstraněn) a u benigních tumorů (hemangiomů a adenomů) s útlakovými příznaky a velikostní progresí. Cholangiokarcinom není v CKTCH Brno k transplantaci jater indikován. V posledních letech dochází k nárůstu transplantací jater pro hepatocelulární karcinom a hepatocelulární karcinom se také častěji nachází až ex post v explantovaných játrech. Transplantace jater je indikována u vybraných pacientů, u nichž je dobrá šance na dlouhodobé přežití po transplantaci jater (přijímanou hranicí je 50% 5leté přežití po transplantaci). V CKTCH Brno bylo k 20. 3. 2015 transplantováno 38 pacientů – u 25 z nich byl hepatocelulární karcinom diagnostikován před transplantací a u 13 byl zjištěn z explantátu jater. 5leté přežití po transplantaci je u této kohorty pacientů 53 %. Chronickou hepatitidou C trpělo 32 % pacientů. Nejdéle (32 let) přežívající pacient v CKTCH Brno byl transplantován pro velký fibrolamelární hepatocelulární karcinom, což ukazuje na prognostický význam histologie tumoru – kritérium zohledňované z praktických důvodů pouze v některých indikačních schématech. Benigní tumory jater (adenomatóza, cystadenom, hemangiom s útlakovými příznaky) jsou spíše raritní indikace a výsledky transplantace jsou příznivé. Pro infiltraci jater karcinoidem byli transplantováni 4 pacienti, u 1 došlo k rekurenci tumoru., Liver transplantation as a curative treatment method can be used for selected primary liver tumours, in particular for hepatocellular carcinoma and rather rare semi-malignant tumours such as epithelioid hemangioendothelioma, further for infiltration of liver by metastatic neuroendocrine tumours (provided that metastases are only located in the liver and the primary tumour was removed) and for benign tumours (hemangiomas and adenomas) with oppression symptoms and size progression. Cholangiocarcinoma is not indicated for liver transplantation at the CKTCH Brno. In recent years liver transplants for hepatocellular carcinoma have increased and hepatocellular carcinoma has also been more frequently found ex post, in the explanted livers. Liver transplantation is indicated in selected patients with a good chance of long-term survival after liver transplantation (a generally accepted limit is 5year survival of 50 % after transplantation). By 20 March 2015 there were liver transplants carried out on 38 patients – in 25 of them was hepatocellular carcinoma diagnosed before transplantation and in 13 it was found in the liver explants. 5year survival following transplantation is reached by 53 % of this cohort. 32 % patients suffered from chronic hepatitis C. The longest surviving (32 years) patient at CKTCH Brno had liver transplanted for a big fibrolamellar hepatocellular carcinoma, which points to the prognostic significance of tumour histology: the criterion only considered in some indication schemes for practical reasons. Benign liver tumours (adenomatosis, cystadenoma, hemangioma with oppression symptoms) are rather rare indications and the transplantation results are favourable. 4 patients underwent transplantation for infiltration of liver by carcinoid, tumour recurrence occurred in one., and Vladimír Mejzlík, Libuše Husová, Milan Kuman, Soňa Štěpánková, Jiří Ondrášek, Petr Němec
Incidence karcinomu prostaty se celosvětově zvyšuje. I přes rozvoj postupů, jako jsou aktivní sledování a zlepšování metod neoperačních, zůstává radikální prostatektomie důležitou formou léčby karcinomu prostaty, která má u většiny mužů kurativní efekt. V posledních letech je stále více používána také samostatně nebo jako součást multimodální léčby u pacientů s vysoce rizikovým karcinomem prostaty. V průběhu let jejího používání došlo k výraznému posunu v chápání neuroanatomie prostaty, což umožnilo zvýšení bezpečnosti, snížení perioperační morbidity a zlepšení funkčních výsledků. Článek pojednává především o výsledcích onkologických. Nicméně ty nelze od funkčních zcela oddělit, protože kvalita života po radikální prostatektomii je velmi důležitým aspektem, který je součástí racionální diskuze s pacienty s diagnostikovaným karcinomem prostaty. I přes dostupnost techniky otevřené nebo minimálně invazivní radikální prostatektomie nesmíme zapomenout, že nejdůležitější proměnnou k dosažení optimálních onkologických a funkčních výsledků je osoba zkušeného operatéra, který přihlíží k individuálním parametrům onemocnění a preferencím pacienta., Incidence of prostate cancer increases worldwide. Despite progress in techniques such as active surveillance and improvement in non-surgical methods, the radical prostatectomy remains an important form of prostate cancer management alone or as apart of multimodal therapy in patients with high risk prostate cancer. During years of its use, there was a significant change in the understanding of prostate neuroanatomy, which improved its safety, decreased perioperative morbidity and improved functional results. The article refers mainly to oncological results. Despite we cannot completely devide them from the functional ones, because quality of life following radical prostatectomy is an important aspect, which is unseparable part of discussion with patients with diagnosed prostate cancer. Regardless the availability of open and minimally invasive radical prostatectomy we should not forget that an experience surgeon taking into consideration individal cancer factors and patient’s preferences remains the most important variable in order to achieve optimal results., Petr Macek, and Literatura
„Upside-down stomach syndrome“ je sporadicky se vyskytující typ velké paraezofageální hiátové hernie vyžadující při známkách uskřinutí neodkladné chirurgické řešení. Autoři článku prezentují kazuistiku 53letého nemocného s volvulem žaludku při „upside-down stomach syndromu“. Chirurgický výkon byl komplikován poraněním abdominální části jícnu, které bylo úspěšně léčeno mimo jiné použitím samoexpandibilního metalického stentu. Přes závažný klinický pooperační průběh s nutností revize dutiny břišní, zavedení jícnového stentu, provedení torakotomie pro absces mediastina a sekundárního hojení laparotomie byl pacient po padesáti dvou dnech propuštěn do domácího léčení v uspokojivém stavu, plně realimentován a rehabilitován, se zhojenou perforací jícnu i laparotomií., Upside-down stomach syndrome is a rare type of a large paraoesophageal hiatal hernia, which requires an immediate surgical treatment in case of incarceration. The authors present a case report of a 53-year-old male patient with gastric volvulus related to the upside-down stomach syndrome. Surgical treatment was complicated by an injury to distal oesophagus, which was successfully treated using a self-expandable metallic stent among other methods. Despite the complicated postoperative course with a necessity of reoperation, insertion of an oesophageal stent, thoracotomy for a mediastinal abscess and secondary healing of the laparotomy, the patient was discharged in a good condition with healed oesophageal perforation and laparotomy after 52 days., and L. Hána, M. Kasalický, E. Koblihová, Š. Suchánek, P. Horažďovský, M. Ryska
Epilepsia je chronické ochorenie, ktoré je často sprevádzané psychiatrickou komorbiditou. Najčastejšou z nich je depresia, ktorá je sprevádzaná subsyndromálnymi, atypickými a chronifikovanými príznakmi depresie. Incidencia depresie je u pacientov s epilepsiou vyššia ako u iných neurologických alebo chronických ochorení. Psychopatológia spojená s epilepsiou obťažuje pacienta častokrát viac ako samotné ochorenie. Cieľom práce je prezentácia a analýza kazuistiky 37-ročného muža s diagnózou epilepsie so sprievodnou psychiatrickou symptomatikou, ktorá znížila kvalitu jeho života oveľa viac ako samotné neurologické ochorenie. V kazuistike popisujeme klinické symptómy neuropsychiatrického ochorenia – epilepsie ako aj životné udalosti, ktoré sú u každého pacienta jedinečné a majú závažný vplyv na priebeh a liečbu epilepsie., Epilepsy is a chronic disease that is often accompanied by psychiatric comorbidity. The most frequent of them is depression accompanied by subsyndromic, chronic and atypical symptoms of depression. The incidence of depression in patients with epilepsy is higher than in other neurological or chronic diseases. Psychopathology associated with epilepsy often bothers the patient more than the disease itself. The aim of this work is to present and analyze a case report of a 37‑year‑old man diagnosed with epilepsy and associated psychiatric symptomatology that reduced his quality of life much more than the neurological disease itself. In this case report, we describe clinical symptoms of neuropsychiatric disease – epilepsy as well as life events that are unique to each patient and have a significant impact on the course and treatment of epilepsy. Key words: epilepsy – anxiety – depression – personality changes The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and J. Vančíková, A. Bednářová
Vazospazmy jsou považovány za hlavní příčinu vysoké mortality a špatné prognózy pacientů se subarachnoidálním krvácením způsobeným rupturou aneuryzmatu. Námi popisovaná kazuistika se týká 30leté pacientky, která byla přijata s Glasgow Coma Scale 14 a těžkou levostrannou hemiparézou. Počítačová tomografie odhalila subarachnoidální krvácení. Jeho příčinou byla ruptura aneuryzmatu na arteria cerebri media vpravo. Aneuryzma bylo zaklipováno. Pro symptomatické vazospazmy jsme opakovaně provedli mechanickou i farmakologickou angioplastiku. Přesto došlo k rozvoji ischemie v pravé mozkové hemisféře, což nás vedlo k dekompresivní kraniektomii. Finálně vazospazmy regredovaly a nastala úplná úprava neurologického deficitu. Čtyři roky po operaci je pacientka plně soběstačná, bez poruchy hybnosti končetin, s nedotčenými kognitivními funkcemi., Vasospasms are considered to be the major cause of high mortality and bad prognosis in patients with subarachnoid hemorrhage caused by a rupture of an aneurysm. Our case report describes a 30-year-old patient admitted with Glasgow Coma Scale 14 and severe left-sided hemiparesis. Computed tomography revealed subarachnoid hemorrhage. Its etiology was ruptured aneurysm of the right middle cerebral artery. The aneurysm was clipped. Mechanical and pharmacological angioplasty was repeatedly performed to manage symptomatic vasospasms. Despite these interventions, an ischemic lesion developed in the right brain hemisphere that prompted us to perform decompressive craniectomy. Finally, vasospasms, as well as the neurological deficit, disappeared. Four years after the surgery, the patient is independent, without any limb movement disorder and with normal cognitive functions., and L. Jurák, P. Buchvald, V. Beneš, III., M. Kaiser, P. Suchomel
Studie TOPCAT byla studií sledující vliv spironolaktonu u chronického srdečního selhání se zachovalou ejekční frakcí levé komory. Studie nezjistila ovlivnění primárního cíle studie, tj. kombinace kardiovaskulární mortality, zvládnuté srdeční zástavy nebo hospitalizace pro léčbu srdečního selhání. Jediným nálezem studie byl pokles hospitalizací pro srdeční selhání. Post-hoc analýza však zjistila nápadný rozdíl mezi pacienty z Amerik (USA, Kanada, Argentina, Brazílie) a pacienty z Ruska/Gruzínska. Rozdíly byly veskrze nápadné. Zatímco u pacientů z Amerik došlo k významnému snížení výskytu primárního cíle, kardiovaskulární mortality a hospitalizace pro srdeční selhání léčbou spironolaktonem, výskyt všech klinických příhod byl výrazně nižší v Rusku/Gruzii, a u pacientů z Ruska/Gruzie nebyl zjistitelný žádný zjistitelný dopad spironolaktonu na jakýkoliv cíl. Tato post-hoc analýza tedy ukázala na možný léčebný účinek spironolaktonu v Amerikách, jakož i v populacích vykazujících obdobné vlastnosti jako populace v Amerikách. Většina prací se spokojuje s definicí opírající se jen o srdeční selhání se zachovalou ejekční frakcí levé komory. Práce upozorňuje na nutnost zpřesnění této definice, která se musí také opírat o změny diastolické funkce levé komory při definici diastolického srdečního selhání., The TOPCAT study followed the effect of spironolactone on a chronic heart failure with a preserved left ventricular ejection fraction. The study did not find any impact on the primary goal of the study, i.e. a combination of cardiovascular mortality, managed cardiac arrest or hospitalization rate for heart failure treatment. The only finding of the study was the decrease in hospitalization rates for a heart failure. A post hoc analysis, however, identified a significant difference between patients from the Americas (USA, Canada, Argentina, Brazil) on the one hand and those from Russia/Georgia on the other. The differences were rather striking. Whereas the former manifested a significant reduction in the incidence of the primary goal, i.e. cardiovascular mortality and hospitalization with heart failure through treatment with spironolactone, the incidence of all clinical events was considerably lower in Russia/Georgia and no impact of spironolactone at all on any of the goals was identified regarding the patients from Russia/Georgia. This post hoc analysis therefore suggested a possible therapeutic effect of spironolactone in the Americas, as well as in the populations of similar characteristics. Most studies accept a definition only based on the heart failure with a preserved left ventricular ejection fraction. The study points to the need to further elaborate this definition which also has to consider changes of the left ventricular diastolic function when defining a diastolic heart failure., and Jiří Widimský Sr
Úvod: Projekt PROROK (Prospektivní observační projekt významu diference glykemie nalačno a postprandiální glykemie pro odhad úspěšnosti terapie diabetu 2. typu) měl charakter neintervenčního, prospektivního, multicentrického observačního projektu s délkou trvání 6 měsíců, jehož cílem byla kvantifikace významu rozdílu mezi glykemií nalačno a postprandiálně pro úspěšnost léčby agonisty pro GLP1 resp. léčby inzulinem bazálním, premixovaným, nebo kombinací bazálního a bolusového inzulinu. Lékaři vybírali léčbu pro neuspokojivě kompenzované pacienty dle vlastního uvážení, zařazeno bylo celkem 4 972 pacientů. Cíl: Cílem práce bylo zhodnocení rozdílů v základních antropometrických a biochemických parametrech mezi skupinami pacientů zařazených do projektu PROROK se zřetelem k volbě terapie ošetřujícím diabetologem. Metodika a výsledky: Pacienti léčení agonisty receptoru GLP1 byli významně mladší, trpí diabetem kratší dobu a zároveň byli obéznější a měli nejvyšší koncentraci triacylglycerolů. Pacienti, u nichž byla volena terapie bazálním inzulinem, měli nejvyšší glykemii nalačno. Pacienti, u nichž byla volena terapie premixovaným inzulinem nebo režimem bazálního a bolusového inzulinu, měli nejvyšší glykemii postprandiálně, pacienti s režimem bazálního a bolusového inzulinu měli nejvyšší vstupní glykovaný hemoglobin. Rozdíl mezi glykemií nalačno a postprandiálně byl nejmenší ve skupině, u níž byla volena terapie bazálním inzulinem a nejvyšší ve skupině vybrané k terapii premixovaným inzulinem resp. kombinací bazálního a bolusového inzulinu. Průměrné zlepšení glykovaného hemoglobinu bylo v celém souboru 1,6 %, medián výsledného glykovaného hemoglobinu byl 5,9 % resp. 5,8 % (léčení agonisty receptoru pro GLP1). Všechny rozdíly p < 0,001. Závěr: Při vědomí skutečnosti, že rozdíly nalezené v parametrech popisujících soubory jsou sice statisticky významné, ale klinicky jsou méně relevantní, považujeme za důležitou skutečnost, že výběr terapie je v konkordanci se základními poznatky o patofyziologii diabetu 2. typu a možnostmi individuálně volené cílené intervence antidiabetickou terapií. Lékaři účastnící se v projektu PROROK tedy volí většinou terapii racionálně., Introduction: The PROROK project (A prospective observation project to assess the relevance of the difference between fasting glycemia and postprandial glycemia to estimation of success of type 2 diabetes therapy) had a character of a non-interventional, prospective, multicentric observation project conducted for a period of 6 months, whose aim was to quantify the relevance of the difference between fasting and postprandial glycemia to the success of GLP1 receptor agonist treatment, or insulin therapy with basal or premixed insulin, or a combination of basal and bolus insulin. Physicians chose therapy for inadequately compensated patients at their own discretion, with 4 972 patients included. Aim: The study aimed at the assessment of the differences in basic anthropometric and biochemical parameters between the patient cohorts included in the PROROK project with regard to the therapy selected by the treating diabetologist. Methodology and results: The patients treated with GLP1 receptor agonists were quite young, they have suffered from diabetes for a shorter period of time and at the same time were more obese and had the highest concentration of triacylglycerols. The patients who underwent basal insulin therapy, had the highest fasting glycemia. The patients for whom premixed insulin therapy or basal/bolus insulin regimen were chosen, manifested the highest postprandial glycemia, those with basal/bolus insulin regimen had the highest initial glycated haemoglobin. The difference between fasting and postprandial glycemia was the smallest in the cohort for which basal insulin therapy was chosen and the greatest in the cohort chosen for the therapy with premixed insulin, or with the basal/bolus insulin combination. Average improvement in glycated haemoglobin values reached 1.6 % within the whole cohort, a median of the resulting glycated haemoglobin reached 5.9 % or 5.8 % (GLP1 receptor agonist treatment). All the differences amounted to p < 0.001. Conclusion: Bearing in mind that the differences established in the parameters describing the cohorts, although statistically relevant, are of smaller clinical relevance, we regard as an important finding that the choice of therapy is in accordance with the basic knowledge about the pathophysiology of type 2 diabetes and possibilities of an individually chosen targeted intervention with antidiabetic therapy. We may conclude that most of the physicians participating in the PROROK project choose their therapy in a rational manner., and Denisa Janíčková Žďarská, Pavlína Piťhová, Tomáš Pavlík, Milan Kvapil