Cíl studie: Prozkoumat vztahy zavedených a zvažovaných prediktorů přežití u hemodialyzovaných pacientů a zjistit jejich spojitost s přítomností metabolického syndromu (MS). Typ studie: Observační průřezová studie. Název a sídlo pracoviště: Ústav klinické biochemie a hematologie, Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta v Plzni a Fakultní nemocnice Plzeň. Materiál a metoda: 80 hemodialyzovaných pacientů (věk 67,0 [61,0–73,5] let, BMI 27,5 [22,7–33,0] kg/m2; medián [mezikvartilové rozpětí], 37 žen) bylo rozděleno do 2 skupin podle defi nice MS (NCEP ATP III) (39 pacientů s MS). Vylučovací kritérium: CRP > 30 mg/l. Vzorky séra a plazmy byly odebírány těsně před zahájením hemodialýzy. Sledovány byly následující parametry: adiponektin (včetně vysokomolekulární formy), leptin, TNF-alfa, PAI-1, ADMA, inzulin, CRP, albumin. K hodnocení rozdílů mezi skupinami byl použit Wilcoxonův dvouvýběrový test. Výsledky: U adiponektinu a leptinu byly nalezeny rozdíly mezi pohlavími v rámci skupin. Koncentrace adiponektinu a podíl jeho vysokomolekulární (HMW) formy byly vyšší u žen ve skupině bez MS (95% CI pro rozdíl mediánů 0,45–10,33 mg/l, respektive 0,006–0,10, p < 0,05), ale mezi pohlavími u pacientů s MS se významně nelišily. Na druhou stranu, hladiny leptinu byly vyšší u žen pouze ve skupině s MS (CI 7,30–52,80 μg/l, p < 0,05). U pacientů s MS byly u obou pohlaví pozorovány nižší hladiny adiponektinu (CI 2,57–8,78 mg/l pro muže a 5,90–14,94 mg/l pro ženy, p < 0,001), nižší podíl HMW formy (CI 0,02–0,13 pro muže a 0,10–0,21 pro ženy, p < 0,001), vyšší hladiny leptinu (CI 11,50–48,10 μg/l pro muže a 31,60–78,40 μg/l pro ženy, p < 0,001) a vyšší hladiny inzulinu (CI 5,4–14,5 mIU/l, p < 0,001). U následujících parametrů nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly mezi skupinami: ADMA (CI -0,32–0,13 μmol/l, p = 0,45), CRP (CI -1,55–3,05 mg/l, p = 0,59), PAI-1 (CI -0,7–6,3 μg/l, p = 0,16), TNF-alfa (CI -0,46–0,12 ng/l, p = 0,28) a albumin (CI -2,1–0,8 g/l, p = 0,41). Závěr: Koncentrace adiponektinu a leptinu odrážely přítomnost MS, hladiny zavedených prediktorů přežití, CRP a albuminu, se ale překvapivě mezi skupinami nelišily. Tyto výsledky by nasvědčovaly omezenému významu MS v prognóze hemodialyzovaných pacientů., Objective: To explore the relationships of established or putative survival predictors in hemodialysis patients and their connection with the presence of the metabolic syndrome (MS). Design: Observational, cross-sectional. Settings: Department of Clinical Biochemistry and Hematology, Faculty Hospital and Charles University – Faculty of Medicine in Pilsen, Czech Republic. Material and methods: 80 hemodialyzed patients (median [IQR] of age = 67.0 [61.0–73.5] years, BMI = 27.5 [22.7–33.0] kg/m2, 37 females) were divided into 2 groups according to NCEP ATP III defi nition of the MS (39 patients with MS). Exclusion criterion: CRP level > 30 mg/l. Serum and plasma samples were taken prior to hemodialysis initiation. Following parameters were examined: adiponectin (including high-molecular weight form), leptin, TNF-alpha, PAI-1, ADMA, insulin, CRP, albumin. Comparison between groups was done using Wilcoxon rank-sum test for independent samples. Results: Gender differences have been found in adiponectin and leptin levels within the groups. Adiponectin levels and the portion of its high-molecular weight (HMW) form were higher in females in the group without MS (95% CI for the difference of medians 0.45–10.33 mg/l and 0.006-0.10, p < 0.05), respectively, but were not different between sexes in the patients with MS. On the other hand, leptin levels were different (higher in females) only in the group with MS (CI 7.30–52.80 μg/l, p < 0.05). Both for males (M) and females (F), the group with MS showed lower adiponectin levels (CI 2.57–8.78 mg/l for M and 5.90–14.94 mg/l for F, p < 0.001), lower portion of HMW-adiponectin (CI 0.02–0.13 for M and 0.10–0.21 for F, p < 0.001), higher levels of leptin (CI 11.50–48.10 μg/l for M and 31.60–78.40 μg/l for F, p < 0.001) and higher levels of insulin (CI 5.4–14.5 mIU/l, p < 0,001). No statistically signifi cant differences were found in ADMA (CI 0.32–0.13 μmol/l, p = 0.45), CRP (CI 1.55–3.05 mg/l, p = 0.59), PAI-1 (CI 0.7–6.3 μg/l, p = 0.16), TNF-alpha (CI 0.46–0.12 ng/l, p = 0.28) and albumin levels (CI 2.1–0.8, p = 0.41). Conclusion: The concentration of adiponectin and leptin well refl ected the presence of the metabolic syndrome. Surprisingly, levels of conventional survival predictors (CRP, albumin) did not vary between the groups. These fi ndings may suggest a limited relevance of the MS concept in the prognosis of HD patients., Vostrý Michal, Rajdl D., Eiselt J., Malánová L., Pikner R., Trefil L., Racek J., and Lit.: 18
Adiponektin je hormon tukové tkáně, který je přítomen v krvi v poměrně vysokých koncentracích. Působí jako protektivní faktor při iniciaci a progresi aterosklerózy díky svým protizánětlivým a protiaterogenním vlastnostem. Jeho sérové hladiny jsou sníženy u obézních jedinců, pacientů s diabetem 2. typu, u pacientů s onemocněním koronárních arterií atd. Hladina adiponektinu pozitivně koreluje s hladinou HDL cholesterolu, negativně naopak s markery zánětu, inzulinové rezistence, triacylglyceroly a markery metabolismu na triacylglyceroly bohatých lipoproteinových částic, a dalšími adipokiny. Adiponektin působí jako ochranný faktor v rozvoji onemocnění spojených s obezitou. Protizánětlivý efekt může být hlavní složkou jeho kladného působení při potlačování kardiovaskulárních a metabolických onemocnění včetně aterosklerózy a inzulinové rezistence. Navíc se zdá, že vykazuje přímou biologickou aktivitu, a to mj. indukcí klasické cesty aktivace komplementu. Gen pro adiponektin je polymorfní a v jeho blízkosti leží také susceptibilní lokusy pro DM 2. typu a metabolický syndrom. Tato přehledná práce se zabývá adiponektinem a jeho vztahem k ateroskleróze, popisuje některé polymorfi smy na genu pro adiponektin a všímá si jeho protizánětlivého účinku., Adiponectin is an adipose tissue-derived hormone which circulates at relatively high concentrations in blood. Adiponectin has protective actions in the initiation and progression of atherosclerosis through anti-infl ammatory and anti-atherogenic effects. Adiponectin serum levels are decreased in obesity, type 2 diabetes, and patients with coronary artery disease, etc. The level of circulating adiponectin correlates positively with HDL cholesterol, and negatively with infl ammatory markers, markers of insulin resistance, triglyceride-rich lipoprotein particles, and other adipokines. Adiponectin displays protective actions on development of various obesity-linked diseases. The anti-infl ammatory properties may be the major component of its benefi cial effects on cardiovascular and metabolic disorders including atherosclerosis and insulin resistance. In addition, adiponectin displays a direct biological activity through the induction of a classical pathway of complement activation. The polymorphic gene for adiponectin is located in the close proximity of susceptibility loci for type 2 diabetes and metabolic syndrome. This review deals with adiponectin and its relationship to atherosclerosis, describes some adiponectin gene polymorphisms and focuses on its anti-infl ammatory effects., Novotný Dalibor, Vaverková H., Karásek D., Halenka M., and Lit.: 28
Obezita je v kombinaci s dalšími složkami syndromu inzulinové rezistence výrazným rizikovým faktorem aterosklerózy a jejich komplikací. Přesné mechanizmy propojení uvedených onemocnění jsou dosud objasněny pouze zčásti. Jedním z možných pojítek je porucha endokrinní funkce tukové tkáně, která při obezitě produkuje zvýšené množství prozánětlivých a proaterogenních hormonů a cytokinů a méně faktorů protektivních. Prakticky jediným z hormonů tukové tkáně s prokázaným protizánětlivým a antiaterosklerotickým účinkem je hormon adiponektin. Tento hormon je produkován převážně adipocyty a jeho hladiny jsou sníženy právě u pacientů s obezitou, inzulinovou rezistencí a aterosklerózou. Cílem tohoto článku je shrnout současné experimentální a klinické poznatky o vztahu adiponektinu k ateroskleróze a diskutovat možné využití tohoto hormonu v predikci aterosklerózy a případné perspektivy jeho využití v prevenci a léčbě tohoto onemocnění., Denisa Haluzíková, T. Roubíček, Martin Haluzík, and Lit. 39
Zlatým standardem léčby karcinomu endometria je chirurgická léčba. Adjuvantní radioterapie ve formě brachyterapie či zevní radioterapie je indikována u středně a vysoce rizikového karcinomu, kde snižuje zejména výskyt lokoregionální recidivy. U vysoce rizikového karcinomu jsou však pacientky ohroženy i generalizací onemocnění, což je důvodem pro zvažování zařazení adjuvantní chemoterapie do léčebného schématu. Chemoterapie může být použita současně s radioterapií jako konkomitantní chemoradioterapie nebo sekvenčně po skončení radioterapie. Článek popisuje výsledky prací, které použily adjuvantní chemoterapii. Výsledky nejsou zatím zcela jednoznačné, na závěry velkých studií stále čekáme. Přesto u vysoce rizikového karcinomu endometria již dnes v klinické praxi zvažujeme použití chemoterapie., Surgical treatment is the gold standard for treating endometrial carcinoma. Adjuvant radiotherapy in the form of brachytherapy or external radiotherapy is indicated in moderate and high-risk carcinoma where it particularly reduces the rate of locoregional recurrence. In high-risk carcinoma, however, patients are also at risk of disease generalization, which is the reason for considering the inclusion of adjuvant chemotherapy in the treatment regimen. Chemotherapy can be used concomitantly with radiotherapy as concomitant chemoradiotherapy or sequentially after radiotherapy termination. The article describes the results of papers that have utilized adjuvant chemotherapy. The results have not been entirely unequivocal so far, and the conclusions of large studies are yet to be published. Still, in high-risk endometrial carcinoma, the use of chemotherapy is currently taken into consideration in the clinical practice., Renata Soumarová, Markéta Těžká, Dana Vráblová, Lenka Teglová, Pavel Bartoš, Martin Trhlík, Robert Bučko, and Literatura
Článek popisuje terapeutické spektrum možností a jeho specifika u gastrointestinálního stromálního tumoru (GIST) se zaměřením na adjuvantní léčbu. V jeho úvodní části se věnuje obecným poznatkům o GIST – epidemiologii, histopatologii či symptomatologii. Vzhledem k faktu, že GIST patří mezi radiorezistentní a chemorezistentní tumory, účinnost imatinib mesylátu (Glivec®), selektivního inhibitoru tyrozinkinázových domén receptorů c-kit, PDGFRA-alfa a bcr-abl, znamenala výrazný průlom v terapii tohoto nádoru. V další části proto článek shrnuje současné poznatky o indikacích imatinibu a popisuje determinaci rizika rekurence – pro GIST dlouho nebyla vytvořena TNM klasifikace, míra rizika recidivy byla tedy stanovována na základě několika kritérií, jako je velikost tumoru, počet mitóz na 50 patologických polí při histologickém vyšetření nádoru, lokalizace a ruptura tumoru, z nichž také nová TNM klasifikace vychází. Současně článek přináší přehled zásadních klinických studií pro adjuvantní podávání imatinibu a zmiňuje se i o možnostech terapie pro pacienty s metastatickým či pokročilým onemocněním, resp. o další linii biologické léčby, sunitinibu (Sutent®)., The paper describes the spectrum of therapeutic options and its specific features in gastrointestinal stromal tumour (GIST) with a focus on adjuvant therapy. The introduction deals with general information related to GIST, i. e. epidemiology, histopathology and symptomatology. Given the fact that GIST is among radioresistant and chemoresistant tumours, the efficacy of imatinib mesylate (Glivec®), a selective tyrosine kinase inhibitor of c-kit, PDGFRA-alpha and bcr-abl, has been a significant breakthrough in the treatment of this tumour. Therefore, the paper also summarizes the current knowledge of the indications for imatinib treatment and describes the assessment of the risk of recurrence – there had been no TNM classification for GIST for a long time; therefore, the risk of recurrence was established based on several criteria, including the tumour size, the number of mitoses per 50 high-power fields on the histological examination of the tumour, and the tumour site and rupture, criteria which are also used in the new TNM classification. Additionally, the paper presents an overview of clinical trials essential for adjuvant imatinib treatment and deals with the treatment options for patients with metastatic or advanced disease as well as with another line of biological therapy, sunitinib (Sutent®)., Michaela Zezulová, Bohuslav Melichar, and Lit.: 13
Cílem imunoterapie je využití imunitních mechanizmů k eliminaci nebo ke kontrole růstu maligně transformovaných buněk. Jednou z možností imunoterapie je aplikace adoptivního transferu lymfocytů T, jehož podstatou je infuze ex vivo expandovaných tumor specifických lymfocytů, které rozeznávají a ničí neoplastické buňky. Úspěšnost adoptivní T buněčné terapie se významně zlepšila pochopením základních molekulárních mechanizmů interakce imunitního systému s nádory. Slibných výsledků bylo dosaženo zejména u maligního melanomu, karcinomu ledviny a lymfatické leukemie. Adoptivní T buněčná terapie se postupně etabluje mezi nadějné imunoterapeutické postupy a rozšiřuje tak portfolio léčebných možností, i když pro svoji metodickou náročnost nenašla dosud velké rozšíření., The aim of current immunotherapeutic approaches is to harness the individual’s immune system towards a tumor tissue to eliminate or, at least, to control proliferation of the neoplastic cells. Among the cancer treatment strategies, the adoptive T cell transfer is progressively developing method that uses an ex vivo modified and expanded tumor-specific T cells as a tool to target and destroy the neoplastic tumor cells. The efficacy of the adoptive T cell therapy has significantly improved in recent years due to a better understanding of the molecular mechanisms that control the interactions of immune system and tumor cells. Promising results have already been achieved within the clinical trials in malignant melanoma, renal cancer and lymphoid leukemia. The adoptive T cell therapy is therefore gradually finding its place among the other immunotherapeutic strategies and expands the spectrum of available treatment options in cancer therapy., Kateřina Vávrová, Jiřina Bartůňková, Rudolf Horváth, and Literatura
Nedostatečnost kůry nadledvin je potenciálně život ohrožující stav. Článek pojednává o diferenciální diagnostice a limitech dynamického testování, možnostech deeskalace kortikoidní terapie a substituční terapii glukokortikoidy, mineralokortikoidy a androgeny. Zmíněny jsou nové substituční možnosti včetně nově vyvíjených., Adrenal insufficiency is a potentially life threatening condition. The paper deals with differential diagnostics and limits of dynamic testing, possibilities of de-escalation of corticosteroid therapy and substitution therapy with glucocorticoids, mineralocorticoids and androgens. New replacement possibilities are mentioned including those in development., and Filip Gabalec, Jan Čáp
Pompeho nemoc (glykogenóza typ 2, deficit alfa glukosidázy) je autozomálně recesivní dědičné metabolické onemocnění, jehož podkladem je defekt lysozomální kyselé alfa glukosidázy vedoucí k hromadění-střádání lysozomálního glykogenu v buňkách a tkáních s následnou dysfunkcí především ve svalové tkáni srdce a kosterních svalech. Průběh je velmi variabilní: od těžkého rychle progredujícího postižení novorozenců (klasická infantilní forma) po postupné postižení s manifestací v dětství či pozdní dospělosti. Je-li alfa glukosidáza zcela nebo téměř nefunkční, vzniká tzv. klasická infantilní forma choroby. Potíže se rozvíjí v prvních měsících života a mají charakter neprospívání, svalové slabosti a potíží s dýcháním. Dochází k výraznému zvětšení srdce, většina dětí se před zavedením substituční terapie nedožila prvních narozenin. Je-li enzym štěpící glykogen alespoň částečně funkční, vzniká tzv. pozdní (juvenilní či adultní) forma onemocnění. Tato situace nastává, pokud vznikne závažná mutace jedné alely a lehčí na druhé. To vede k méně progresivnímu fenotypu. Rozpětí manifestace nemoci je u této formy od první do šesté věkové dekády. Hlavním projevem je svalová slabost, která postupuje a významně zasahuje dýchací svalstvo. U těchto nemocných nebývá srdce zvětšeno. Při podezření na PN máme tři diagnostické úrovně. První je skríningové vyšetření pomocí testu suché kapky (DBS, Dried Blood Spot). Potvrzení diagnózy se provádí vyšetřením aktivity GAA v leukocytech. DNA vyšetření je důležité pro stanovení korelace genotyp-fenotyp a detekci přenašečů v rodině., Pompe disease (glycogen storage disease type 2, acid maltase deficiency) is inherited autosomal recessive metabolic disorder caused by deficiency of acid alpha-glucosidase and resulting in lysosomal glycogen storage in various tissues, mainly heart and skeletal muscle. Continuous spectrum of phenotypes from the rapidly progressive infantile form to the slowly progressive late onset form of the disease can be observed. Classical infantile form of the disease manifests soon after birth due to absent or nearly absent activity of the key enzyme. Typical manifestations include failure to thrive, muscle weakness, cardiomegaly, and respiratory failure. Before the era of substitution therapy, the majority of children died within the first year of life. Partial enzyme deficiency (severe mutation on one allele and milder on the second) leads to the less severe phenotype with manifestation in child- or adulthood. Time span is from the first to the sixth decade of life. Leading symptoms include slowly progressing limb girdle and trunk muscle weakness with significant involvement of respiratory muscles. There is no cardiomegaly. Suspicion of Pompe disease is confirmed in three steps. The first involves screening with the Dried Blood Spot test. Testing of the activity of alfa glucosidase in leukocytes is used to confirm the disease. Mutation analysis is important to assess the correlation between genotype and phenotype and to identify familial carriers. Key words: Pompe disease – alpha glucosidase – lysosomal storage diseases – limb-girdle muscle weakness The author declares he has no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., Vědomostní test, and S. Voháňka