Léčba metastatického karcinomu prostaty má pouze paliativní charakter. Chemoterapie docetaxelem v I. linii a cabazitaxelem v II. linii léčby kastračně refrakterního karcinomu prostaty přináší prodloužení přežití. Onkologická léčba ovlivňuje výrazně také kvalitu života, která zahrnuje nejen pocit fyzického zdraví, stav tělesné výkonnosti, ale též psychickou kondici, společenské uplatnění a rodinné vztahy., The treatment for metastatic prostate cancer is only of palliative nature. Chemotherapy with docetaxel in the first line and with cabazitaxel in the second line of treatment for castration-resistant prostate cancer has a prolonged survival benefit. Oncological treatment also significantly affects the quality of life that includes not only the sense of physical health and physical performance status, but also mental well-being, social functioning, and family relationships., Jana Katolická, and Literatura
Cíl: Cílem výzkumu bylo zjistit kvalitu života seniorů s demencí pohledem rodinných příslušníků. Dále pak porovnat vnímání kvality života seniorů s demencí rodinnými příslušníky v závislosti na prostředí, ve kterém senior žije. Metodika: Byl proveden kvalitativní výzkum, metodou sběru dat byl nestandardizovaný rozhovor. Výzkumu se zúčastnilo 9 rodinných příslušníků pacientů s demencí. Na základě analýzy dat byly stanoveny 4 kategorie: 1. změny v psychické oblasti, 2. změny kognitivních funkcí, 3. změny v oblasti aktivit denního života a instrumentálních všedních činností a 4. celkové vnímání kvality života. Výsledky: Z pohledu rodinných příslušníků nejvíce zhoršuje kvalitu života seniorů s demencí ztráta paměti, která je vyřazuje z běžného života, dále ztráta schopnosti orientace v prostoru a čase a ztráta schopnosti vykonávat činnosti běžného denního života. Kvalitu života snižují také smyslové poruchy, které pacienty uvádějí do ještě větší sociální izolace a mohou v nich podporovat nárůst paranoidity. Rodinní příslušníci hodnotili kvalitu života svých blízkých v domácím prostředí výrazně lépe v porovnání s kvalitou života pacientů s demencí umístěných v domově pro seniory. V domácím prostředí měli senioři více podnětů, byli více aktivizováni a vtahováni do rodinného a společenského života. Po nástupu do institucionální péče došlo k zhoršení příznaků onemocnění a postupnému vyřazení nemocných z aktivizačních programů. Závěr: Důležitou součástí zvýšení kvality života pacientů s demencí je podpora rodinných pečovatelů, aby nemocní mohli zůstat co nejdéle ve svém přirozeném prostředí., Objective: The aim of the research was to determine the quality of life of seniors with dementia from the perspective of family members. Furthermore, to compare the perceptions of quality of life of seniors with dementia by family members depending on the environment in which the senior lives. Methodology: A qualitative research was performed, for the method of data collection was used non-standardized interview. Research was attended by nine family members of patients with dementia. Based on analysis of data there were determined four categories: 1. changes in the psychological field, 2. changes in cognitive function, 3. changes in the area of activities of daily living and instrumental activities of everyday life and 4. overall perception of quality of life. Results: From the perspective of family members most deteriorating quality of life of seniors with dementia is the memory loss, which excludes them from normal life, as well as loss of ability to orientation in space and time, and loss of ability to perform normal activities of daily life. The sensory disturbance also reduces the quality of life, which leads patients into a greater social isolation and this may promote the growth of the paranoia. Family members rated the quality of life of their loved ones at home as significantly better in comparison with the quality of life of patients with dementia placed in the home for the elderly. In a domestic environment have seniors more stimulations, are more activated, and are more drawn into the family and social life. After coming into institutional care occurs worsening of symptoms and the gradual removal of patients from activation programs. Conclusion: An important part of improving the quality of life of patients with dementia is the support from family caregivers; hence the ill can stay as long as possible in its natural environment., Taťána Kršíková, Radka Buţgová, and Literatura
Cieľ: Cieľom práce bolo zistiť, aká je kvalita života žien s karcinómom maternice vo vzťahu k veku a dosiahnutému vzdelaniu. Metodika: Súbor tvorilo 300 pacientiek, u ktorých bolo diagnostikované nádorové ochorenie maternice a bola u nich vykonaná hysterektómia. Výskum bol realizovaný prostredníctvom štandardizovaného dotazníka Quality of Life in Adult Cancer Survivors (QLASC). Výsledky: Ženy vo veku nad 50 rokov mali lepšie prežívanie kvality života ako ženy do 50 rokov. Priaznivejšie výsledky u pacientiek vo veku do 50 rokov sa preukázali len v doméne benefit z choroby. Vo vzťahu k vzdelaniu sme podľa priemerného skóre zistili v ôsmich doménach priaznivejšie výsledky u žien s vyšším vzdelaním. Zaujímavé bolo aj zistenie, že v doménach negatívne emócie a distres z opakovania mali ženy so stredoškolským vzdelaním bez maturity lepšie prežívanie faktorov kvality života než ženy so stredoškolským vzdelaním s maturitou. Záver: Na prežívanie kvality života žien s nádorovým ochorením maternice po hysterektómii vplýva biologický vek a stupeň dosiahnutého vzdelania., Aim: The aim of the paper was to ascertain the quality of life of women with uterine cancer in relation to their age and educational level. Methods: The sample consisted of 300 patients who were diagnosed with uterine cancer and underwent hysterectomy. The research was using a standardized questionnaire - Quality of Life in Adult Cancer Survivors (QLASC). Results: Women aged over 50 years reported better quality of life than women aged under 50 years. More favorable results recorded in patients under 50 years of age were only shown in the domain of Benefit of disease. In relation to educational attainment, more favorable results were recorded in women with higher education based on the average scores in eight domains. Interesting was the finding that in the domains Negative emotions and Distress of recurrence, women with lower education were experiencing better quality of life than women with higher education. Conclusion: The quality of life experienced by women with uterine cancer is influenced by their biological age and educational attainment., Ľuba Palková, Lucia Dimunová, and Literatura 15
Cíl: Práce shrnuje naše první zkušenosti se stanovením obsahu tuku a železa v játrech na 3T přístroji pomocí softwaru využívajícího současně techniku two-point Dixon, techniku multiechoDixon kombinovanou s T2* relaxometrií a single voxel 1H spektroskopii v kombinaci s T2 relaxometrií. Metodika: Do studie bylo zahrnuto 55 MR vyšetření jater provedených na 3T přístroji za použití softwarového balíku Liver-Lab (Siemens, Erlangen, Německo), který obsahuje sekvence a posprocessingové nástroje umožňující stanovit obsah tuku a železa pomocí výše uvedených technik. Jako referenční metody jsme použili 1H single voxel spektroskopii a sérovou hladinu feritinu. Výsledky: Technika two-point Dixon dosáhla při rozhodování o přítomnosti steatózy ve srovnání se spektroskopií senzitivity (SE) 72,4 % a specificity (SP) 80,7 %. Technika multiecho Dixon v oblasti zájmu, která se shodovala s oblastí zájmu pro spektroskopii, měla při rozhodování o přítomnosti steatózy SE 72,4 % a SP 92,3 %. Při kvantifikaci dosáhla velmi vysoké shody se spektroskopií r = 0,93. Při rozhodování o přítomnosti jaterní siderózy měla technika two-point Dixon SE 69,2 % a SP 60,0 %. T2* relaxometrie měla při rozhodování o přítomnosti siderózy SE 92,3 % a SP 100 %. Při kvantifikaci dosáhla vysoké shody se sérovými hladinami feritinu, r = 0,74. U T2 relaxometrie byla při rozhodování o přítomnosti siderózy SE 61,5 % a SP 80,0 %. Shoda se sérovými hladinami feritinu byla nízká, r = 0,28. Při srovnání T2 a T2* relaxometrie byla shoda obou metod nízká, r = 0,38. Závěr: Ve studii se ukazuje, že ze srovnávaných metod pro současné stanovení koncentrace tuku a železa v játrech je z praktického hlediska nevýhodnější technika multiecho Dixon spojená s T2* relaxometrií. Klíčová slova: magnetická rezonance, two-point Dixon, Multiecho Dixon, 1H MR spektroskopie, T2* relaxometrie, T2 relaxometrie, Aim: Our study deals with our first experience with quantification of liver fat and iron concentration at 3T MRI using two-point Dixon technique, multiecho Dixon technique combined with T2* relaxometry and single voxel 1H spectroscopy in combination with T2 relaxometry. Methods: 55 MR examinations were included into the study. The examinations were performed using a software package Liver-Lab (Siemens, Erlangen, Germany), which contains the sequence and posprocessing tools enabling evaluation using techniques that are mentioned above. As reference methods we used 1H single voxel spectroscopy and serum ferritin. Results: In decision on the presence of steatosis two-point Dixon reached sensitivity (SE) 72.4% and specificity (SP) 80.7% compared to MR spectroscopy. Multiecho Dixon with measurement in the regio of interest that coincide with the area of interest for spectroscopy, had in decision on the presence of steatosis SE 72.4% and 92.3% SP. In quantification it reached a very high agreement with spectroscopy, r = 0.93. When deciding on the presence of hepatic siderosis two-point Dixon compared to serum feritine level reached SE 69,2% and SP 60.0%. T2* relaxometry had in decision on the presence of siderosis SE 92.3% and SP 100%. In quantification it reached a high agreement with serum ferritin, r = 0.74. At T2 relaxometry was when deciding on the presence siderosis SE 61.5% and 80.0% SP. Agreement with serum ferritin was low, r = 0.28. When comparing T2 and T2* relaxometry the agreement of both methods was low, r = 0.38. Conclusion: Our study shows that multiecho Dixon technique combined with T2* relaxometry is from practical point of view the most suitable technique for simultaneous estimation of the liver steatosis and siderosis. Key words: magnetic resonance, two-point Dixon, multiechoDixon, 1H MR spectroscopy, T2* relaxometry, T2 relaxometry, Mírka H., Ferda J., Jindra P., Steinerová K., Hejda V., and Literatura
Úvod: Obstrukční defekační syndrom (ODS) představuje častý medicínský problém, který může být podmíněn různými patofyziologickými poruchami pánve; často je diagnostikováno několik poruch současně. V současnosti je dostupné velké množství korekčních technik z různých operačních přístupů. Laparoskopická resekční rektopexe je miniinvazivní transabdominální technika, která sdružuje resekci redundantního sigmoidea s mobilizací a fixací rekta. Metoda: Cílem této práce je vyhodnotit bezpečnost a efektivitu laparoskopické resekční rektopexe v léčbě pacientů s ODS. Vyhodnocení je provedeno na základě analýzy vlastního souboru pacientů a na podkladě průzkumu dostupných publikovaných dat. Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 12 pacientů s ODS, kteří ve FN Ostrava podstoupili laparoskopickou resekční rektopexi v letech 2012–2015. Průměrný věk pacientů byl 64,5 roku; průměrné BMI 21,9; v souboru bylo 11 žen (91,6 %). Všichni pacienti měli ODS na podkladě kombinované vady pánevního dna. U každého z pacientů bylo diagnostikováno dolichosigmoideum a vnitřní nebo zevní prolaps rekta; několik pacientů mělo navíc také enterokélu a rektokélu. Laparoskopická resekční rektopexe byla provedena u všech pacientů bez peroperačních komplikací s průměrným operačním časem 144 minut. Průměrná pooperační délka hospitalizace činila 7 dní. Pooperační 30denní morbidita byla 16,6 %. Všechny pooperační komplikace byly hodnoceny jako nezávažné – stupeň II dle Clavien-Dindo klasifikačního systému. Průměrné předoperační Wexnerovo skóre bylo 23,6 bodu; průměrné skóre 6 měsíců po výkonu bylo 11,3 bodu. Výrazné zlepšení symptomů bylo pozorováno u 58,3 % pacientů, mírné zlepšení u 16,7 % pacientů; u 25 % byla resekční rektopexe bez klinického efektu. Závěr: V léčbě ODS je nutné pečlivě selektovat pacienty, kteří by mohli profitovat z chirurgického řešení. Naše výsledky v souladu s výstupy publikovaných studií potvrzují, že laparoskopická resekční rektopexe představuje cennou operační metodu v léčbě pacientů s ODS na podkladě kombinované poruchy pánevního dna., Introduction: Obstructive defecation syndrome (ODS) presents a common medical problem, which can be caused by various pelvic disorders; multiple disorders are frequently diagnosed. At the present, a high number of corrective techniques are available via various surgical approaches. Laparoscopic resection rectopexy is a minimally invasive technique, which comprises redundant sigmoidal resection with rectal mobilisation and fixation. Methods: The aim of this paper was to evaluate the safety and effectiveness of laparoscopic resection rectopexy in the treatment of patients with ODS. The evaluation was performed via our own patients data analysis and via literature search focused on laparoscopic resection rectopexy. Results: In total, 12 patients with ODS undergoing laparoscopic resection rectopexy in University Hospital Ostrava during the study period (2012–2015) were included in the study. In our study group, mean age was 64.5 years and mean BMI was 21.9; the group included 11 women (91.6%). ODS was caused by multiple pelvic disorders in all patients. Dolichosigmoideum and rectal prolapse (internal or external) were diagnosed in all included patients. On top of that, rectocoele and enterocoele were diagnosed in several patients. Laparoscopic resection rectopexy was performed without intraoperative complications; mean operative time was 144 minutes. Mean postoperative length of hospital stay was 7 days. Postoperative 30-day morbidity was 16.6%. All postoperative complications were classified as grade II according to Clavien-Dindo classification. Mean preoperative Wexner score was 23.6 points; mean score 6 months after the surgery was 11.3 points. Significant improvement in ODS symptoms was noted in 58.3% of patients, and a slight improvement in 16.6% of patients; resection rectopexy provided no clinical effect in 25% of patients. Conclusion: It is fundamental to carefully select those patients with ODS who could possibly profit from the surgery. Our results, in accordance with published data, suggest that laparoscopic resection rectopexy is a valuable surgical technique in the treatment of patients with ODS caused by multiple pelvic disorders., and P. Ihnát, P. Guňková, P. Vávra, M. Lerch, M. Peteja, A. Pelikán, P. Zonča
Onemocnění z depozice lehkých řetězců (light chain deposition disease – LCDD) patří mezi vzácná systémová onemocnění způsobená monoklonální proliferací terminálně diferencovaných B-lymfocytů s produkcí volných lehkých řetězců imunoglobulinu a jejich ukládáním především v ledvinách či v dalších tkáních. Náplní sdělení je poukázat na úskalí diagnostiky této klinické jednotky a na příkladu série 4 nemocných s LCDD předložit důkazy o vysoké účinnosti léčby s bortezomibem z pohledu hematologické i orgánové terapeutické odezvy. Z našeho hodnocení vyplývá, že léčba bortezomibem je u LCDD velmi rychlá a účinná, bývá však při intenzivním dávkovacím schématu doprovázena řadou nežádoucích účinků. Z nich je nejzávažnější periferní neuropatie, ohrožující i případné setrvání nemocného v léčbě. Méně intenzivní režimy (tzv. bortezomib weekly) představují alternativu s nižším výskytem nežádoucích účinků. Vysokodávkovaná chemoterapie s podporou autologní transplantace krvetvorných buněk je u vhodných kandidátů doporučeným a relativně bezpečným postupem. Orgánová léčebná odezva se významně opožďuje za hematologickou odezvou a zůstává otázkou, zdali je postižení tkání depozity lehkých řetězců plně reverzibilní. Klíčová slova: autologní transplantace krvetvorných buněk – bortezomib – hematologická léčebná odezva – onemocnění z depozice lehkých řetězců – orgánová léčebná odezva, Light chain deposition disease (LCDD) is a rare systemic condition caused by monoclonal proliferation of terminally differentiated B-lymphocytes with production of free light chains and their deposition in kidneys or other organs. The aim of our study is to show the pitfalls of the diagnostics, and to demonstrate the effect of bortezomib-based therapy on a series of 4 patients with LCDD, from the point of hematological and organ therapeutic response. We include that bortezomib based treatment provides rapid and effective hematological response. It is, however, often accompanied by adverse events, especially within intensive treatment schedules. The most serious adverse effects includes peripheral neuropathy, which might be dose or treatment-limiting. Less intensive regimens („bortezomib weekly“) suggest an alternative with expectation of lower incidence of adverse effects. Autologous stem cell transplantation is a recommended and relatively safe approach in convenient candidates. Organ response is significantly delayed after hematological response, and organ damage by light chain deposits might not be fully reversible. Key words: autologous stem cell transplantation – bortezomib – hematological treatment response – light chain deposition disease – organ treatment response, and Jiří Minařík, Tomáš Tichý, Tomáš Pika, Jaroslav Bačovský, Dagmar Adamová, Karel Srovnalík, Karel Krejčí, Josef Zadražil, Vlastimil Ščudla
Bronchogenní karcinom je jedním z nejčastěji se vyskytujících zhoubných nádorů. Incidence v ČR u mužů sice mírně klesá, v roce 2009 to bylo 87,45 případů na 100 000 obyvatel, u žen dochází k neustálému nárůstu incidence, která v roce 2009 dosáhla 35,75 případů na 100 000 obyvatel. Téměř u 75 % pacientů je diagnóza stanovena ve stadiu lokálně pokročilého nebo generalizovaného onemocnění (st. IIIB, IV). V minulosti byli tito pacienti léčeni systémovou chemoterapií, v posledních letech byla do klinické praxe zavedena biologická léčba, která je zaměřena na buněčné signální cesty a jejich ovlivnění. Tyto léčebné přípravky jsou také uváděny pod názvem „cílená léčba“, protože reagují s přesně specifikovaným buněčným molekulárním cílem. U buněk řady solidních nádorů epiteliálního původu byla popsána zvýšená aktivace receptoru pro epidermální růstový faktor (EGFR1), proti jehož neřízené aktivaci je zaměřená cílená terapie nízkomolekulárními inhibitory tyrozinkináz (gefitinib, erlotinib), které, po navázání na protein, inhibují fosforylaci tyrozinkinázové části receptoru a vedou k následnému blokování signálních drah. V důsledku tohoto procesu dochází ke snížení mitotické aktivity buňky, zvýšení senzitivity k apoptóze a zpomalení, eventuálně zastavení, nádorového růstu. Iressa (gefitinib) byla autorizována pro terapii NSCLC 1.1.2009 na podkladě studií INTEREST a IPASS. Je indikována v 1. linii léčby lokálně pokročilého nebo generalizovaného nemalobuněčného bronchogenního karcinomu (NSCLC) u pacientů s pozitivní EGFR mutací (mutace zvyšující citlivost k léčbě v exonech 18 a 19, bodové mutace na exonu 21). Jde o perorální formu léčby s podáváním 1x denně 250 mg. Jedná se o první cílenou monoterapii, která prokázala lepší účinnost v porovnání s kombinovanou chemoterapií v 1. linii léčby pokročilého NSCLC s aktivní mutací EGFR-TK., Lung cancer is one of the most frequent malignant tumors. Its incidence in men in the Czech Republic, although slightly decreasing, in 2009, was 87.45 cases per 100000 inhabitants, in women there has been a continual increase in incidence, which, in 2009, reached 35.75 cases per 1000000 inhabitants. Almost 75 % of patients are diagnosed with locally advanced or metastatic disease (st.IIIB, IV). In the past, patients were treated with systemic chemotherapy, in recent years biologic treatment has been introduced into clinical practice which focuses on cellular signaling pathways and their influence. These therapeutic products are marked under the name of „targeted therapy“, because they react with precisely specified molecular target. The number of cells of solid tumors of epithelial origin has been reported to increase activation of the receptor for epidermal growth factor (EGFR), at which a targeted therapy of low molecular weight inhibitors of tyrosine kinases (gefitinib, erlotinib) is aimed. After binding to the protein they inhibit phosphorylation of the tyrosine kinase part of the receptor and lead to blocking subsequent signaling pathways. As a result of this process, mitotic activity of cells is reduced, sensitivity to apoptosis increases and the growth of the tumor slows down or, eventually, stops. Iressa (gefinitib) was authorized for the treatment of NSCLC on 1st January 2009, on the basis of INTEREST and IPASS trials. It is indicated in the first line treatment of locally advanced or metastatic non-small cell lung cancer (NSCLC) patients with positive EGFR mutation (mutations in exon 18 and 19, point mutation in exon 21). It is a form of treatment with oral administration of 250 mg once a day. It is the first targeted monotherapy, which showed better efficacy compared with combined chemotherapy in the first-line treatment of advanced NSCLC with active mutation EGFR-TK., and Ivona Grygárková, Vítězslav Kolek
Soubor a metody: V souboru 73 pacientek se stresovou inkontinencí se objevil de novo urgentní syndrom u 8 žen (10,9 %). Šest z těchto žen jsme léčili propiverinem p.o. Jedna pacientka pro mírné příznaky nevyžadovala léčbu a jedna pacientka byla pro nežádoucí účinky při užívání propiverinu převevedna na solifenacin. Všechny pacientky byly v průběhu léčby bez urgentních obtíží. Délka léčby se pohybovala mezi 4–6 měsíci. Výsledky: Po vysazení medikace nedošlo u šesti pacientek k recidivě obtíží. Jedna pacientka vyžadovala opětovnou farmakologickou léčbu, kterou jsme již ponechali beze změny. Závěr: Urgentní syndrom de novo po implantaci TOT, který není spojený s dalšími komplikacemi, dobře reaguje na anticholinergní terapii. U většiny nemocných v našem souboru byla dostačující dočasná léčba., Objektive: Retrospective evaluation of the treatment de novo urgency with temporary medication. Methods: In a group of 73 female patients with stress incontinence, de novo urge syndrome appeared in eight (10.9 %) cases. Six of these women were treated with oral propiverine, one did not require any treatment for mild symptoms, and by one patient was switched from solifenacin to propiverine due to negative side effects. None of the patients suffered from urgency symtomps during the therapy. The duration of treatment ranged between 4–6 months. Results: Urge symptoms did not reoccur in 6 patients after discontinuation of the medication treatment. One patient required a re-administration of medication therapy. Conclusions: De novo urgency syndrome after transobturator tape placement which is not associated with other complications, responds well to anticholinergic therapy. In our group, it was possible to discontinue the therapy without recurrence of difficulties., Barbora Novotná, Jaroslav Ženíšek, Miloš Fiala, and Literatura
Cíl: Cílem studie bylo zkoumání skupiny pacientů s náhle vzniklou jednostrannou radikulární iritací způsobenou foraminálním výhřezem u istmické spondylolistézy, léčených chirurgicky za použití transpedikulární stabilizace a mezitělové fúze technikou TLIF banánovitou klecí, a srovnání výsledků s jinými operačními technikami. Soubor a metodika: V letech 2011 a 2012 bylo operováno pro nízce dysplastickou istmickou spondylolistézu v segmentech L4–L5 a L5–S1 celkem 32 pacientů. Ve skupině devíti pacientů byla hlavním projevem obtíží náhle vzniklá jednostranná radikulární iritace. Na magnetické rezonanci byl u všech pacientů skupiny prokázán foraminální výhřez. Pacientům bylo ze zadního středního operačního přístupu na postižené straně dekomprimováno foramen a odstraněn výhřez meziobratlové ploténky, zavedena banánovitá klec a segment stabilizován transpedikulárním fixátorem. Výsledky: Po operaci došlo u všech pacientů k odeznění radikulární symptomatologie, hodnota VAS dolní končetiny klesla po dvou letech průměrně ze 7,3 na 0,4 na straně s dominujícími obtížemi, hodnota VAS pro lumbalgie klesla průměrně ze 4,3 na 2,2 a ODI klesla z průměrné hodnoty 48 předoperačně na 15. Pooperačně nebyla zaznamenána zániková neurologická symptomatologie ani poruchy hojení rány, ve všech případech došlo ke zhojení mezitělové fúze zřejmé na RTG bez ztráty repozice či uvolnění transpedikulárních šroubů. Závěr: Při použití techniky ALIF a transpedikulární stabilizace u istmické spondylolistézy je nutné provádět dva operační výkony, při použití techniky PLIF může docházet k epidurálnímu jizvení a je větší riziko poranění tvrdé pleny. Technika TLIF eliminuje riziko epidurálního jizvení spolu s úspěšností vzniku fúze srovnatelnou s ostatními technikami mezitělové fúze a umožňuje jednoduché odstranění foraminálního výhřezu., Aim: The purpose of the study was to examine a group of patients with unilateral radicular pain caused by foraminal lumbar disc herniation in isthmic spondylolisthesis and treated surgically using pedicle screw stabilisation and TLIF technique with a banana-shaped interbody cage, and to compare this approach with other surgical techniques. Material and methods: In 2011 and 2012, a total of 32 patients underwent surgical treatment of the L4–L5 and L5–S1 isthmic spondylolisthesis. In a group of nine patients, acute unilateral radicular pain was the main clinical manifestation. Foraminal lumbar disc herniation was found on the MRI in all patients in the group. Herniation was removed, the foramen decompressed and a banana-shaped cage in combination with pedicle screw fixation was implanted using a posterior approach. Results: Radicular pain rapidly improved after the surgery in all patients. On the VAS, leg pain improved from the mean of 7.3 before the surgery to 0.4 24 month after the surgery, back pain from 4.3 to 2.2 and the mean for ODI improved from 48 to 15. Neither wound healing problem nor neurological deterioration was found. X-ray revealed solid interbody fusion in all patients. Conclusion: The ALIF technique combined with pedicle screw fixation requires two surgeries, one with ventral, one with dorsal surgical approach. The PLIF technique is associated with epidural scarring and an increased risk of dural injury. The TLIF technique eliminates the risk of epidural scarring, its effectiveness in achieving solid bony interbody fusion is comparable with other interbody fusion techniques and it enables straightforward elimination of foraminal herniation. Key words: isthmic spondylolisthesis – foraminal herniation – transforaminal lumbar interbody fusion The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and J. Šrámek, R. Bertagnoli
Východiska: Monoklonální anti-EGFR protilátka cetuximab představuje cílenou biologickou léčbu, která se stává standardem personalizované medicíny nemocných s metastazujícím kolorektálním karcinomem. Stupeň kožního postižení je nejvýznamnějším prediktivním faktorem účinnosti cetuximabu. Formou klinické kazuistiky je prezentována možná léčba kožní toxicity cetuximabu. Klinická kazuistika: Autoři popisují případ 57leté pacientky s metastazujícím kolorektálním karcinomem, která byla léčena paliativní biochemoterapií ve schématu cetuximab+FOLFIRI. Šest týdnů od zahájení terapie došlo k progresi kožního nálezu a rozvoji papulopustulózního exantému III. stupně. Včasné zahájení lokální léčby na bázi aplikace krému s 0,1% vitaminem K1 v kombinaci se systémovou antibiotickou léčbou a antihistaminiky umožnila nemocné pokračovat v biologické léčbě. Závěr: Včasná dermatologická léčba nemocných s projevy kožní toxicity při terapii monoklonální protilátkou cetuximab umožní pokračování onkologické léčby bez přerušení tak, aby pacienti mohli mít z této léčby co největší užitek., Background: Cetuximab, a monoclonal anti-EGFR antibody, represents aimed biological treatment that becomes a standard of personalized medicine with metastatic colorectal carcinoma patients. Level of skin toxicity is the most significant predictive factor of cetuximab effectiveness. Possible dermal toxicity treatment with cetuximab application is presented in the form of a clinical case report. Case: Authors describe a case of a 57-year-old woman-patient suffering from metastatic colorectal carcinoma who was treated through palliative bio-chemotherapy in the schedule: cetuximab+FOLFIRI. Progression of the dermal disease and papulopustulous progress of the grade III exanthema were detected in a six-week-long period from the therapy initiation. Timely initiation of local treatment on the basis of cream with 0.1 % vitamin K1 application in combination with systematic antibiotic treatment and antihistamines application enabled the patient to continue with biological treatment. Conclusion: Timely dermatological treatment of patients with dermal toxicity manifestation in the course of monoclonal cetuximab antibody therapy makes it possible to go on with oncology therapy without any interruptions so that the treatment of the patients can bring maximum effect., and Luboš Holubec, Jan Říčař, Karel Pizinger, Hana Korunková, Jindřich Fínek