Úvod: Cílem práce je určit přesné údaje o počtu poranění velkých cév v rámci traumatu pánve u souboru pacientů léčených v období 12 let. Metody: Sledovaný soubor tvořilo 715 pacientů léčených pro zlomeninu pánve v letech 2001–2012. Z databáze pacientů byly vybrané údaje o peroperačních nebo pitevních nálezech poranění velkých cév (aorta, dolní dutá žíla, a. et v. iliaca communis). Statistická významnost dosažených výsledků byla testována pomocí kontingenčních tabulek (chí-kvadrát test nezávislosti, Fischerův faktoriálový test). Hladina významnosti pro počítané testy byla zvolena 5%. Výsledky: V prvních hodinách po úrazu zemřelo 66 (9 %) pacientů sledovaného souboru, z toho 43 (6 %) před provedením operační revize. Časně bylo revidováno 70 (10 %) pacientů, 47 (7 %) z nich přežilo a 23 (3 %) se nepodařilo zachránit. Život ohrožující cévní poranění v oblasti pánve bylo zaznamenáno u 13 (2 %) pacientů. U přeživších revidovaných pacientů bylo nalezeno pouze jednou závažné poranění pánevních venózních plexů jako jediný zdroj krvácení (2 %), zatímco u nepřeživších revidovaných a u pitvaných pacientů bylo závažné poranění cév zaznamenáno u 5 resp. 7 z nich (22 % resp. 41 %) a tento rozdíl byl v obou případech proti přeživším signifikantně vyšší (p=0,0002 resp. p=0,0109). Závěr: Výskyt poranění velkých cév s život ohrožujícím krvácením jako součásti pánevního traumatu nebyl vysoký, avšak riziko úmrtí pacienta s tímto poraněním bylo signifikantně vyšší. Skutečnost, že poranění velké tepny či žíly v kombinaci s masivním krvácením ze žilních pletení při dislokované zlomenině pánve vede u většiny zraněných k úmrtí ještě před příjezdem záchranné služby, je obtížné prokázat. Domníváme se však, že údaje týkající se našeho souboru pacientů umožňují alespoň formulovat tuto hypotézu., Introduction: The aim of the study was to provide accurate data regarding the incidence of large vessel injury as part of pelvic trauma in patients treated during a 12–year period. Methods: In total, 715 patients admitted and treated for pelvic fractures from 2001-2012 were analyzed. Data on large vessel injuries (aorta, inferior vena cava, common iliac artery and vein) reported in perioperative or autopsy findings were obtained from the patient database. The statistical significance of achieved results was tested using contingency tables (chi-square test of independence or Fisher factorial test). The significance level for the calculated tests was chosen to be 5%. Results: Sixty six (9%) patients died in the first hours after admission, 43 (6%) of them prior to surgery. Seventy (10%) underwent urgent surgeries, 47 (7%) of whom survived and 23 (3%) died. A large vessel injury in the pelvic region was detected in 13 (2%) patients. In the surviving surgical patients, a serious injury of pelvic venous plexus, as the only source of bleeding, was found only once (2%), while in patients who deceased post-surgically and pre-surgically, serious vascular injury in the pelvic region was diagnosed in 5 and 7 patients in both subgroups (22% and 41%, resp.). This difference was significantly higher in comparison with surviving patients (p=0.0002 and p=0.0109, resp.). Conclusion: The incidence of large vessel injury with severe bleeding associated with pelvic trauma was low in our study; however, the risk of death in patients with this injury was significantly higher. The results of our study support the hypothesis that in most patients a large artery or vein injury in combination with massive bleeding from the venous plexus due to a dislocated pelvic fracture results in death even before arrival of emergency services. This hypothesis could be verified in a study including also autopsy findings in persons who died even before hospital admission., and V. Džupa, F. Fridrich, M. Ježek, J. Marvan, R. Grill, V. Báča
Robotická rehabilitace chůze, která náleží mezi pokročilé rehabilitační technologie, původně vznikla jako modifikace terapie chůze na běžícím pásu při odlehčení v závěsném systému. V současnosti je k dispozici řada systémů pracujících na základě různých principů vč. mobilních asistivních exoskeletů. Neurofyziologický podklad této terapie je založen na míšní autonomii (centrální generátory vzorů), plasticitě centrálního nervového systému a motorickém učení. Z hlediska medicíny založené na důkazech je přínos této terapie zatím nejasný. Jednoznačným kladem je ulehčení fyzické práce terapeuta. Indikace proto musí vycházet z racionální úvahy., Robotic gait therapy, one of advanced rehabilitation technologies, originally evolved as a modification of the body weight-supported treadmill therapy. At present, a range of various systems based on different principles is available, including mobile assistive exoskeletons. Neurophysiological essence of this therapy is based on the spinal cord autonomy (central pattern generators), plasticity of the central nervous system and motor learning. With respect to the evidence-based medicine, benefits of this therapy are still unclear; unambiguously positive is the reduced physical burden on a therapist. Indications must, therefore, be based on a rational consideration. Key words: robotics – central pattern generators – plasticity – motor learning The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and I. Vařeka, M. Bednář, R. Vařeková
Úvod: Adjuvantní radioterapie je nedílnou součástí současné léčby celé řady maligních tumorů. Kromě benefitů ve smyslu snížení rizika recidivy však vede také k celé řadě nežádoucích účinků, z nichž jedním z nejzávažnějších je vznik sekundárních malignit. Kazuistika: Autor popisuje kazuistiku 77leté ženy, která prodělala v roce 2005 hysterektomii s oboustrannou adnexektomií a pánevní lymfadenektomií pro karcinom dělohy pT1bN0M0, G1. Následovala ještě adjuvantní zevní radioterapie dávkou 45Gy + brachyterapie 3x4Gy. Poté byla dispenzarizována gynekologickou klinikou, odkud byla odeslána v lednu 2015 pro rychle rostoucí tumor kůže a podkoží v hypogastriu v místě původního ozáření. Byla indikována k jeho excizi s podezřením na metastázu původního karcinomu dělohy, následné histologické vyšetření preparátu však odhalilo, že se jedná o angiosarkom. I přes negativní resekční okraje došlo k brzké recidivě s generalizací tumoru. Závěr: Angiosarkom jako následek ozáření bývá v současnosti popisován stále častěji. V drtivé většině případů se jedná o následek adjuvantní terapie po operaci karcinomu prsu. Jeho prognóza je velmi nepříznivá a terapeutické možnosti omezené. Základem léčby zůstává chirurgická excize s negativními okraji. Je třeba na tuto diagnózu myslet a pacienty podstupující radioterapii dlouhodobě dispenzarizovat., Introduction: Adjuvant radiotherapy is an integral part of the current treatment of many malignant tumours. However, this mode of treatment does not provide only benefits in the sense of lowering the risks of recurrence, but it is also associated with many undesirable side effects, from which one of the most serious is the development of secondary malignancies. Case report: The author describes a case report of 77 years old woman who underwent hysterectomy with bilateral adnexectomy and pelvic lymphadenectomy for uterine carcinoma pT1bN0M0, G1 in 2005. Adjuvant external radiotherapy with the dose 45Gy and brachytherapy 3x4Gy followed. Subsequently the patient was followed at the department of gynecology, which referred her in January 2015 with a quickly growing tumour of the skin and subdermal tissue in the hypogastric area, where previous radiation had been applied. Its excision was indicated with the diagnosis of suspected uterine carcinoma metastasis, but subsequent histological evaluation confirmed angiosarcoma. Despite negative resection margins the tumour quickly recurred and disseminated. Conclusion: Angiosarcoma as a side effect of irradiation is described increasingly more often nowadays. The vast majority of cases are related to the treatment of breast carcinoma. Its prognosis is very poor and therapeutic possibilities are limited. Surgical excision with negative margins remains the mainstay of the treatment. It is necessary to keep this diagnosis in mind and patients undergoing radiation treatment should be followed over a long period., and A. Zatloukal, M. Lerch, P. Zonča
Cílená chemoterapeutika a cílená biologická léčba přinesly zásadní posun v terapii NSCLC. Dosahují vyššího účinku ve srovnání s klasickou chemoterapií při menších nežádoucích účincích. Navíc se již ukazují cesty jak překonat vzniklou rezistenci na tyto léky. Mezi ně patří především cílené preparáty nových generací. Článek se věnuje jednak již používaným molekulám, které cílí na senzitivní EGFR mutace, ALK a ROS translokace či inhibují angiogenezi, a rovněž se snaží zachytit trendy blízké budoucnosti na tomto poli. Nové imunoterapeutické preparáty jsou rozebírány v jiném článku tohoto vydání., Targeted chemotherapeutics and targeted biological therapy brought a significant shift in the treatment of NSCLC. These medicamnets achieve higher efficiency in comparison with conventional chemotherapy with minor adverse effects. Moreover new molecules demonstrate possibility to overcome resistance caused by first generation drugs. The paper described molecules already in clinical use (that target sensitive EGFR mutation, ALK and ROS1 translocations and angiogensis inhibitors) as well as trends in the near future in this field. New immunotherapeutic drugs are discussed in another article of this issue., Martin Svatoň, and Literatura
Celosvětově představuje bronchogenní karcinom jednu z nejčastějších malignit. V průměru je každý rok diagnostikováno 1,8 milionu nových případů rakoviny plic a asi 1,6 milionu pacientů na plicní karcinom zemře. Kurativní léčba je možná pouze u časných stadií nemoci, která ale v praxi představují asi pětinu nových diagnóz. Převážná většina nemocných je diagnostikována s pokročilou chorobou a jsou léčeni s paliativním úmyslem. Hlavní léčebnou modalitou je systémová léčba, event. radioterapie. Imunoterapie je léčebnou možností, která pro boj s nádorem využívá schopností vlastního imunitního systému. Tato léčebná modalita prodělala v posledních letech pozoruhodný pokrok a od roku 2015 se stala součástí léčebných doporučení., Lung cancer is one of the most common cancer worldwide. There are approximately 1.8 million of new lung cancer cases, and 1.6 million deaths by lung cancer. Cure can be achieved only in initial stages of disease, but these initial stages are found in one fifth of patiens. Majority of patiens are diagnosed with advanced disease and treated with palliative intent. The main therapeutic modality for these patients is a systemic therapy or in combination with radiotherapy. Immunotherapy is a novel approach using immune system itself and his ability to fight against cancer. This therapeutic approach showed a remarkable progress recently and become a part of therapeutic recommendations., Libor Havel, and Literatura
Spinální epidurální lipomatóza (SEL) je stav, při kterém dochází k patologickému nahromadění tuku v epidurálním prostoru páteřního kanálu. Za možnou příčinu bývá považováno užívání kortikosteroidů, obezita, endokrinologické onemocnění (nejčastěji endogenní nadprodukce kortizolu), u části případů však zůstává příčina neobjasněna. SEL se stává symptomatickou zřídka, a to ve chvíli, kdy způsobí kompresi míchy nebo nervových kořenů. Klinická manifestace závisí na úrovni postižení páteřního kanálu. Pro terapii SEL je určující závažnost komprese nervových struktur a tomu odpovídající tíže klinického syndromu. Při hodnocení šíře epidurálního tuku na zobrazovacích vyšetřeních, při volbě terapeutického postupu a při stanovení prognózy mohou být nápomocné nové klasifikace, které vytvořili Borré (pro bederní páteř) a Quint (pro hrudní páteř). Terapeutické možnosti zahrnují konzervativní terapii (redukce tělesné hmotnosti, redukce dávky kortikoidů, léčba endokrinologického onemocnění, analgetika, rehabilitace) a chirurgickou dekompresi. Samotná SEL je však velmi vzácná. U pacientů se často vyskytuje v koincidenci s jinými, hlavně degenerativními změnami páteře. V naší práci uvádíme tři kazuistiky, na kterých demonstrujeme možnou příčinu, průběh a terapii tohoto onemocnění. U prvního pacienta se lipomatóza manifestovala syndromem kaudy, v druhém případě radikulárním syndromem a u třetího pacienta SEL způsobila kompresi hrudní míchy., Spinal epidural lipomatosis (SEL) is a condition associated with pathological fat accumulation in the epidural area of the spinal canal. The disorder is likely caused by the use of corticosteroids, obesity, endocrinal disorders (especially endogenous overproduction of cortisol), although, in some cases, no cause is immediately evident. SEL rarely becomes symptomatic unless it leads to compression of the spinal cord or nerve roots. Clinical manifestation depends on the level at which the spinal canal is affected. Severity of compression of nerve structures and the corresponding intensity of clinical syndrome are the most important factors in the choice of SEL therapy. Recent classifications for evaluation of epidural fat layer on radiographic images by Borré (for lumbar spine) and Quint (for thoracic spine) can help in guiding the diagnostic and treatment approaches. Therapeutic options include conservative therapy (reduction of body weight, reduction of any corticoid dosage, treatment of the endocrinal disorder, analgesics, rehabilitation) and surgical decompression. However, SEL itself is rare and is frequently found together with other (e.g. degenerative) spinal changes. We report three cases from our own patient base through which we demonstrate possible causes, course and therapy of this disorder. Lipomatosis manifested as cauda equina syndrome in the first patient, as radicular syndrome in the second, and SEL led to compression of the thoracic spinal cord in the third. Key words: spinal epidural lipomatosis – epidural fat – spinal canal – stenosis The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and T. Andrašinová, B. Adamová, J. Stulík, J. Beck, K. Starý, S. Voháňka, Z. Bálintová
Úvod: Splenóza predstavuje autotransplantáciu tkaniva sleziny do atypických miest v brušnej dutine, hrudníku alebo iných častiach organizmu. Kazuistika: Autori popisujú prípad splenózy u 35 ročnej ženy, ktorá bola hospitalizovaná s bolesťami brucha, a u ktorej bola pred 19 rokmi vykonaná splenektómia pre traumatickú ruptúru s implantáciou časti sleziny do omenta. Pre intenzívne ťažkosti bola indikovaná chirurgická revízia. Histopatológ potvrdil diagnózu splenózy v exstirpovanom tkanive. Záver: Napriek upusteniu od autotransplantácie tkaniva sleziny po splenektómii sa môže chirurg stále stretnúť s diagnózou splenózy u pacientov po traumatických ruptúrach sleziny. Každý náhodný nález splenózy pri inej operácii je vhodné histologizovať., Introduction: Splenosis is the autotransplantation of splenic tissue in atypical locations in the abdomen, chest or other parts of the body. Case report: Authors present a case of splenosis in a 35 years old woman hospitalized with abdominal pain, who underwent splenectomy for traumatic rupture with splenic tissue implantation in the omentum 19 years ago. Surgical revision was indicated for intensive pain. Histopathology confirmed the diagnosis of splenosis in the excised tissue. Conclusion: Despite the abandonment of splenic tissue autotransplantation after splenectomy, surgeons may still encounter the diagnosis of splenosis in patients after traumatic splenic rupture. Any incidental finding of splenosis during an operation for another indication should be sent for histopathology examination., and M. Smolár, J. Lúčan, I. Dedinská, M. Hošala, Ľ. Laca
Je popsán případ legionelózy u staršího muže, který začal chřipkovými symptomy s následným zhoršováním a hospitalizací a při další progresi pokračoval umístěním na ARO fakultní nemocnice. Až zde byla diagnostikována legionelóza. Epidemiologické šetření se zaměřilo na vodovodní vodu v bytě nemocného a odebrané vzorky potvrdily podezření na akviraci nákazy v místě bydliště. Izoláty z pitné a teplé vody obsahovaly bakterii Legionella pneumophila s denzitou 102–103 KTJ/100 ml. Za jednoznačnou příčinu kontaminace vody byl označen nedostatečný ohřev vody v nezaregulovaném teplovodním systému. Účinným opatřením k nápravě byla termodezinfekce domovního vodovodního systému a chemodezinfekce pomocí instalovaného generátoru chlordioxidu., Described is a case of legionellosis in an elderly male, that began with flu symptoms with consequent deterioration and hospitalization progressing to the IC unit. Only then was legionellosis diagnosed. Epidemiological investigations were focused on tap water in the patient's flat; samples taken confirmed the suspicion. Isolates from drinking water as well as warm tap water contained Legionella pneumophila organisms at 102–103 CFU/100 ml. The unequivocal cause of water contamination was the insufficient heating of the water in the unregulated hot water meins system. An effective remedy was thermal disinfection of the water mains system in the building and chemical disinfection with the aid of an installed generator of chlorine dioxide., Helena Šebáková, Radim Mudra, Irena Martinková, Marie Fiedorová, Danuše Hanslíková, and Literatura
Různé vyšetřovací modality magnetické rezonance (MR) prokázaly v mnoha publikovaných studiích morfologické i funkční změny v mozkové tkáni u osob se schizofrenií (SZ). Volumetrickými metodami byly popsány atrofické změny některých oblastí šedé hmoty, pomocí metody zobrazení difuzního tenzoru především pokles hodnot frakční anizotropie bílé hmoty. Tyto změny jsou obecně mírného stupně, široké distribuce a v čase pravděpodobně progredují. Při resting-state funkční magnetické rezonanci byly opakovaně nalezeny významné změny konektivity jednotlivých funkčních center mozku. Vesměs jsou MR nálezy kompatibilní s upřednostňovanou teorií o poruše konektivity mozku u schizofrenie. Mezi výsledky dosud publikovaných studií panuje ovšem velmi značná variabilita, která má více příčin. K těm nejvýznamnějším řadíme nejednotnost v metodice prováděných studií, metodologické a technické limitace MR, malé počty subjektů ve většině publikovaných studií, výraznou heterogenitu psychických a potažmo strukturálních změn u nemocných se schizofrenií, dobu trvání manifestního onemocnění (první ataka versus chronické stadium), možný vliv medikace, toxických a návykových látek na strukturální a funkční změny mozku atd. Má-li magnetická rezonance najít pevné klinické uplatnění v diagnostice schizofrenie, bude potřeba rozsáhlých multicentrických studií s klinicky homogenními skupinami probandů a jednotnou metodikou. V článku jsou shrnuty dosavadní znalosti o strukturálních a funkčních změnách mozku u schizofrenie., Structural and functional cerebral changes in subjects suffering from schizophrenia (SZ) were proven by means of several modalities of magnetic resonance imaging (MRI) according to the results of numerous studies. Atrophic changes were reported by using volumetric methods, microstructural changes of white matter were described by diffusion tensor imaging. These changes are of mild degree yet likely of widespread distribution and progressing over time. Extensive changes of connectivity were observed by resting-state functional MRI. MRI findings are generally compatible with currently preferred hypothesis of cerebral dysconnectivity in SZ. The published results show considerable degree of variability which can be explained by many reasons. Those of the highest importance are: different methodology, technical MRI limitations, low number of subjects included, high heterogeneity and variability of symptoms of the disease, variable duration of symptoms (first episode versus chronic illness), effects of medication, abuse of toxic substances etc. Before MRI can be utilized for diagnosing SZ in the clinical settings, more comprehensive multi-centric studies of homogenous cohorts with unified methodology are needed. In this review, we summarize the current knowledge of structural and functional cerebral changes in schizophrenia., Ondřej Slezák, Jan Žižka, and Literatura