The semantic aspectuality of the German present participle (participle I) is not mentioned in Grammars of German, and in specialized studies it is taken for granted that the aspect of this sort of verbal derivative (e. g. besuchende ''visiting'') is only imperfective. In Štícha (2009) it is shown that the German attributive participle I can also be used and interpreted in the meaning of the Slavic perfective aspect. In this article, a special attention is paid to the aspectual meaning of the modal usage of the present participle with the free syntactic morpheme zu (zu besuchende ''to be visited''). Examples of sentences containing this sort of modal attribute are selected from the corpus material (Corpus W - all free accessible corpora - of the Institute for the German Language in Mannheim, Germany) to show that the modal participle must be interpreted as perfective in most of its sentence usages. Some elementary statistics are added to strengthen the arguments. and Vidový význam německého modálního participia I v německých gramatikách není zmiňován a ve speciální literatuře se předpokládá, že tento druh verbálního derivátu (např. besuchende - navštěvující/navštívící) má význam imperfektiva. Ve Štícha (2009) bylo ukázáno, že atributivní participium I bývá v němčině užíváno a chápáno také ve významu slovanského perfektiva. V tomto článku se speciálně zabýváme vidovým významem modálně užívaného participia I s volným syntaktickým morfémem zu (zu besuchende - ''mající být navštíven''). Na korpusovém materiálu (prohledáván byl Korpus W - všechny veřejně přístupné korpusy - mannheimského Ústavu pro německý jazyk) se ukazuje, že ve většině případů modálního užití participia I s zu jde o význam perfektivní. Na podporu teoretických argumentů je připojeno několik elementárních statistik.
Stať sofijského badatele je prvým pokusem v odborné literatuře o etnografickou charakteristiku jařem v Bulharsku. Autor podává nejprve historický přehled jařmového zápřahu ve své zemi od antiky přes středověk, přes dobu tureckého nadvládí až po naše dny. Druhá část pojednává o terminologii a různých druzích jařem, jichž se používá do vozu i k orbě, přičemž si podrobněji všímá zejména jařem k oradlům; z našeho hlediska třeba zdůraznil skutečnost, že se v Bulharsku do současné doby udrželo orebné nářadí s dlouhým hřídelem - ojí, ke kterému se bezprostředně připojovalo jařmo. V
třetí části popisuje autor názvy jednotlivých součástí probíraných potažních nástrojů a objasňuje jejich funkci. V dalším oddíle se zabývá otázkou výroby jařem, a to i jednotlivými nástroji a příslušným materiálem, kromě toho i výzdobou.
K stati bulharského národopisce jsou přiloženy dvě mapy, z nichž na jedné je naznačeno geografické rozšíření termínů: jarem, chomot a bojundruk, na druhé rozšíření jařem do vozu a do oradel, a variant jařem k orbě na území Bulharska.
V závěru shrnuje autor přehledně probranou látku. and Článek zahrnuje širší poznámkový aparát
Stanovením vzniku a rázu jizby v slovanském domě obírali se nejprve němečtí badatelé z konce 19. stol.; L. Niederle jejich názory o tom podstatě korigoval, ale přesto připouštěl, že vznik dvojohnišťového typu v západoslovanském domě byl podmíněn vlivem starého hornoněmeckého domu franského, a že Slované s věcí převzali i její nový název "jizba", odvozený z německého "stuba". Novější filologické bádání tuto etymologickou rovnici však odmítá a název "jizba" odvozuje z provincionální latiny, odkud také pochodí sám název "stuba". Také moderní poznatky archeologické dospívají k tomu, že vliv franského domu nemohl mit takovou působnost. Rovněž výsledky etnografického studia lidového obydlí v
Československu to potvrzují. Autor v této studii k řešení této
problematiky použil - mimo dosavadních toho se týkajících údajů - ještě dalšího, dosud málo využitého pramene, totiž lidového názvosloví pro obytnou místnost a vstupní síň. Podrobným rozborem jejich vzniku, územního rozšíření, etymologického významu a vztahu k topeništím a též se zřetelem ještě k jiným, obecným kulturním proudům, dospívá k rezultátu, že názor o vlivu starého franského domu na západoslovanský a tím i na český a slovenský - je dnes již neudržitelným, protože jde o kulturní vlivy mnohem pozdější, kdy franský vliv se nemohl u nás již uplatňovat. Týmž námětem se autor obíral již v článku K problematice vzniku jizby a síně v čs. obydlí a jejich vztahů k staroslovanskému a franskému domu (v Českém lidu, roč. 52, 1965), kde svoje vývody dokumentuje podrobněji.
a1_Na území SSSR jako málokde jinde na světě lze sledovat velikou rozmanitost, jak pokud jde o druhy tahounů, tak co se týká forem zápřahu. Ačkoli volský zápřah se během doby hojně rozšířil, přece v bývalém Rusku zaujímal jen určité teritorium a nebyl zdaleka znám všem národům a etnickým skupinám. Studie se soustřeďuje však především na poměry východoevropské, přesněji řečeno východoslovanské, z nich zvláště na ukrajinské. V první části podává autor stručný přehled dějin volského zápřahu na území východoslovanském, cituje zprávy, týkající se v tomto ohledu Skytů a
Antů, a uvádí archeologické doklady. Podle všeho šlo tu o zápřah
volů do párového kohoutkového jařma.
Ve druhé části se autor zabývá otázkou volského zápřahu od 18. do počátku 20. století. Jařma se zpravidla dělila na jařma k orbě a do
vozu; poslední byla masívnější, malovaná a zdobená. Zvláštní místo
zaujímala jařma z Polesí. Zajímavé je sledovat názvosloví jařem, zejména některých termínů. Tak název čašina, užívaný pro jařmo, se
vyskytoval podle autorových studií na ukrajinském území východně
od Dněpru, na severním Kavkazu a na Donu u Rusů i Ukrajinců. V
okolí Kijeva, na západ od Dněpru a v západní Ukrajině existuje název jarmo nebo čačevina. Další rozdíly nejsou již tak podstatné a
většina součástí párového kohoutkového jařma je totožná. Zvláštní
postavení mají jařma z Polesí, která nemají podhrdelnice, ale zvláštní ustrojení pro hlavu zvířete, tzv. kulbaki (vnitřní samorostlé
zahnuté příčky, podle nichž nazval Moszyński tuto formu - jarzmo
kulowe); také terminologie součástí je odlišná od obecně ukrajinské., a2_Tylo závěry potvrzují i sběry a fotografické doklady Státního muzea etnografického v Leningradu z 19. a 20. století. Pro studium jařem z 18. století jsou důležité spisy Ruské svobodné ekonomické
společnosti, která r. 1760 rozeslala dotazník o stavu zemědělství v celém carském Rusku. V tabelách pro Ukrajinu je 11 přesných
vyobrazení jařem, která jsou shodná s recentnimi národopisnými
doklady.
Zvláštní oddíl věnuje autor výrobě jařem. Dělali je specialisté, a to
jak na přímou objednávku, tak pro trh. K výrobě se používalo tesařského náčiní a techniky, kterou autor podrobně popisuje. Ve 20. století se nahrazují některé součásti dřevěné železnými. Poučný
je popis technických detailů.
V dalším oddílu pojednává autor o rozšíření jařem. Typická ukrajinská jařma (s podhrdelnicí) byla v gubernii poltavské, charkovské, černigovské, kijevské, chersonské, podolské, na Kubáni a ve východní Haliči; poleský typ v gubernii volyňské, minské, sedlecké a lublinské. Ukrajinský typ jařem se rozšířil i do
asijské části Ruska s ukrajinskou kolonizací.
Závěrečná poznámka autorova platí kavkazským jařmům. Lze říci, že
původní kavkazská jařma byla kohoutková, primitivní a hrubě
opracovaná. Mladší vykazují již ruský, případně ukrajinský vliv.
Podobná jařma jako na Kavkaze byla známa do dávných dob i u
Uzbeků, Tadžiků a Karakalpaků, byla však ještě prostší a představují pravděpodobně nejslarší středoasijskou formu jařma,
která se udržela v nezměněné podobě až do novověku., and Článek zahrnuje poznámkový aparát
Bohuslav Martinů’s Concerto for Piano and Orchestra No. 4 (1956) has several special features: the work stands apart from Martinů’s other concertante works by consisting of only two movements, by its title „Incantations“, and by its free form and highly exalted mood, full of fantastic shimmering timbres and eruptive changes. The reviewers’ first response was, however, negative. On one hand, they praised its ingenuity, brilliant instrumentation and imaginative virtuosity; on the other, they dismissed the composition as eclectic and lacking formal homogeneity – their valuation was based on conventional formal and structural criteria.
The Japanese Hossô-monk Jôkei (1155-1213) is one of the better-known contemporaries of the famous Hônen (1133-1212), whose Pure Land School (Jôdo-shû) became so influential in medieval Japanese society. The Tôshôdaiji shaka-nenbutsu ganmon of Jôkei, however, is an interesting example for the often overlooked renaissance of the Japanese Vinaya School (Kairistu-shû) at that time. Being the second in a series of translations of important texts by Jôkei, the present article tries also to discuss this ganmon in the context of Jôkei´s thought.
This article discusses the surface adjustment possibilities for X-ray optics manufacturing using galvanic replication method. For manufacturing of this kind of optics, the essential parameter is microroughness. This parameter determines incident rays reflection’s quality and effectivity. We have tested and compared two ways of refinementthe mandrel surface. The first technique was RF sputter etching and the second ion beam surface treatment. The result quality was evaluated using AFM and X-ray reflectometry. and Tento článek se zabývá možnostmi úpravy povrchu mandrelů pro výrobu rentgenové optiky metodou galvanické replikace. Při výrobě této optiky je zcela zásadním parametrem mikrodrsnost, určující kvalitu a efektivitu odrazu dopadajícího záření. Zabývali jsme se testováním a porovnáním dvou způsobů zušlechťování povrchu mandrelů. Byla použita technika čištění vysokofrekvenčním plasmatem a opracování iontovým svazkem. Kvalita výsledných povrchů byla vyhodnocována pomocí měření mikroskopie atomárních sil (AFM) a na RTG reflektometru.