Sekundární prevence aterotrombotických příhod je doménou protidestičkové léčby, podle rizika jedním lékem či kombinací acetylsalicylové kyseliny s blokátory ADP receptorů. Význam kombinace duální protidestičkové léčby v kombinaci s xabany či s dabigatranem prověřovalo 6 klinických studií. Pouze jedna z nich (ATLAS ACS 2-TIMI 51) ukázala, že léčba malými dávkami rivaroxabanu (2krát 2,5 mg) může být přidána ke kombinaci kyseliny acetylsalicylové s klopidogrelem. Pro několikanásobně zvýšené riziko velkých krvácivých příhod se však čistý klinický přínos pohybuje jen kolem 0,5 % ročně. Duální léčba s kombinací kyseliny acetylsalicylové s prasugrelem či s tikagrelorem je přínosnější. V druhé části přehledu je rozebírán vyšší výskyt infarktu myokardu v kontrolovaných studiích při léčbě dabigatranem v porovnání s warfarinem. Vztah není dořešen, nicméně u nemocných s vyšším rizikem koronárních příhod je při indikaci antikoagulační léčby přímými antikoagulancii vhodnější volit ze skupiny xabanů (apixaban či rivaroxaban)., Secondary prevention of atherothrombotic events is the domain of antiplatelet therapy and according to present risk is used one drug strategy or combination of acetylsalicylic acid with ADP receptor blockers. The importance of the combination of dual antiplatelet therapy together with xabans or dabigatran was investigated in 6 clinical trials. Only one of them (ATLAS ACS 2-TIMI 51) indicated that treatment with small dose of rivaroxaban (2 × 2.5 mg) may be added to dual strategy of acetylsalicylic acid and clopidogrel. The risk of major bleeding event is increased and net clinical benefit is only about 0.5 % per year. Dual therapy with aspirin and prasugrel or tikagrelor is beneficial. In the second part of the review is discussed higher incidence of myocardial infarction in controlled group in the trial comparing treatment of dabigatran with warfarin. This relationship has not been resolved, however, in patients with higher risk of coronary events and indication of anticoagulant treatment with direct oral anticoagulants it is recommended to choose from xabans (apixaban and rivaroxaban)., and Jan Bultas
Osteoporóza je progredující systémové onemocnění skeletu charakterizované úbytkem kostní hmoty a poruchami mikroarchitektury kostní tkáně a v důsledku toho zvýšenou náchylností ke zlomeninám. Během života utrpí jedna ze tří žen a jeden z pěti mužů osteoporotickou zlomeninu. Spolu s nárůstem osteoporotických zlomenin se onemocnění stává významným zdravotním, sociálním a ekonomickým problémem. S prodlužující se délkou života narůstají zlomeniny nejen obratlových těl a proximálního femuru, ale i další nevertebrální zlomeniny. Osteoporotické zlomeniny snižují kvalitu života, zvyšují morbiditu i mortalitu. Cílem léčby je snížit riziko první zlomeniny v rámci primární prevence a zajistit léčbu nemocným s prodělanou nízkotraumatickou zlomeninou v rámci sekundární prevence zlomenin. Nejrozšířenější paletu antiresorpčních léků tvoří bisfosfonáty, které se deponují v kosti a snižují riziko zlomenin o 40–60 %. Dalším lékem s odlišným mechanizmem účinku a silným antiresorpčním potenciálem je denosumab. Velkým přínosem pro nemocné s pokročilou manifestní osteoporózou je léčba osteoanabolická. Článek pojednává o přístupech k diagnostice osteoporózy, posouzení rizika zlomenin a současných možnostech léčby osteoporózy. Klíčová slova: osteoporóza – diagnostika – primární a sekundární prevence zlomenin, Osteoporosis is a progressive systemic skeletal disease, characterised by loss of bone mass and disorder of bone microarchitecture. Consequently, the bone is prone to fractures. About 30% of women and 20% of men will suffer from an osteoporotic fracture in their lifespan. Over the last few decades, a rise in the osteoporotic complications has been observed. The disease has become an important medical, social and economic burden. With increasing life expectancy, the number of vertebral body fractures and also proximal femoral bone and other non‑vertebral fractures has been growing. Osteoporotic fractures worsen the quality of life, increase the need for hospitalisation and even mortality. The first treatment goal is to decrease the risk of first fracture as part of primary prevention and provide treatment to patients who have already suffered their first low trauma fracture, using secondary prevention methods to avoid repeated fractures. The most useful antiresorptive drugs are bisphosphonates. They are stored in bones and reduce the risk of fracture by 40 to 60 percent. Another very potent antiresorptive drug with a different mode of action is denosumab. Another therapeutic option is the osteoanabolic treatment, with a significant benefit for patients with serious forms of the disease. The article presents an overview of diagnostic and therapeutic possibilities. Keywords: osteoporosis – diagnostics of osteoporosis – primary and secondary prevention of fractures, and Kučerová I.
Terapie akutní fáze ischemické cévní mozkové příhody (CMP) je zaměřena jednak bezprostředně na omezení rozsahu poškození pomocí co možná nejčasněji zahájené reperfuzní strategie a dále nastavení léčby zajišťující farmakologickou sekundární prevenci recidivy onemocnění. Klíčový předpoklad správné a efektivní sekundární prevence představuje včasné stanovení příčiny ischemického iktu, protože riziko recidivy iktu je nejvyšší v prvních týdnech po prodělané CMP. Nedílnou součástí managementu pacienta s ischemickým iktem je tedy vyloučení potenciálních kardiálních a cévních zdrojů embolizace do mozkové cirkulace pomocí zobrazovacích metod. Tyto embolizační zdroje jsou kategorizovány na vysoce rizikové stavy a stavy spojené se středním nebo nejasným rizikem., Treatment of acute phase of ischemic stroke is aimed to limit the amount of damage using reperfusion strategy and subsequently administration of treatment providing pharmacological secondary prevention of recurrence. The early aetiology diagnosis of stroke is crucial for effective secondary prevention as the highest risk of recurrence is within few weeks after stroke. Exclusion of cardiac and vascular source of embolism by imaging methods is an important part in management of patients with ischemic stroke. These embolic sources are categorized as high risk and states are associated with moderate or unclear risk., and Martin Hutyra, Daniel Šaňák
Díky existenci a uplatňování screeningových programů, pokrokům v diagnostice, chirurgii a onkologii se pohled na nádorová onemocnění tlustého střeva výrazně změnil. Je nesporné, že se jedná o celkové onemocnění, ke kterému je nutno přistupovat multidisciplinárně, což umožňuje – pokud je onemocnění diagnostikováno v časném stadiu – dosáhnout dlouhodobého přežívání pacientů při zachování přijatelné kvality života. Z perspektivy řady desetiletí, byl velmi znepokojivý strmý nárůst incidence tohoto nádorového onemocnění. Dílem je to daň za prodloužení střední délky života, neboť jedním z neovlivnitelných rizikových faktorů je věk. Se znalostí způsobu života a dietních zvyklostí našich předků nelze popřít fakt, že k rizikovým faktorům, které se podílejí na nárůstu incidence tohoto onemocnění patří významná změna životního stylu a dietních návyků – snížení fyzické aktivity, obezita, stres, nevhodná tepelná úprava hromadně vyráběných potravin, konzumace nadměrného množství červeného masa, omezení příjmu syrové zeleniny a ovoce, nadměrná spotřeba chemických látek v podobě léků, kosmetiky, nadměrná konzumace alkoholu – zejména piva, nikotinizmus, přítomnost cizorodých látek v životním prostředí atd. Vše uvedené vyústilo v průběhu času v rozvoj mnoha tzv. civilizačních chorob, mezi které lze zařadit i kolorektální karcinom (CRC). Přesto, že jsme dnes schopni v rámci screeningových programů zachytit prekancerózy (polypy) a endoskopickými metodami je řešit, přestože jsme schopni léčit manifestní onemocnění radikálními chirurgickými výkony a onkologickou léčbou, je nutné zaměřit se na primární prevenci, a tou je především návrat ke zdravému způsobu života., Thanks to the latest achievements in diagnostics, surgery and oncology, the overall perspective of colorectal cancer has changed significantly. There is no doubt that we deal with a complex disease, requiring multidisciplinary approach and assessment. Only this approach can enable patients to survive longer and to mantain acceptable quality of their lives. Taking a long view over several decades, the steep rise in incidence of this malignancy was strongly alarming. It is partialy a penalty for a prolongation of life expectance, since one of the risk factors is the age. Knowing the way of life and dietary customs of our ancestors, one cannot deny that the change of lifestyle including dietary habits, as well as decrease of physical activity, obesity, stress, unsuitable thermal processing of food produced in bulk, consumption of immoderate amount of red meat, limited intake of raw vegetable and fruits, excessive intake of xenobiotics, such as medication or cosmetic products, excessive alcohol consumption, particularly beer, nicotinism, environmental pollutants, etc. contribute to the increase of this cancer incidence. All the above mentioned factors have led over the time to a formation and development of numerous so called civilization diseases, to which the CRC belongs. Despite the fact, that thanks to the screening programms we are these days able to detect precancerous polyps and treat them by endoscopic methods or that we are able to deal with manifest disease surgically and by oncological treatment, it is absolutely necessary to focus on primary prevention, i.e. to endeavour to restore the natural healthy lifestyle., Michaela Schneiderová, Vladimír Bencko, and Literatura
Betablokátory jsou jednou z nejúspěšnějších lékových skupin v kardiologii. Mají celou řadu indikací – od léčby arteriální hypertenze přes sekundární prevenci po prodělaném infarktu myokardu až k léčbě systolického srdečního selhání. V poslední době se však objevuje celá řada analýz a informací, které dosud neotřesitelnou roli betablokátorů v některých jejich kardiovaskulárních indikacích zpochybňují. Tento přehledový článek shrnuje kontroverze, které se kolem betablokátorů objevily v léčbě hypertenze, v sekundární prevenci ischemické choroby srdeční, v perioperačním podávání nemocným při nekardiálních operacích a konečně v léčbě chronického srdečního selhání se sníženou ejekční frakcí. Některé z těchto kontroverzí již vedly ke změně doporučených postupů, jiné k takovým změnám pravděpodobně povedou., Betablockers are one of the most successful drug classes in cardiology. They have many indications – starting with treatment of arterial hypertension, continuing with secondary prevention post myocardial infarction up to the treatment of heart failure with reduced ejection fraction. Recently, many analysis and information were published which are questioning yet unshakable role of betablockers in some cardiovascular diagnosis. This review article summarizes the controversies, which have accumulated around betablockers in the treatment of hypertension, secondary prevention of coronary artery disease, perioperative administration in patients undegoing non-cardiac surgery and treatment of heart failure with reduced ejection fraction. Some of these controversies already led to guidelines modifications, other will probably lead to guidelines changes in near future., and Jaromír Hradec
Východisko: Množství intervenčních studií prokázalo, že pacienti s manifestní vaskulární chorobou profitují z agresivnějšího dávkování statinů. Položili jsme si otázku, jaké dávkování statinů je v praxi obvyklé a nakolik je v praxi splňována doporučená cílová hodnota LDL-cholesterolu. Metodika a výsledky: Analyzováno bylo celkem 948 pacientů o průměrném věku 64,5 let (SD ? 9,0) po akutním koronárním syndromu nebo koronární revaskularizaci (české soubory studií EUROASPIRE III a IV). Přestože statinem bylo v letech 2012/2013 léčeno více než 93 % pacientů, maximální dávku (atorvastatin 80 mg nebo ekvivalent) užívala pouze 2,4 % pacientů a oproti období 2006/2007 se zvýšila pouze preskripce středně dávkovaného statinu (atorvastatin 40 mg). Od let 2006/2007 sice došlo k mírnému zlepšení adherence k cílové hodnotě < 2,5 mmol/l (z 54 % na 65 %), nicméně aktuálně platnou cílovou hodnotu < 1,8 mmol/l dosahovalo stále jen < 25 % pacientů. Na základě individuálních hodnot LDL-cholesterolu lze odhadnout, že při maximální možné up-titraci dávky statinu by adherence k aktuální cílové hodnotě stoupla na asi 43 %. Závěr: Přestože převážná většina pacientů s manifestní ICHS je léčena statinem, užívané dávkování a zejména adherence k cílové hodnotě LDL-cholesterolu v praxi neodpovídá současným doporučeným terapeutickým standardům pro sekundární prevenci., Background: A number of clinical trials have shown that patients with overt atherovascular disease may benefit from more aggressive dosage of statins. We aimed to determined the usual dosage of statin in clinical practice and the adherence to recommended target concentration of LDL-cholesterol. Methods and results : We analyzed 948 patients with mean age 64.5 years (SD ? 9.0) after acute coronary syndrome and/or coronary revascularization (Czech samples of EUROASPIRE III and IV). In spite that more than 93 % of patients were in 2012/2013 treated with statin, only 2.4 % with the highest dose (atorvastatin 80 mg or equivalent). On the other hand, medium-dosed statin (atorvastatin 40 mg) was more often prescribed, in comparison to 2006/2007. We observed mild improvement in adherence to former LDL-cholesterol target < 2.5 mmol/l (from 54 % to 65 %), but the recent target < 1.8 mmol/l was reached only in less than one quarter of patients in 2012/2013. It can be approximate (using individual LDL-cholesterol values), that after maximal possible up-titration of statin, the adherence to recent LDL-cholesterol target may improve up to 43 %. Conclusions: Although the majority of CHD patients are currently being treated with statin, the usual dosage regimen and adherence to the recommended target values were not consistent with current therapeutic standards for secondary prevention of CHD., and Otto Mayer Jr, Jan Bruthans v zastoupení řešitelů projektu EUROASPIRE
Předpoklad: Tikagrelor je inhibitor receptoru P2Y12 a má prokázaný účinek na snížení ischemických příhod 1 rok po akutním infarktu myokardu. Jeho efekt v delším časovém období nebyl znám. Metodika: Zařazeno bylo 21 162 nemocných s anamnézou infarktu myokardu 1–3 roky před randomizací, která byla v poměru 1 : 1 : 1 na skupiny: tikagrelor 2krát 90 mg : tikagrelor 2krát 60 mg : placebo. Všichni nemocní museli být léčeni malou dávkou kyseliny acetylsalicylové. Pacienti byli sledováni 33 měsíců. Primární cíle byly: kardiovaskulární úmrtí, infarkt myokardu nebo cévní mozková příhoda. Primárním bezpečnostním cílem bylo krvácení. Výsledky: Obě dávky tikagreloru signifikantně snížily primární kombinovaný cíl za 3 roky – 7,85 % tikagrelor 2krát 90 mg, 7,77 % tikagrelor 2krát 60 mg a 9,04 % placebo (HR pro tikagrelor 2krát 90 mg vs placebo 0,85; 95% CI 0,75–0,96; p = 0,0080; HR pro tikagrelor 2krát 60 mg vs placebo 0,84; 95% CI 0,74–0,95; p = 0,0043). TIMI velké krvácení bylo vyšší u tikagreloru (2,60 % pro 2krát 90 mg, 2,30 % pro 2krát 60 mg a 1,06 % pro placebo, p < 0,001 pro obě dávky). Smrtelné intrakraniální krvácení bylo 0,63 %, 0,71 % a 0,60 % (NS). Závěr: Léčba tikagrelorem více než 1 rok po infarktu myokardu snižuje riziko úmrtí infarktu myokardu, cévní mozkové příhody s mírným zvýšením rizika velkých krvácení., Background: Ticagrelor is a P2Y12 receptor antagonist that has been shown to reduce ischemic events for up to a year after an acute coronary syndrome. The efficacy and safety of long-term ticagrelor therapy beyond 1 year after a myocardial infarction is unknown. Methods: We randomized 21,162 patients with a history of myocardial infarction within the prior 1–3 years in a double-blind 1 : 1 : 1 fashion to ticagrelor 90 mg twice daily, ticagrelor 60 mg twice daily, or placebo, all with low-dose aspirin, and followed them for a median of 33 months. The primary efficacy endpoint was the composite of cardiovascular death, myocardial infarction, or stroke. The primary safety endpoint was TIMI major bleeding. Results: Both doses of ticagrelor significantly reduced the primary combined efficacy endpoint compared to placebo with Kaplan-Meier rates at 3 years of 7.85 % with ticagrelor 90 mg, 7.77 % with ticagrelor 60 mg, and 9.04 % with placebo (HR for ticagrelor 90 mg vs placebo 0.85, 95% CI 0.75–0.96, p = 0.0080; HR for ticagrelor 60 mg vs placebo 0.84, 95% CI 0.74–0.95, p = 0.0043). Rates of TIMI major bleeding were higher with ticagrelor (2.60 % for 90 mg, 2.30 % for 60 mg and 1.06 % for placebo, p < 0.001 for each dose against placebo); the rates of intracranial hemorrhage or fatal bleeding were 0.63 %, 0.71 % and 0.60 % in the 3 arms, respectively. Conclusions: Treatment of patients more than 1 year after a myocardial infarction with ticagrelor reduces the risk of cardiovascular death, myocardial infarction, or stroke, and increases the risk of major bleeding., and Jindřich Špinar, Lenka Špinarová, Jiří Vítovec
Úvod: Demence patří mezi onemocnění poškozující nejen paměť, ostatní kognitivní funkce, ale i soběstačnost a funkční stav jedince. Kauzální léčba demence dosud neexistuje, onemocnění časem dospívá do terminální fáze projevující se imobilitou, inkontinencí, poruchami nutrice a plnou závislostí na okolí. Primární, sekundární i terciární prevence je u tohoto onemocnění klíčová. Metodika: Byla uspořádána observační studie hodnotící tíži demence u pacientek odeslaných k první hospitalizaci na ženský gerontopsychiatrický primariát psychiatrické nemocnice v Kroměříži. Studována byla příjmová lékařská zpráva, zkoumána byla tíže kognitivního deficitu, délka průběhu nemoci od prvních příznaků po odeslání k hospitalizaci, předchozí ambulantní léčba demence. Výsledky: Většina pacientek odeslaných na gerontopsychiatrické lůžko k léčbě demence přichází až ve stadiu středně těžké nebo těžké demence. Dalším závažným zjištěním je, že mezi prvotními příznaky demence a odesláním k nastavení léčby na gerontopsychiatrické oddělení uplyne relativně dlouhá doba, během které mohla být nasazena adekvátní a efektivní léčba. Dalším zjištěním je fakt, že u většiny pacientek odeslaných k prvotní hospitalizaci na gerontopsychiatrii nebyla vedena žádná ambulantní léčba demence ve snaze ovlivnit její časnější stadia. Závěr: Existují významné rezervy v sekundární prevenci demencí. Včasná a dostupná moderní diagnostika demence, včasná léčba demence, ale i vysoká erudice ambulantních lékařů může přispět ke stabilizaci onemocnění, oddálení těžkých stadií demence a zlepšení kvality života u pacientů s demencí., Introduction: Dementia is a disease leading to memory impairment, cognitive decline, loss of self-sufficency and deterioration of functional status. Causal therapy of dementia does not exist, disease is progredient in time up to terminal phase with imobility, incontinentia, problems with nutrition and functional dependence on caregivers aid. Primary, secondary and tertiary prevention of dementia has crucial position. Methods: Observational study evaluating stage of dementia among patients admitted to psychogeriatric ward, Mental hospital in Kroměříž, has been designed. Admission diagnosis, severity of cognitive decline, time past between first symtomps of dementia and admission to hospital, and anamnesis of prior outpatient treatment of dementia have been monitored. Results: Most of patients were admitted to psychogeriatric ward in moderate or severe stage of dementia, with long time between first symtomps of dementia and admission to hospital with loosing ideal time for effective therapy. Most of patients admitted to psychogeriatric ward had no prior outpatient therapy of dementia in anamnesis. Conclusion: There are serious shortcomings in secondary prevention of dementia. Early and modern diagnostic management of dementia, as well as early and effective treatment management, with high level of erudition in field of dementia among primary care physicians may stabilize natural course of dementias, postpone serious stages of dementia and patients quality of life improvement., Jan Lužný, Blanka Skopalová, and Literatura
Studie IMPROVE-IT prokázala, že přidání 10 mg ezetimibu ke 40 mg simvastatinu u nemocných po akutním koronárním syndromu nejen dále snižuje jejich hladinu LDL-cholesterolu, ale statisticky významně snižuje i počet kardiovaskulárních příhod. Nedávno zveřejněná subanalýza této studie se pak zaměřila na to, zda z výše uvedené kombinace léků profitují více nemocní s diabetes mellitus nebo pacienti bez diabetu. V souboru diabetiků, kteří byli zařazeni do studie IMPROVE-IT, vedlo přidání ezetimibu k simvastatinu k většímu aditivnímu poklesu LDL-cholesterolu než u nemocných bez diabetu. U nemocných s diabetes mellitus se současně statisticky významně snížila jejich kardiovaskulární morbidita a mortalita, snížení těchto klinických cílů v souboru nemocných bez diabetu nenabylo statistické významnosti. Klíčová slova: diabetes mellitus – ezetimib – LDL-cholesterol – simvastatin, IMPROVE-IT study demonstrated that the addition 10 mg of ezetimibe to 40 mg of simvastatin in patients after acute coronary syndrome reduces significantly not only their LDL-cholesterol, but also the number of cardiovascular events. Recently published subanalysis of this study was focused on whether these combinations of drugs is more preferable for patients with diabetes mellitus or for patients without diabetes. The addition of ezetimibe to a simvastatin resulted in a greater decline of LDL-cholesterol level in diabetic group than in patients without diabetes. In patients with diabetes mellitus their cardiovascular morbidity and mortality were decreased significantly; reduction of these clinical end-points in the group of patients without diabetes were not statistically significant. Key words: diabetes mellitus – ezetimibe – LDL-cholesterol – simvastatin, and Vladimír Soška