Plicní alveolární proteinóza je vzácné onemocnění, u kterého dochází k nadměrné akumulaci složek surfaktantu v alveolech a distálních dýchacích cestách s minimální zánětlivou reakcí a fibrózou plicního intersticia. U plicní alveolární proteinózy jsou rozlišovány tři klinické formy ? kongenitální, primární a sekundární. Výsledky ultrastrukturálních, biochemických a funkčních analýz spolu se studiemi na geneticky modifikovaných myších podporují předpoklad, že akumulace surfaktantu u plicní alveolární proteinózy je spíše následkem poruchy degradace a snížené clearance surfaktantu z alveolárních prostor než nadměrné syntézy složek surfaktantu. V posledních 15 letech došlo k významným objevům, které přispěly k objasnění etiologie a patogeneze onemocnění. Byla nalezena řada genových mutací, které vedou ke vzniku kongenitální plicní alveolární proteinózy. Kromě poruchy funkce surfaktantových proteinů je při rozvoji plicní alveolární proteinózy stěžejní signalizační dráha růstového faktoru stimulujícího kolonie granulocytů a makrofágů (GM-CSF), který je nezbytný pro funkci alveolárních makrofágů a homeostázu surfaktantu. Role GM-CSF je prokázaná zejména u primární plicní alveolární proteinózy, která je v současnosti považována za autoimunitní onemocnění s tvorbou neutralizujících autoprotilátek proti GM-CSF. Prognóza onemocnění u dospělých je ve většině případů příznivá, ale u 10?15 % pacientů dochází k respiračnímu selhání. Za standardní modalitu terapie je považována celková laváž plic. Novou perspektivou léčby primární plicní alveolární proteinózy se v posledních letech jeví terapie rekombinantním lidským GM-CSF., Beáta Hutyrová, and Lit. 61
POEMS syndrom je vzácnou klinickou jednotkou s velmi různorodým chováním a klinickou manifestací. Patří do skupiny onemocnění známých jako plazmocelulární dyskrazie a je pro něj typický současný výskyt monoklonální gamapatie spolu s periferní neuropatií a ložiskovým osteosklerotickým postižením skeletu. Naše sdělení ukazuje na třech kazuistických případech odlišnou manifestaci této klinické jednotky společně s posouzením možných diagnostických a léčebných přístupů k jedincům s POEMS syndromem. Cílem je jednak přiblížení tohoto méně známého onemocnění ze skupiny monoklonálních gamapatií a také zejména praktický přístup k diagnostice jedinců se současným výskytem paraproteinu a periferní neuropatie., POEMS syndrome is a rare clinical entity with a very variable behaviour and clinical manifestation. It belongs to a group of diseases known as plasma cell dyscrasias and is characterised by a coincidence of monoclonal gammopathy with peripheral neuropathy and focal osteosclerotic bone lesions. Using three case reports, our paper presents different manifestations of this clinical entity as well as an assessment of possible diagnostic and therapeutic approaches to individuals with POEMS syndrome. The aim is to present this less known condition from the group of monoclonal gammopathies as well as the practical approach to diagnosing individuals with concurrent paraprotein and peripheral neuropathy., Jiří Minařík, Vlastimil Ščudla, Jaroslav Bačovský, Tomáš Pika, and Lit.: 27
Vznik dětské akutní lymfoblastické leukemie (ALL) je dle současných poznatků mnohastupňový proces počínající často již před narozením jedince. Na vývoj preleukemického klonu mají vliv vnější i vnitřní faktory, vrozené genetické dispozice i náhoda. Významným faktorem ovlivňujícím vznik dětské ALL mohou být infekční onemocnění. Více než konkrétní druh mikroorganizmu však hraje roli abnormální odpověď imunitního systému na běžnou infekci, která může u vnímavých jedinců spustit další procesy. Výrazného pokroku bylo dosaženo v pochopení genetického profilu patologických buněk ALL. Na klinické úrovni je dnes známo mnoho korelací genetických změn s mírou agresivity chování daného subtypu leukemického onemocnění. S tím také souvisí úprava léčebných protokolů na základě stratifikace dle rizika (prognostické a/nebo prediktivní genetické faktory, sledování minimální zbytkové nemoci). Léčba dětské ALL dosahuje v porovnání s jinými maligními chorobami výborné výsledky (5leté přežití dosahuje 90 %), s výjimkou leukemií v kojeneckém věku, které mají stále horší prognózu. Do laboratorní praxe se dostávají mnohé nové genetické techniky včele s metodami založenými na mikroarray technologii a sekvenování nové generace (next-generation sequencing). Silnou stránkou již plně etablovaného cytogenetického vyšetření zůstává možnost komplexního pohledu na karyotyp patologických buněk. Tento pohled nám umožňuje pochopit mechanizmus vzniku přítomných aberací a také možnost zachytit diverzitu nádorových buněk ve formě vznikajících malých subklonů. Zviditelnit tento specifický cytogenetický přístup je cílem předkládaných kazuistik., Childhood acute lymphoblastic leukemia, like cancer in general, probably arises from interactions between exogenous or endogenous exposures, genetic susceptibility, and chance. This multistep process begins sometimes even during prenatal period of life. Abnormal response to a common infection remains the strongest candidate for causal exposure. More precise risk stratification and personalized chemotherapy based on the biological characteristics of leukemic cells and hosts (prognostic and/or predictive genetic markers, minimal residual disease monitoring) have pushed the cure rate of childhood acute lymphoblastic leukemia to near 90 %. However with the exception of infant leukemia, which still bears a dismal prognosis. Many new genetic techniques are approaching to clinical praxis mostly based on microarray or next-generation sequencing techniques. The strong point of well-established cytogenetic analysis remains in the possibility of a complex view to the whole karyotype of pathological cells. This kind of view allows us to understand the origin of genetic abnormalities and diversity of cancer cells in the form of evolving new subclones. The main goal of the presented case reports is to bring attention to this specific advantage of cytogenetic analysis., Pavel Dvořák, Petra Vohradská, Tomáš Votava, Lenka Doležalová, Petr Smíšek, Zdeňka Černá, Ivan Šubrt, and Literatura
Cílem této studie bylo stanovit prognózu psychologického distresu u pacientek s karcinomem prsu po primární onkologické léčbě pomocí biologických a psychologických proměnných. Skupina hodnocených pacientek zahrnovala 98 starších pacientek po léčbě karcinomu prsu (ve středním věku 65 let), které vyplnily dotazník SVF 78 (detekce způsobů zvládání stresu), dotazník NEO-FFI (detekce osobnostních rysů), dotazník SCL-90 (zjišťování psychopatologie) po dokončení léčby, a další retrospektivně po diagnóze. Stupnice SAS (měření stupně úzkosti) byla vyplněna menším počtem pacientek. Údaje o faktorech souvisejících s karcinomem a léčbou byly získány z lékařských záznamů. V rámci této studie byl psychologický distres měřen metodou SCL-90 pomocí indexu celkové závažnosti Global Severity Index (GSI) a indexu zátěže pozitivních příznaků Positive Symptom Distress Index (PSDI). Kvantifikace vztahu mezi biologickými a psychologickými prediktory a GSI a PSDI jakožto závislými proměnnými byla vyhodnocena pomocí lineárních regresních modelů s jednou proměnnou i více proměnnými. Po diagnóze a po jednom roce primární léčby byly sledovány hladiny C-reaktivního proteinu. Nejlepší model predikce GSI po léčbě byl zjištěn lineární regresí s více proměnnými jakožto kombinace prediktorů GSI, hladiny CRP a přívětivosti (podškála NEO-FFI) v době diagnózy, v níž R2 = 76,6 %. Nejlepší model predikce PSDI po léčení sestával z hodnoty PSDI, prvku sebeobviňování SVF 78 a stadia nemoci (IV. oproti nižším) v době diagnózy při R2 = 53,9 %. Začlenění celkového hrubého skóre metody SAS do modelů s více proměnnými pro predikci GSI a PSDI způsobilo nárůst hodnoty R2 (ze 71,5 % na 85,0 % a 46,0 % na 65,1 %). Biologické i psychologické prediktory se prokázaly jako významné a vhodné pro predikci psychologického distresu u starších pacientek s karcinomem prsu po dlouhodobém onkologickém léčení. Klíčová slova: C- reaktivní protein – starší přežívající s karcinomem prsu – multivariantní lineární regrese – psychoneuroimunologie – predikce psychologického distresu– retrospektivní studie, The aim of this study was to determine the prognosis of psychological distress in breast cancer survivors after primary oncological treatment using biological and psychological variables. The test group consisted of 98 elderly breast cancer survivors (median age was 65 years) who completed the SVF 78 questionnaire (coping styles measures), NEO-FFI questionnaire (personality traits measures), SCL-90 questionnaire (psychopathology measures) completing treatment and another retrospectively at diagnosis. The SAS scale (anxiety measures) was completed by a lower number of patients. Data on tumour-related factors and treatment were obtained from medical records. Within the scope of this study, psychological distress was measured via the SCL-90 method using Global Severity Index (GSI) and Positive Symptom Distress Index (PSDI). Quantification of the relationship between biological and psychological predictors and GSI and PSDI as dependent variables was estimated using both univariate and multivariate linear regression models. C-reactive protein levels were monitored at diagnosis and one year after primary treatment. The best model for the prediction of GSI after treatment was identified by multivariate linear regression as the combination of GSI, CRP level and agreeableness (NEO-FFI subscale) predictors at the time of diagnosis in which R2 = 76.6 %. The best model for predicting PSDI after treatment consisted of PSDI, the self-accusation component of SVF 78 and the stage of the disease (IV vs lower) at the time of diagnosis with R2 = 53.9 %. Incorporating the total raw score of the SAS questionnaire into the multivariate models for prediction of GSI and PSDI caused an increase in R2 (71.5 % to 85.0 % and 46.0 % to 65.1 %), respectively. Both biological and psychological predictors proved significant and suitable for psychological distress prediction in elderly breast cancer survivors after long-term oncological treatment. Key words: C-reactive protein – elderly breast cancer survivors – multivariate linear regression – psychoneuroimmunology – psychological distress prediction – retrospective study, and Kateřina Skřivanová, Tomáš Svěrák, Dagmar Brančíková, Jiří Jarkovský, Klára Benešová, Ľubomíra Anderková, Nela Elfmarková, Hana Peterková, Marcela Bendová, Luboš Minář, Eva Holoubková, Jan Nedvěd, Markéta Protivánková, Ladislav Dušek
Úvod: Karcinom žaludku je časté onemocnění se špatnou prognózou. Většina nemocných podstupuje pouze paliativní léčbu. Jednou z možností je chemoterapie, její efekt se však u jednotlivých nemocných liší. Metoda: Jde o retrospektivní studii, do které bylo na podkladě vstupních kritérií zařazeno 54 nemocných (N=54). Provedli jsme kvantifikaci genové exprese vybraných genů a některých mikroRNA z nádorové tkáně, která byla použita pro stanovení diagnózy. Získaná data jsme statisticky zhodnotili. Výsledky: Prokázali jsme prediktivní význam stanovení genové exprese thymidylate synthasy (TS) v nádorové tkáni pro předpověď efektu chemoterapie založené na bázi 5-fluorouracilu nebo Capecitabinu. Současně jsme také prokázali prediktivní význam stanovení exprese miR181, miR150, miR192 a miR342 z nádorové tkáně. Navíc se nám podařilo prokázat prediktivní význam stanovení exprese miR221, miR224, miR520 a miR375 pro předpověď efektu platinových derivátů. Závěr: Díky využití efektivních prediktorů léčby můžeme odlišit nemocné, kteří budou profitovat z podání chemoterapie od nemocných, u kterých efekt očekávat nemůžeme. Díky personifikované onkologické léčbě můžeme u některých nemocných zlepšit kvalitu života a současně snížit náklady na léčbu tím, že jim nebude podána neefektivní chemoterapie. Pouze časný záchyt karcinomu žaludku může zvrátit nepříznivý osud nemocných s tímto onemocněním., Introduction: Gastric cancer is a frequent malignant disease with poor prognosis. Most patients undergo only palliative treatment. Chemotherapy is another alternative but its effect differs in individual patients. Method: This is retrospective study. We enrolled 54 patients (N=54) according to the inclusion criteria. We performed quantification of gene expression of selected genes and some microRNA from tumour tissue, which was used for the diagnosis. Statistical analysis of the data was performed. Results: We demonstrated a predictive value of gene expression of thynidylate synthase in tumour tissue for a therapeutic effect of chemotherapy based on 5-Fluorouracil or Capecitabine. At the same time, we demonstrated a predictive value of miR181, miR150, mir192 and miR342 microRNA levels from the tumour tissue. In addition, we succeeded to demonstrate a predictive value of miR221, miR224, miR520 and miR375 microRNA levels for a therapeutic effect of chemotherapy based on platinum derivates. Conclusion: Thanks to the use of efficient therapy predictors, we can distinguish those patients who will profit from chemotherapy from patients where an effect cannot be expected. Thanks to personified oncology therapy the quality of life of some patients can be improved while reducing the costs of the therapy by avoiding inefficient chemotherapy. Only an early diagnosis of gastric cancer can reverse the adverse prognosis of patients with this disease., and D. Šmíd, D. Kubačková, J. Doležal, J. Fichtl, M. Pešta, V. Kulda, O. Daum, V. Třeška, T. Skalický
Background: To evaluate the clinical usefulness of serum levels of soluble form of endoglin in stage III colorectal adenocarcinomas (CRC) patients for detection of recurrence. Methods: The case-control study consisted of 80 stage III CRC patients who underwent surgery with curative intent and 70 age-and sex-matched healthy volunteers. Serum levels of soluble form of endoglin (sol-end) were measured in both groups. Also, predictive factors of recurrence were evaluated using multivariate analyses. Results: Serum levels of sol-end in stage III CRC patients were significantly higher than those in controls. There was not a significant association between serum levels of sol-end and clinicopathological features in CRC patients. Multivariate regression analysis showed the LN R (hazard ratio, 2.54; 95% CI , 1.46–4.34; p < 0.001), to be significant independent factors to estimate local recurrence in stage III CRC patients. Conclusion: Preoperative serum levels of sol-end do not seem useful as a marker for detection of recurrence in stage III CRC patients., Ismail Gomceli, Mesut Tez, Erdal B. Bostanci, Nesrin Turhan, Ahu S. Kemik, Musa Akoglu, and Literatura 18
Cíl studie: Hlavním cílem studie bylo srovnat výsledky stanovení presepsinu s výsledky rutinně používané metody ke stanovení prokalcitoninu (PCT) u pacientů v septickém stavu, na jednotlivých kazuistikách pak popsat diagnostický a prognostic - ký význam presepsinu vedle PCT a jejich případné shodné či odlišné vlastnosti. Materiál a metody: Ze skupiny 70 pacientů, kteří se v daném období léčili ve FN Brno s diagnózou sepse, bylo vybráno 31 jedinců, u kterých byl delší dobu monitorován prokalcitonin a CRP. U těchto pacientů jsme stanovili presepsin. Při vyhod - nocení studie byla srovnávána skupina pacientů, kteří sepsi přežili (23 pacientů), se skupinou zemřelých (8 pacientů). Čtyři kazuistiky byly popsány detailně. K analýze presepsinu byla využita chemiluminiscenční enzymoimunoanalytická metoda na analyzátoru PATHFAST od firmy Mitsubishi Chemical. Výsledky: U vybraného souboru byly srovnány koncentrace presepsinu, prokalcitoninu a CRP mezi skupinou přeživších pacientů a těch, kteří zemřeli. K hodnocení výsledků byly použity koncentrace presepsinu, PCT a CRP při příjmu či v době stanovení diagnózy sepse, při ukončení monitorování sepse a v době dosažení maximálních hodnot sledovaných parame - trů. Statisticky významný rozdíl mezi skupinou zemřelých a uzdravených byl zaznamenán u parametrů získaných při příjmu a v době ukončení monitorování sepse, a to jak u presepsinu (P=0,023 resp. P=0,002), tak u prokalcitoninu (P=0,021 resp. P=0,0003). Na vybraných kazuistikách je vidět, že při špatné prognóze zůstává presepsin na rozdíl od prokalcitoninu vyso - ký. Závěr: Presepsin je podobně jako PCT vhodný marker pro diagnostiku, monitorování i prognózu sepse. Dle našich výsledků potvrzených nejnovějšími literárními údaji se dokonce jeví jako lepší prognostický marker než prokalcitonin, Objective: To compare the results of presepsin determination with the results of the routinely used method of procalcitonin (PCT) determination on patients with sepsis. We use individual casuistries to describe the diagnostic significance of prese - psin compared with PCT and their identical and different properties. Material and Methods: From the original cohort of patients treated for sepsis in University Hospital Brno, 31 individuals with long-term monitoring of procalcitonin and CRP sepsis markers were selected, and measured simultaneously for presepsin. The patients were further divided into two groups - 23 survivors and 8 non-survivors. Four casuistries are described in detail.Analysis of presepsin was carried out using chemiluminescent enzyme immunoassay on the fully automated POCT instrument PATHFAST from Mitsubishi Chemical. Results: The concentration of presepsin and PCT was compared between survivors and non-survivors. The evaluation of the results was based on samples from the first day after admission or development of sepsis, the day when the para - meters reached the maximum value, and the date when monitoring of the septic condition was terminated (termination of hospitalization, exitus). A statistically significant difference between both groups was found at admission and at the end of sepsis monitoring for both presepsin (P=0.023 resp. P=0.002) and PCT (P=0.021 resp. P=0.0003). The given casuistries demonstrate that presepsin stays high in cases with a bad prognosis when compared to PCT. Conclusions: Like PCT, presepsin is a suitable marker for diagnosis, monitoring and prognosis of sepsis. Our results and findings in the latest literature even indicate that presepsin is superior to procalcitonin as a prognostic marker of sepsis., Beňovská M., Bučková D., Petříková D., Stašek J., Gottwaldová J., and Literatura
Cíl: Zhodnotit přežívání pacientů s hepatocelulárním karcinomem (HCC) léčených transarteriální chemoembolizací (TÁCE) s drug-eluting beads, zhodnotit korelaci délky přežití s faktory souvisejícími s primárním tumorem jater a s faktory souvisejícími s intervencí, léčbou a léčebnou odpovědí. Dalším cílem je zhodnotit reprodukovatelnost měření při hodnocení léčebné odpovědi dle kritérií RECIST, mRECIST a volumetrie. Metodika: Do retrospektivní studie bylo zahrnuto 49 pacientů s diagnózou HCC léčených ve Fakultní nemocnici Brno. Rozsah ložiska byl hodnocen na vstupním i výstupním CT/MR dvěma nezávislými operatéry. Přežívání pacientů bylo hodnoceno od data 1. podstoupené TACE, a to ve vztahu ke známým faktorům ovlivňujícím léčbu HCC. Celkové přežívání bylo hodnoceno metodikou podle Kaplan-Meiera, rozdíly v přežití log-rank testem. Míra reprodukovatelnosti měření byla stanovena pomocí Pearsonova a Spearmanova korelačního koeficientu. Výsledky: Délka přežívání nejlépe korelovala se stanovením viabilní části tumoru volumetricky a poměrem viabilní/aviabilní části tumoru. Medián přežívání od 1. chemoembolizace je 17,1 měsíce. Hodnocení odpovědi na léčbu pomocí kritérií RECIST, mRECIST a volumetrie ve všech případech prokázalo statisticky významnou reprodukovatelnost, nejlépe pak vyšla volumetrická analýza. Závěr: TACE s drug-eluting beads je moderní metoda terapie HCC. Při hodnocení léčebné odpovědi je výhodné využít volumetrické analýzy., Aim: To evaluate the survival of patients with hepatocellular carcinoma (HCC) treated by transarterial chemoembolization (TACE) with drug-eluting beads, to evaluate the correlation of the length of survival with the factors related to primary liver tumour and factors related to interventions, treatment and response to treatment. Another aim is to evaluate the interobserver variability of measurement in the evaluation response to treatment using RECIST and mRECIST criteria and volumetry. Methods: The total of 49 patients treated in the University Hospital Brno with the diagnosis of HCC were included in this retrospective study. The tumour range was evaluated on the CT/MR input and output by two independent doctors. The survival of the patients was evaluated since the date of the first TACE, in relation to well-known factors effecting the treatment of HCC. The survival was evaluated by the Kaplan-Meier method and the differences in survival by the log-rank test. The interobserver variability was determined by using Pearson and Spearman correlation coefficient. Results: The strongest correlation has been proven between the length of survival and determination of the viable part of tumour using volumetry and the ratio viable/ aviable parts of the tumour. The median of survival since the first performed TACE is 17.1 months. The evaluation of the response to treatment using RECIST and mRECIST criteria and volumetry has been proven with statistically significant small interobserver variability; however, the best result was achieved by using volumetric analysis. Conclusion: TACE with drug-eluting beads is a modern method of treatment of HCC. When evaluating the response to treatment, it is convenient to use volumetric analysis., Monika Staňková, Tomáš Andrašina, Jaroslav Sedmík, Vlastimil Válek, Lenka Ostřížková, Štěpán Tuček, and Literatura
Úvod: Údaje o srdcovej frekvencii pri chronickom srdcovom zlyhávaní v reálnej praxi na Slovensku nie sú dostatočne známe. Cieľom prieskumu „3P (Pacient – Pulz – Prognóza) pri srdcovom zlyhávaní“ bolo získať epidemiologické dáta najmä so zameraním na kontrolu srdcovej frekvencie pri sínusovom rytme. Metodika: Prieskum realizovalo spolu 162 kardiológov a internistov. Lekári konsekutívne zaraďovali ambulantných alebo klinicky stabilizovaných hospitalizovaných pacientov s diagnózou chronického srdcového zlyhávania. Neexistovali žiadne exklúzne kritériá pre zaradenie pacientov. Spolu bolo prospektívne zaradených 4 738 pacientov. Výsledky: Betablokátory užívalo 93,6 % pacientov so srdcovým zlyhávaním. Aspoň 50 % cieľovej dávky podľa ESC malo 48,1 % pacientov liečených betablokátorom. Hodnoty srdcovej frekvencie ≥ 70/min malo 55,3 % všetkých pacientov a 48,1 % pacientov so sínusovým rytmom. Z celkového neselektovaného súboru sme identifikovali 28,0 % pacientov, ktorí boli symptomatickí (NYHA II–IV), mali sínusový rytmus a suboptimálnu srdcovú frekvenciu ≥ 70/min. Srdcová frekvencia ≥ 70/min bola významne častejšia u pacientov, ktorí mali dávku betablokátora < 50 % cieľovej dávky podľa ESC v porovnaní s pacientami s dávkou ≥ 50 % (58,0 % vs 52,4 %; p < 0,001). Podiel srdcovej frekvencie ≥ 70/min bol signifikantne vyšší u pacientov s anamnézou hospitalizácie pre srdcové zlyhávanie oproti dosiaľ nehospitalizovaným pacientom (56,8 % vs 53,7 %; p < 0,05). Up-titráciu dávky plánovali lekári len u 20,2 % pacientov liečených betablokátorom. Záver: Napriek extenzívnej liečbe betablokátormi sme zistili suboptimálnu kontrolu srdcovej frekvencie pri chronickom srdcovom zlyhávaní. Významne rizikovejšou skupinou z hľadiska neuspokojivej srdcovej frekvencie boli pacienti s nižšou dávkou betablokátora (< 50 % cieľovej dávky podľa ESC) a pacienti s anamnézou hospitalizácie pre srdcové zlyhávanie. Podiel pacientov, u ktorých sa plánovala up-titrácia dávky betablokátora, bol nízky. Existuje preto potreba redukovať srdcovú frekvenciu alternatívnou, resp. komplementárnou farmakoterapiou. Kľúčové slová: betablokátory – ivabradín – srdcová frekvencia – srdcové zlyhávanie, Background: The data on heart rate in chronic heart failure in the real-world practice in Slovakia are not sufficiently known. The objective of the “3P (Patient-Pulse-Prognosis) in heart failure” survey was to collect epidemiological data with particular emphasis on heart rate control in sinus rhythm. Methods: The survey was performed by 162 cardiologists and internists. Outpatients or clinically stable hospitalized patients diagnosed with chronic heart failure were included in the survey. No exclusion criteria for patients enrollment were used. A total of 4738 patients were prospectively included. Results: 93.6% of patients with heart failure were taking beta-blockers. At least 50% of the target dose according to ESC had 48.1% of patients receiving beta-blockers. Heart rate ≥ 70 bpm was present in 55.3% of all patients and in 48.1% of patients with sinus rhythm. Out of the total unselected study population we identified 28.0% of patients with symptomatic heart failure (NYHA class II-IV), sinus rhythm, and suboptimal heart rate ≥ 70 bpm. The prevalence of heart rate ≥ 70 bpm was significantly higher in patients with beta-blocker dose < 50% of the target dose according to ESC compared with patients receiving ≥ 50% of the target dose (58.0% vs 52.4%, p < 0.001). Heart rate ≥ 70 bpm was significantly more common in patients with history of hospitalization for heart failure compared with patients who have not been hospitalized (56.8% vs 53.7%, p < 0.05). The physicians planned up-titration of the dose only in 20.2% of patients treated with beta-blockers. Conclusions: Despite extensive beta-blockers therapy we found suboptimal heart rate control in chronic heart failure. Patients on lower doses of beta-blockers (< 50 % of the target dose according to ESC) and patients with history of hospitalization for heart failure were noted to be in significantly higher risk of unsatisfactory heart rate. The proportion of patients with intended up-titration of the beta-blocker dose was low. Therefore it is necessary to reduce heart rate by alternative or complementary pharmacotherapy. Key words: beta-blockers – heart failure – heart rate – ivabradine, and Juraj Dúbrava
Kožní T buněčné lymfomy (CTCL, cutaneous T-cell lymphoma) představují asi dvě třetiny všech primárních kožních lymfomů. Nejčastějším lymfomem z CTCL s indolentním průběhem je mycosis fungoides, kdežto agresivní klinický průběh má vzácný Sézaryho syndrom. Přesné stanovení diagnózy podle nové WHO-EORTC klasifikace kožních lymfomů a určení stadia podle TNMB systému je důležité pro určení prognózy a správný výběr terapie. V časném stadiu nemoci je indikovaná léčba cílená na kožní změny, ve více pokročilé fázi nebo při agresivním průběhu je třeba podat systémovou léčbu v rámci mezioborové spolupráce., Cutaneous T-cell lymphoma (CTCL) accounts for two thirds of all cases of primary cutaneous lymphoma. The most common CTCL is mycosis fungoides typically running an indolent course, on the other side, the rare Sézary syndrome has an aggressive clinical course. Making accurate diagnosis and staging according to the new WHO-EORTC classification and TNMB system is essential to determine the prognosis and management. In early-stage disease patients should be treated with skin-directed treatment, in more advanced or aggressive course systemic treatment should be recommended by an interdisciplinary team., Petra Cetkovská, and Lit.: 10