The aim of this article is to analyze the main contributions of Wesley C. Salmon to the philosophy of science, that is, his concepts of causation, common cause, and theoretical explanation, and to provide a critique of them. This critique will be based on a comparison of Salmon’s concepts with categories developed by Hegel in his Science of Logic and which can be applied to issues treated by Salmon by means of the above given three concepts. It is the author’s contention that by means of Hegelian categories it becomes possible to provide a critique of Salmon’s philosophy of science and at the same time to enlarge the concept framework of philosophy of science., Cílem tohoto článku je analyzovat hlavní přínosy Wesleyho C. Lososa k filosofii vědy, tj. K jeho příčinám, společné příčině a teoretickému vysvětlení, a poskytnout jim kritiku. Tato kritika bude založena na srovnání konceptů Salmon s kategoriemi vyvinutými Hegelem v jeho Science of Logic a které lze aplikovat na otázky ošetřené lososem pomocí výše uvedených tří pojmů. Je to autorovo tvrzení, že prostřednictvím hegelovských kategorií je možné poskytnout kritiku Salmonovy filosofie vědy a zároveň rozšířit koncepční rámec filozofie vědy., and Igor Hanzel
Since Antiquity, logic has always enjoyed a status of something crucially important, because it shows us how to reason, if we are to reason correctly. Yet the twentieth century fostered an unprecedented boost in logical studies and delivered a wealth of results, most of which are not only not understandable by non-specialists, but their very connection with the original agenda of logic is far from clear. In this paper, I survey how the achievements of modern logic are construed by non-specialists and subject their construals to critical scrutiny. I argue that logic cannot be taken as a theory of the limits of our world and that its prima facie most plausible construal as a theory of reasoning is too unclear to be taken at face value. I argue that the viable construal of logic takes it to be explicative of the constitutive (rather than strategic) rules of reasoning, not of the rules that tell us how to reason, but rather of rules that make up the tools with which (or in terms of which) we reason., Od starověku se logika vždy těšila stavu něčeho zásadně důležitého, protože nám ukazuje, jak rozumět, pokud máme správně rozumět. Dvacáté století však podpořilo bezprecedentní oživení v logických studiích a přineslo mnoho výsledků, z nichž většina není nejen srozumitelná pro nešpecializované odborníky, ale jejich samotné spojení s původní logikou logiky není zdaleka jasné. V tomto příspěvku zkoumám, jak jsou úspěchy moderní logiky konstruovány nešpecializovanými odborníky a podřizují jejich konstrukty kritické kontrole. Domnívám se, že logiku nelze považovat za teorii hranic našeho světa a její prima facienejspolehlivější konstrukční jako teorie uvažování je příliš nejasná, aby mohla být přijata v nominální hodnotě. Domnívám se, že životaschopná konstrukce logiky má za to, že je vysvětlující konstitutivní (spíše než strategická) pravidla uvažování, nikoli pravidla, která nám říkají, jak rozumět, ale spíše pravidla, která tvoří nástroje, s nimiž (nebo v podmínky) rozumíme., and Jaroslav Peregrin
The article considers the nature of descriptive statements and the ontological status of descriptive constructs in linguistics, taking the example of a phoneme of English. It is argued that descriptive statements should be seen as expressions of the content of descriptive models or as hypotheses. Furthermore, it is argued that descriptive models and constructs in linguistics have a purely explanatory function in relation to speech events and without ontological commitment to corresponding entities in the real world., Článek pojednává o povaze popisných výroků a ontologickém stavu deskriptivních konstrukcí v lingvistice, přičemž vychází z příkladu fonému angličtiny. Argumentuje se tím, že popisná prohlášení by měla být chápána jako vyjádření obsahu popisných modelů nebo jako hypotézy. Dále, to je argumentoval, že popisné modely a konstrukce v lingvistice mají čistě vysvětlující funkci ve vztahu k událostem řeči a bez ontologického závazku k odpovídajícím entitám v reálném světě., and Paul Rastall
The paper sketches and defends two instances of the strategy Let N’s be whatever they have to be to explain our knowledge of them—one in which N’s are natural numbers and one in which N’s are propositions. The former, which makes heavy use of Hume’s principle and plural quantification, grounds our initial knowledge of number in (a) our identification of objects as falling under various types, (b) our ability to count (i.e. to pair memorized numerals with individuated objects of one’s attention), (c) our (initially perceptual) recognition of plural properties (e.g. being three in number), and (d) our predication of those properties of pluralities that possess them (even though no individuals in the pluralities do). Given this foundation, one can use Fregean techniques to non-paradoxically generate more extensive arithmetical knowledge. The second instance of my metaphysics-in-the-service-of-epistemology identifies propositions (i.e. semantic contents of some sentences, objects of the attitudes, and bearers of truth, falsity, necessity, contingency, and apriority) with certain kinds of purely representational cognitive acts, operations, or states. In addition to providing natural solutions to traditionally un-addressed epistemic problems involving linguistic cognition and language use, I argue that this metaphysical conception of propositions expands the solution spaces of many of the most recalcitrant and long-standing problems in natural-language semantics and the philosophy of language.
This paper argues for the following three theses: (1) There is a clear reason to prefer physical theories with deterministic dynamical equations: such theories are maximally rich in information and usually also maximally simple. (2) There is a clear way how to introduce probabilities in a deterministic physical theory, namely as answer to the question of what evolution of a specific system we can reasonably expect under ignorance of its exact initial conditions. This procedure works in the same manner for both classical and quantum physics. (3) There is no cogent reason to take the parameters that enter into the (deterministic) dynamical equations of physics to refer to properties of the physical systems. Granting an ontological status to parameters such as mass, charge, wave functions and the like does not lead to a gain in explanation, but only to artificial problems. Against this background, I argue that there is no conflict between determinism in physics and free will (on whatever conception of free will), and, in general, point out the limits of science when it comes to the central metaphysical issues., Tato práce se zabývá následujícími třemi tezemi: (1) Existuje jasný důvod preferovat fyzikální teorie s deterministickými dynamickými rovnicemi: takové teorie jsou maximálně bohaté na informace a obvykle také maximálně jednoduché. (2) Existuje jasná cesta, jak zavést pravděpodobnosti do deterministické fyzikální teorie, a to jako odpověď na otázku, jaký vývoj určitého systému můžeme rozumně očekávat za nevědomosti jeho přesných počátečních podmínek. Tento postup funguje stejně pro klasickou i kvantovou fyziku. (3) Neexistuje žádný přesvědčivý důvod vzít v úvahu parametry, které vstupují do (deterministických) dynamických rovnic fyziky, aby odkazovaly na vlastnosti fyzikálních systémů. Udělení ontologického stavu parametrům, jako je hmotnost, náboj, vlnové funkce a podobně, nevede k zisku ve vysvětlení, ale pouze na umělé problémy. Na tomto pozadí tvrdím, že neexistuje žádný konflikt mezi determinismem ve fyzice a svobodnou vůlí (na jakékoli koncepci svobodné vůle) a obecně poukazuje na hranice vědy, pokud jde o ústřední metafyzické otázky., and Michael Esfeld
The article presents a first part of an interpretation of the intention of Wittgenstein’s Tractatus. The intention itself used to be considered a rather marginal topic until so called new-Wittgensteinian interpretations. The present article considers main sources to show what kind of content we can ascribe to the book. Its aim is to prove that Tractatus is not purely practical exercise, however without stripping the book of its therapeutic side. The first part considers the preface and the motto of the book., Článek představuje první část interpretace záměru Wittgensteinova Tractatus . Samotný záměr byl doposud považován za poněkud okrajové téma až do tzv. Nových-wittgensteinovských interpretací. Tento článek se zabývá hlavními zdroji, které ukazují, jaký obsah můžeme knize přiřadit. Jejím cílem je dokázat, že Tractatus není čistě praktickým cvičením, ale bez odstranění jeho terapeutické stránky. První část se zabývá předmluvou a mottem knihy., and Petr Glombíček
The article presents a second part of an interpretation of the intention of Wittgenstein’s Tractatus. The intention itself used to be considered a rather marginal topic until so called new-Wittgenteinian interpretations. The present article considers main sources to show what kind of content we can ascribe to the book. Its aim is to prove that Tractatus is not purely practical exercise, however, without stripping the book of its therapeutic side. This second part continues with interpretation of Wittgenstein’s correspndence with Russell, Frege, Ficker and comes to the conclusion for both parts considering mutual relation of all the sources., Článek představuje druhou část interpretace záměru Wittgensteinova Tractatus . Samotný záměr byl doposud považován za poněkud okrajové téma až do takzvaných novotavských interpretací. Tento článek se zabývá hlavními zdroji, které ukazují, jaký obsah můžeme knize přiřadit. Jejím cílem je dokázat, že Tractatus není čistě praktickým cvičením, aniž by se zbavil knihy o jeho terapeutické straně. Tato druhá část pokračuje výkladem Wittgensteinova correspndence s Russellem, Frege, Fickerem a dospěla k závěru, že obě části se zabývají vzájemným vztahem všech zdrojů., and Petr Glombíček
The author traces the road Dewey covered when he tried to free himself from a traditional ontology and epistemology. He did completely change understanding of the concept of experience. In the second part, author shows what it is meant to be ''true''/''false'' in the pragmatist logic and epistemology. It is indicated by explication of Dewey’s up-to-date conception of perception and knowledge. The role of action is stressed there. In the third part, author explains why our traditional approach to thinking could not accept this pragmatist understanding. He introduces there Dewey’s analysis of the old Greek idea of knowledge as seeing finalities of the ''true world''. In the semi-final part, the author articulates Dewey’s conception of ''ecological paradigm'' that could be seen as final liberation from the old, powerful, yet false tradition of the separate objects ontology. There the conception of situational ontology is presented. In the last part, he summarizes a new understanding of knowledge, truth and situational ontology and thus determines a new meaning of experience. Experience there is understood as a not-subjective field of powers that cross back and forth borders of objects in a process of achieving equilibrium., Autor sleduje cestu, kterou Dewey zakryl, když se snažil osvobodit od tradiční ontologie a epistemologie. Úplně změnil chápání pojmu zkušenosti. Ve druhé části autor ukazuje, co má být v pragmatické logice a epistemologii ,,pravdivé'' / ,,falešné''. To je naznačeno vysvětlením Deweyho aktuálního pojetí vnímání a poznání. Je zde zdůrazňována úloha akce. Ve třetí části autor vysvětluje, proč náš tradiční přístup k myšlení nemohl přijmout toto pragmatické chápání. Uvádí zde Deweyho analýzu staré řecké představy o poznání jako vidění finality „pravého světa“. V polovině závěrečné části autor vyjadřuje Deweyho pojetí ,,ekologického paradigmatu'', které lze považovat za konečné osvobození od starého, mocného, ale falešná tradice jednotlivých objektů ontologie. Zde je představena koncepce situační ontologie. V poslední části shrnuje nové chápání znalostí, pravdy a situační ontologie, a tak určuje nový význam zkušenosti. Zkušenost je chápána jako subjektivní pole moci, které překračuje hranice objektů v procesu dosažení rovnováhy., and Radim Šíp