Studie Milady Jonášové se zabývá využitím jmenované kantáty italského hudebního skladatele Benedetta Marcella operním impresáriem Antoniem Denziem v pasticciu "Sansone", provedeným v roce 1729 na scéně pražského divadla v paláci hraběte Františka Antonína Sporcka., Milada Jonášová., Rubrika: Studie, and České resumé na s. 51, anglický abstrakt na s. 5.
Studie Marie Škarpové se zabývá literárními prameny a okruhy duchovních písní, které byly inspirací pro repertoár kancionálu "Jesličky, staré a nové písničky", jehož autorem byl přední český barokní básník a duchovní Fridrich Bridelius., This study deals with that portion of the repertoire of the Czech Advent and Christmas songbook Jesličky (Prague, 1658) by Fridrich Bridelius, which newly appeared in Czech hymnography thanks to this song book, and it summarizes the various results of the search for textual sources from other languages for these “new” songs in Jesličky. It points out their ties to contemporary German written hymnography (of both German and Bohemian provenience) and to Latin hymnography, i.e. to contemporary Latin songs. The text is thus not only a contribution towards discovering the ways that Czech hymnographers of the 17th century became familiar with the new, i.e. baroque, poetic language, but also, above all, an attempt to stimulate further hymnological research on baroque hymnographic works in the early modern history of Central Europe and the interconnections and relationships between them., Marie Škarpová., Rubrika: Studie, and České resumé na s. 397, anglický abstrakt na s. 377.
Studie se zabývá rolí Caravaggia v českém diskursu o kubismu. Uvádí diskusi Vincence Kramáře a Karla Teiga z roku 1949. Teige se možná překvapivě odvolává na Caravaggia v koncepci kubistického „tektonického obrazu“: Caravaggiova malba je zaměřena na čistou plasticitu a méně na námět, což je pro avantgardního teoretika důvod dát jej do stejné řady, jakými jsou architecture plate et colorée Juana Grise nebo Picassovy „tektonické obrazy“, v nichž dominuje čistá plasticita hmot. Teige v uvedení Caravaggia jako předchůdce moderního plastického pojetí obrazu měl předchůdce v českém kubistickém malíři Emilu Fillovi (1882–1953), který v letech 1914–1920 v exilu v Holandsku dobře poznal díla starých holandských mistrů a zabýval se pojmem „věcnosti“ v jejich díle. V článku Holandské zátiší (1916), publikovaném v časopise Volné směry (XXII, 1924–1925), v úvodu uvádí jméno Caravaggia, kterého chápe jako zakladatele svébytného žánru zátiší. Na něj navazovali holandští mistři 17. století. Filla zdůrazňuje pojetí věcnosti, které není ani vědeckou dokumentárností, ani čirým objektivismem, ale je výsledkem akce subjektu, je tvořivou akcí malíře. Věcnost znamená pro Fillu vyrovnání objektivních a subjektivních složek malovaného předmětu. V roce 1925 vydal Filla rovněž ve Volných směrech studii Caravaggiovo poslání. Filla opět oceňuje Caravaggiovo plastické pojetí povrchu malby. Na Fillu záhy navázal jeho přítel a sběratel, mecenáš kubismu, historik umění Vincenc Kramář statí Vznik a povaha moderního zátiší. Tvůrčí čin Caravaggiův, uveřejněnou rovněž ve Volných směrech (XXIII, 1924–1925, s. 129–160, 177–179). Stejně jako Filla oceňuje Caravaggiovu autonomní vůli po plasticitě. Když Filla psal úvahy o Jan van Goyenovi, ale i o Caravaggiovi počátkem padesátých let na zámku Peruc, navštěvoval ho tam fotograf Josef Sudek, který na zámku fotografoval. Pozorně naslouchal poučeným malířovým výkladům o kubismu, holandském umění 17. století, ale i o Caravaggiovi. Sudkova fotografická aranžovaná zátiší na počest Caravaggia z roku 1956, vytvořená až po Fillově smrti (1953), lze chápat jako vzpomínky na Peruc a přítele Fillu i na roli Caravaggia ve Fillově teorii. and This study deals with Caravaggio’s role in Czech thought on Cubism. It begins with a discussion between Vincenc Kramář and Karel Teige which took place in 1949. Perhaps surprisingly, Teige refers to Caravaggio in his concept of Cubist ‘tectonic painting’: Caravaggio’s painting aims at pure plasticity and less so at subject matter, which is reason for the avant-garde theoretician to put him in the same category as the architecture plate et colorée of Juan Gris or Picasso’s ‘tectonic paintings’ in which the pure plasticity or sculpturality of matter dominates.
In presenting Caravaggio as a precursor of the modernist sculptural conception of painting, Teige was preceded by the Czech Cubist painter Emil Filla (1882–1953), who acquainted himself well with the works of the old Dutch masters during his exile in Holland in 1914–1920 and dealt with the idea of ‘objectivity’ in their work. In the introduction to ‘Dutch Still Life’ (1916), an article published in the magazine Volné směry (Free Directions) (XXII, 1924–1925), he mentions the name of Caravaggio, whom he takes to be the founder of a peculiar genre of still lifes which hearkened back to the Dutch masters of the 17th century. Filla emphasises the idea of objectivity which is neither a scientific documentary quality nor a pure objectivism, but the result of an action on the part of a subject – the creative act of a painter. For Filla, objectivity means a conciliation between objective and subjective factors in a painted object. In 1925, Filla published, also in Volné směry, a study on Caravaggio’s vocation. Once again, Filla holds Carvaggio’s sculptural conception of the surface of painting in high regard. Filla’s work is followed up by his friend and collector, the patron of Cubism and art historian Vincenc Kramář in his essay ‘The Inception and Character of the Modern Still Life: Caravaggio’s Creative Act’ (Volné směry XXIII, 1924–1925, pp. 129–160, 177–179). When Filla was writing his reflections on Jan van Goyen and on Caravaggio in the early 1950s at Peruc Castle, he was visited by the photographer Josef Sudek. Sudek’s photographically arranged still lifes in honour of Caravaggio of 1956 may be understood as a reminiscence of Peruc and his friend Filla as well as of the role of Caravaggio in Filla’s theory.
The 18th century sees the triumph of a cultural technique so self-evident to us that we hardly think that it might have a history at all: numbering. This technique assigns a number to an object or a subject - whether a house, a page in a book, a regiment, a tone pitch, a painting, a horse-drawn carriage or a policeman - in order to positively identify this object or subject. The article presents a hitherto nearly undiscovered research field by clarifying some of the basic terminology and draws on examples from all over Europe, focussing on the numbering of - mostly vagrant - people on one side, on spaces such as houses, rooms or even hospital beds on the other side. At the end some of the research questions to be asked about this topic in the future are presented., Anton Tantner ; translated by Brita Pohl., and Obsahuje bibliografické odkazy
This reflection is inspired by a discussion among leading intermedialists organized by UNISC, Brazil, fall 2021. It included contextualization and conceptualization, i.e. setting the current research within the context of the discipline’s development and the synchronic study of culture, proposing new concepts or defending old ones. The key term ‘in-between’ expresses both a trend in art, and in the self-reflecting intermedial methodology. It becomes obvious that intermedial research opens up wide to analyzing issues of social importance. In our exposition, we assess the debated concepts in terms of their analytical and educational potential in literary and cultural studies, and relate the debate to the Czech environment.
The study focuses on Marxist critique of Soviet systems in Czech oppositional thought during the period of so-called normalization (1970s–1980s). This analytical discourse was characterized by efforts to re-establish the critical debates that started as a part of Czechoslovak social-scientific critique in the 1960s and intended to provide a detailed analysis of the nature of the so-called Soviet-type systems (STS, i.e. the political systems of the Warsaw Pact countries). Thus, the STS theory was geopolitically defined and did not deal with analyzes of other communist regimes (for example, Yugoslavia or China). On the example of selected Czechoslovak thinkers (e.g. Pelikán, Mlynář, Strmiska, Hájek) the first part of the study addresses attempts to evaluate Czechoslovak development in the 1960s as a specific case of democratization of the Soviet-type system; in the second part I focus on interpretations of these discussions from the perspective of East-European totalitarian paradigm. Finally, the third part describes how these analyzes contributed to the formulation of possible political changes in the Eastern Bloc.
The paper focuses on the intellectual aspects of Bohumil Hrabal’s work and also on the concept of worldview. The starting point is Josef Zumr’s article “The Intellectual Inspiration of Bohumil Hrabal” (1989); the approaches of Jan Patočka (1942) and Jan Mukařovský (1947) are also mentioned. In his article Zumr presents Hrabal’s worldview as a mosaic of constitutive and affirmative influences. He formulates a thesis on the post-war continuity of the avant-garde, of which Hrabal’s work is a part. In this paper, Zumr’s interpretation is subjected to partial revision: it is not only about ideological influences, but also about their individual creative transformation. Hrabal has lost the optimism of the avant-garde, his work testifies to the turn of an epoch and combines humour with melancholy and historical scepticism. and Příspěvek se zaměřuje na ideové aspekty díla Bohumila Hrabala a také na pojem světového názoru. Referenčním textem je studie Josefa Zumra „Ideová inspirace Bohumila Hrabala“ (1989). Zmíněny jsou rovněž přístupy Jana Patočky (1942) a Jana Mukařovského (1947). Zumr ve své studii představuje Hrabalův světový názor jako mozaiku konstitutivních a konfirmativních vlivů. Formuluje tezi o poválečné kontinuitě avantgardy, které je Hrabalovo dílo součástí. V tomto příspěvku je Zumrova interpretace podrobena dílčí revizi: nejde jen o ideové vlivy, nýbrž také o jejich individuální tvůrčí transformaci. Hrabal ztratil optimismus avantgard. Jeho dílo je svědectvím o přelomu epoch a spojuje humor s melancholií a dějinnou skepsí.
The submitted article reconstructs the interactions between Richard
Nikolaus Coudenhove-Kalergi as the originator of the Pan-Europe idea, and the Prague newspaper Prager Presse, during the time from August 1921 until autumn 1926. The account notes and comments not only upon Coudenhove-Kalergi writings published in the paper, but also the reviews of his books and reports on his public appearances. Thus the article traces, how the philosopher, who comes up with a particular interpretation of the situation in Europe after the World War I, becomes a leader of the international movement, a politician and a diplomat striving to gain support for a specific model of European organisation. The final section of this article deals with how the Czech translation of Coudenhove’s book Pan-Europa originated and the circumstances it was accompanied by. and Článek zahrnuje poznámkový aparát pod čarou
When the nationalities of the multiethnic Austrian Empire began to demand national self-determination "on their own territory“, they
started the struggle for the national "Besitzstand“. The great nations like the Magyars, Czechs, Poles and Croats claimed for their historical "Staatsrecht“. The Austrian governments answered with the concept of national autonomy in national homogeneous districts on the basis of the existing historical "Kreise“. Palacky on the Krensierer Reichstag, Stadion in the Reichsverfassung of 1849, Ernest von Körber in the context of his deliberations to solve the "Bohemian question“ presented concepts for realization. When the
governments of Stürgkh, Clam Martinic and Seidler/Hussarek declarated the "Kreisordnung“ for Bohemia, there was no chance for acceptance, because the question of the settlement of a Czechoslovak State was decided., Článek zahrnuje poznámkový aparát pod čarou, and V křestním jméně pod názvem je chybně napsáno Helmt místo správného Helmut
This article examines the correspondence between the Austrian author Hermann Bahr and the Czech dramaturge, author and politician Jaroslav Kvapil. It focuses on the years during World War I and the increasingly divergent interests of these two figures. While Bahr is concerned with renewing Austria, Kvapil is engaged in nation building in the newly forming Czechoslovakia. and Článek zahrnuje odkazy pod čarou
Na základě archivního materiálu, smlouvy Andrey Lanzaniho s hrabětem Kounicem o provedení maleb s přiloženým náčrtkem s rozměry a tvary malířských polí rekonstruuje předložený text v první části průběh malířských prací na zámku ve Slavkově u Brna, jejich dataci a pohyb malíře mezi Slavkovem a Vídní. Hlavní pozornost se však soustřeďuje na ikonografickou interpretaci celého cyklu Lanzaniho nástěnných maleb. Text se staví proti dosavadní interpretaci maleb Mariny Dell 'Omo jako cyklu s hlubšími významy morálními a mravně naučnými, odvozenými z Boěthiova spisu De consolatione philosophiae. Naopak nově interpretuje malby v souvislosti se svatbou hraběte Kounice a se sochařskou výzdobou zahrad od Giovanniho Giulianiho a nedochovanou malířskou výzdobou zahradního pavilonu jako cyklu maleb oslavujících témata milostná: alegorii ženské krásy, ukazující moc lásky, společně se Štěstěnou v lásce úzce spojené s chodem přírody a cykličností, které se objevují v severní polovině křídla zámku. Podařilo se rovněž nově zpřístupnit archiválii, která dokládá jako literární vzor použitý malířem pro výzdobu zahradního „Casina“ báseň Ercola Udineho Avenimenti amorosi di Psiche. Tento Lanzaniho rukopis přináší podrobný popis námětů maleb zahradního pavilonu a nově tak ukazuje na existenci jednotné ideové koncepce malířské a sochařské výzdoby zahrad slavkovského zámku s tématem Amora a Psyche. Z tohoto důvodu vnímáme slavkovský zámek a jeho výzdobu z přelomu 17. a 18. století jako moravské venkovské sídlo hraběte Kounice spíše než jako reprezentativní rezidenci. Tato stavba naplňovala svým výzdobným programem tradiční teorii, vyzdvihující decorum pro vztah funkce a výzdoby stavby podle starších traktátů, připouštějící pro vily a letní sídla „tutte le seduzioni della leggiadria e del diletto“. Článek rovněž přináší dvě objevené kresby z Biblioteca Ambrosiana z Milána, které sloužily jako přípravné kresby ke slavkovským malbám. and Based on archival material - the contract between Andrea Lanzani and Count Kounic for the execution of a series of paintings and the appended sketches with the dimensions and shapes of the areas to be painted on - the first part of this text reconstructs the course of the painting work done at Slavkov Castle, dates it and describes the painter’s travels between Slavkov and Vienna. Attention centres mostly, however, on the monographic interpretation of the entire cycle of Lanzani’s murals. The text contravenes previous interpretations of the Marina Dell’Omo paintings as a cycle of profound moral and didactic significance derived from Boethius’ De Consolatione Philosophiae. In contrast, it reinterprets the paintings in the context of the sculptural ornamentation of the gardens by Giovanni Giulani and the painted decorations (which have not been preserved) of the garden pavilion as a cycle of paintings celebrating themes of love: an allegory of female beauty, showcasing the power of love along with Fortuna in love bound tightly with the course of nature and its cyclical character, which is to be found in the northern half of the castle wing. At the same time, archival material has newly been made accessible which documents that the literary source used by the painter for the decoration of the garden’s ‘casino’ was the poem ‘Avenimenti amorosi di Psiche’ by Ercole Udine. Lanzani’s manuscript provides a detailed description of the subject matter of the paintings for the garden pavilion and thus points to the existence of a unified conception connecting the paintings and sculptures adorning the gardens of Slavkov Castle on the theme of Amor and Psyche. For this reason, we perceive Slavkov Castle and its decorations from the turn of the 17th and 18th centuries as the Moravian country residence of Count Kounic rather than as his representative palace. This building, with its ornamental programme, was a fulfilment of traditional theory, highlighting decorum in the relationship between the structure’s function and its ornamentation according to older treatises, allowing ‘tutte le seduzioni della leggiadria e del diletto’ for villas and summer residences. In addition, the article furnishes two drawings discovered at the Biblioteca Ambrosiana in Milan which served as preparatory sketches for the Slavkov paintings.
This review essay discusses How to Blow Up a Pipeline and Corona, Climate, Chronic Emergency by Andreas Malm. The texts are read not as academic research (presupposing methodological neutrality and objectivity of the author), but as an attempt to use the language and arguments of social sciences to revive strategic debates inside the climate movement, with the author openly disclosing his political positions and trying to convince others. Malm argues that the climate movement is now paralyzed by two myths: social-democratic temporality and non-violence. Both are based on flawed logic that advocacy and reformism can convince capitalism – as the primary cause of climate change – to commit suicide before it is too late, and on false historical analogies declaring that pacifism – not only towards people but towards private property as well – is strategically advantageous. But, he argues, since the climate crisis will only get worse and it is the status quo that creates and deepens it there is no time to wait. The climate movement should escalate conflict and directly attack capitalist economic system, not worrying too much about public support. Each book is thus an attempt to imagine an alternative to the movement’s current strategy: climate sabotage in the case of How to Blow Up a Pipeline and ecological leninism in Corona, Climate, Chronic Emergency.
Berlin critic Leo Berg (1862-1908), once linked with Naturalism, later on highly influenced by Nietzsche, publishes four articles in the Viennese magazine Die Zeit (1895 and 1899). In letters to the Viennese critic Moriz Necker he reflects his difficulties in gaining stronger foothold in the Viennese press scene. and Článek zahrnuje poznámkový aparát pod čarou
V době, kdy snad všechny oblasti lidské činnosti i zájmů mají své ilustrované encyklopedie, si zaslouží připomenout, že dochovaným pravzorem pro ně je Komenského Orbis sensualium pictus, nevelká knížka obsahující všech hlavních věcí na světě, všech výkonů života vymalování a jmenování., Ivo Kraus., and Ilustrace
In this paper, I would like to present the methodological views of two representatives of the early modern Cartesian school: Jacques Rohault and Pierre-Sylvain Régis. Firstly, I want to present the methodological objections of Cartesians to Aristotelian and Scholastic natural philosophy. Then, I want to show how Cartesians strived for a combination of empirical and speculative procedures in their explanations of natural processes. Lastly, I would like to explain the reasons and forms of the hypothetical methodology which was significant for Cartesian natural philosophy. My aim is to refute the idea of the methodological naivety of Cartesians and point out the importance of hypothetical reasoning in the genesis of modern science. and V tomto článku chci představit metodologické názory dvou představitelů novověké karteziánské školy: Jacquese Rohaulta a Pierre-Sylvaina Régise. Předně chci představit metodologické námitky karteziánů proti aristotelské a scholastické filosofii. Dále chci ukázat, jak karteziáni usilovali o kombinaci empirických a spekulativních postupů v jejich vysvětleních přírodních procesů. A nakonec chci vysvětlit důvody a formy hypotetické metodologie, která byla příznačná pro karteziánskou přírodní filosofii. Mým cílem je vyvrátit myšlenku metodologické naivity karteziánů a zdůraznit úlohu hypotetického uvažování při utváření moderní vědy.
The article focuses on early theatre criticism in Prague and Vienna at the end of the 18th century. It analyzes the argumentational forms and critical strategies. The 1790s are represented by three periodicals: Der Wahrheitsspiegel (Prague 1796-1798), Österreichische Monatsschrift (Prague - Vienna 1793-1794) and Der Theatralische Eulenspiegel (Prague 1797). The study is based on a close reading of six specific theatre critiques. It deals with epoch-typical critical postulates, with taste (Geschmack), impartiality (Unparteilichkeit) and the aesthetic concept of theatre as a real illusion (wahre Täuschung). This analysis of individual attitudes is also a contribution to the description and interpretation of theatre history and repertoire reforms., Alena Jakubcová jun., and Obsahuje bibliografické odkazy
Rakouský architekt českého původu František Schmoranz mladší (1845–1892) byl zakládajícím ředitelem Uměleckoprůmyslové školy v Praze a v 19. století patřil k průkopníkům vědecky fundovaného orientalismu. Strávil v Egyptě několik let studiem islámské architektury a po návratu do Evropy se stal uznávaným specialistou na orientální stavby i umělecké řemeslo. V roce 1873 byl podle jeho projektu zbudován egyptský pavilon na světové výstavě ve Vídni. Edice představuje fragmenty jeho odeslané osobní i pracovní korespondence, které jsou rozptýleny v různých českých i rakouských archivech. Obsáhlý konvolut chová Wienbibliothek im Rathaus. Dopisy historiku umění Rudolfovi Eitelbergerovi a malíři Bernhardu Fiedlerovi se týkají přípravy historické výstavy islámské architektury, kterou Schmoranz organizoval v roce 1876. Velmi pozoruhodný je dopis architektu Andreasi Streitovi, který informuje o zákulisním dění při volbě výboru pro přípravu slavnostního průvodu k stříbrné svatbě rakouského panovnického páru v roce 1879 a o tenzích mezi vídeňskými umělci, které tuto volbu provázely. Z korespondence uložené v českých archivech jsou do edice zařazeny dopisy z fondu Národního muzea adresované architektu Josefu Schulzovi a Vojtěchu Náprstkovi, v nichž Schmoranz píše o svém pobytu v Káhiře. Schulzova pozůstalost obsahuje ještě další Schmoranzovy listy, z nichž se dozvídáme podrobnosti o přípravě expozice islámské architektury a o Schulzově snaze výstavu reprízovat v Praze. V dalších dopisech Schmoranz referuje o svých aktivitách při pořádání rakouské expozice na světové výstavě v Paříži nebo pražskému kolegovi doporučuje vídeňské řemeslníky. V Památníku národního písemnictví se mj. zachoval Schmoranzův dopis K. B. Mádlovi vztahující se k jeho roli ředitele Uměleckoprůmyslové školy v Praze. and František Schmoranz Jr. (1845–1892), an Austrian architect of Czech origin, was the founding director of the School of Applied Arts in Prague and one of the pioneers of scientifically based Orientalism in the 19th century. He spent several years studying Islamic architecture in Egypt, and upon his return to Europe became a recognised specialist in Oriental buildings and arts and crafts. In 1873, he designed the Egyptian pavilion for the Vienna World’s Fair. This issue presents fragments of both work-related and personal letters that he wrote, which are scattered around various Czech and Austrian archives. A large collection of papers is held by the Wienbibliothek im Rathaus. The letters addressed to the art historian Rudolf Eitelberger and the painter Bernhard Fiedler relate to the preparation of a historical exhibition of Islamic architecture that Schmoranz organised in 1876. A particularly fascinating letter is that sent to the architect Andreas Streit, informing him of goings-on behind the scenes during the election of a committee overseeing the ceremonial parade for the silver wedding of the Austrian royal couple in 1879, and of the tensions between Viennese artists that accompanied the election. From the correspondence stored in Czech archives, the issue includes letters from the National Museum’s collection addressed to the architect Josef Schulz and Vojtěch Náprstek, in which Schmoranz writes about his stay in Cairo. Schulz’s estate contains other of Schmoranz’s papers, from which we learn details of the preparation of an exhibition of Islamic architecture and Schulz’s efforts to reprise the exhibition in Prague. In other letters Schmoranz reports on his activities during the organisation of the Austrian exhibition at the Exposition Universelle in Paris, and recommends Viennese craftsmen to a colleague in Prague. Along with other material, Schmoranz’s letter to Karel Boromejský Mádl regarding the latter’s role as director of the School of Applied Arts in Prague has been preserved at the Museum of Czech Literature.
Klíšťata sají obrovské množství krve, která je jejich jediným zdrojem živin a energie. Přesný enzymatický mechanismus zpracování krve ve střevě klíšťat však kupodivu nebyl donedávna vůbec znám. Náš komplexní molekulární model trávení hostitelského hemoglobinu u klíštěte obecného (Ixodes ricinus) poprvé odhalil analogii enzymatického aparátu s krevsajícími ploštěnci a hlísticemi, a zároveň tato znalost představuje zásadní poznatek pro účinný boj s klíšťaty a jimi přenášenými patogeny., Ticks (in this case Ixodidae and Argasidae) feed on enormous amounts of host blood, which provides their ultimate source of energy and nutrients. There has been only limited evidence on the exact molecular mechanisms of blood digestion in ticks. For the first time, our complex enzymatic model of proteolytic digestion in the Common Tick (Ixodes ricinus) reveals the analogy of tick intestinal proteolysis with bloodfeeding platyhelminthes and nematodes and presents a future application potential in tick or tick-borne pathogen interventions., and Daniel Sojka.
This article deals with the multiple murders of Roma people committed by a number of local citizens in Pobedim, a village in West Slovakia,during the night of October 1-2, 1928, which could be understood as an anti-Roma pogrom. Attention is paid to the interactions between different Czechoslovak state authorities such as gendarmerie, the district office, provincial office, court and municipalities in the region shortly before the outbreak of the
pogrom and in its aftermath. Drawing on Giorgio Agamben´s theory elaborated for the analysis of anti-Gypsy measures by various scholars, e.g. Jennifer Illuzzi, the author argues that the extreme violence resulted from the tensions and conflicts between those historical actors who enforced the contemporary anti-Gypsy measures on the regional level and which led to the creation of
the state of exception for the population labeled as Gypsies. The analysis also reveals the variety of contemporary practices of exclusion towards the population labeled as Gypsies in interwar Czechoslovakia. Despite the fact that the Roma were victims of a brutal assault even the trials attest to the extreme asymmetry of power between the accused portrayed as “decent citizens” and
the bare lives of the Roma. Because the executive state authorities circumvented the judiciary and forged their own solution allegedly more suited to the public interest, the Roma were caught in the state of exception. Furthermore,the article shows how ideas of Gypsies´ internment in various types of forced labor camps as a permanent and spatial embodiment of the state of exception
stemmed from the dynamic of enforcing anti-Gypsy measures. and Obsahuje poznámkový aparát pod čarou
The paper deals with the discourse and argumentation of Czech women's movement on the question of women's suffrage. It focuses on the example of municipal women's suffrage and aims to outline how the intersecton of class and sex, as categories defining women's locatio in the hierarchical power relation, influenced the framing of their argumentation meaning of the used concepts and their perception of the "enemy". and Článek zahrnuje poznámkový aparát pod čarou
The aim of the paper is to provide an interpretation of Schopenhauer’s criticism of Kantian philosophy in its three pivotal areas: the notion of metaphysics, the basics of epistemology and ethical theory. The study shows the grounding of this criticism in the rehabilitation of the world in its immediate givenness. The next point of discussion is an analogy of Schopenhauer’s ethics in relation to Kant, its inner contradiction related to the concepts of compassion and resignation, as well as their inspiring character. and Stať interpretuje hlavní body Schopenhauerovy kritiky Kantovy filosofie: koncept metafyziky, východiska teorie poznání a rozvrh etiky. Jejich společným jmenovatelem je rehabilitace bezprostředně daného světa, „v němž žijeme a jsme“. Spolu s tím se ukazuje jednak analogie Schopenhauerova projektu metafyziky vůle ke Kantově metafyzice autonomie, za druhé jeho rozporuplnost, projevující se zejména v motivech soucitu a rezignace, a nakonec inspirativní význam těchto motivů.
Počátkem ledna 2016 se pooteřely dveře Nobelova archivu ve Stockholmu. Byly odtajněny materiály v české literatuře nepublikované, totiž návrhy na Nobelovy ceny za fyziku a za chemii z let 1955-65. Nobelovy ceny za fyziku udělené v tomto období měly dalekosáhlý význam pro tento vědní obor., Jiří Jindra., and Obsahuje seznam literatury
The article examines the Slovene “progressive” political parties,
treated as the interwar heirs to the 19th century national liberal traditions, and puts forward references to similar parties from the Czech political context. It demonstrates how the dominant position of political Catholicism within the Slovene political landscape also largely determined the ideological profile and political behavior of the main opposing camp. Pronounced “anti-clerical” orientation was thus essential for Slovene (post-)liberals, marking an important difference to their counterparts in the more secularized Czech context. On other hand the appeal to the national idea remained central for both the Slovene and the Czech interwar national liberal heirs. The specificities of progressives’ national politics are discussed in the second section, where it is indicated that the complexities of their Yugoslavist course, being based not
merely on pragmatic considerations, had mostly different underpinnings than the Czechoslovakist conceptions had in the Czech (post-)liberal politics. and Článek zahrnuje poznámkový aparát pod čarou
The declared aim of enlightened administrative reforms was to provide security and aid the whole population, i.e., all social classes. Executive powers of the newly introduced police institutions covered - and defined - the whole public sphere and measures such as census or obligation to have a passport applied, at least in theory, to persons from all walks of life. This article examines how and to what extent were these ambitions applied in practice and whether these measures had an equalising effect on the society. The author concludes that unequal, in this case preferential, administrative treatment of especially the aristocracy was still widespread at the beginning of the nineteenth century. On the one hand, persons of a higher social status - who often held public offices - were supposed to embody the new civil virtues and set an example. On the other hand, however, it was feared that any public punishment or police treatment of such persons would undermine public authority and social order in general., Pavel Himl., and Obsahuje bibliografické odkazy
a1_Der Verfasser beschäftigt sich in seinem Beitrag mit der Organisation des sog. Salaschwesens (eine Art Almwirtschaft); dabei handelt es sich um die Salaschen, die im Volksmund "spolkové salaše" (Gemeinschaftssalaschen) hiessen. Diese waren in dem ethnographischen Gebiet der sog. Mährischen Walachei nahe der slowakischen Grenze anzutreffen.
Fünf bis zwanzig Personen, die Schafe und Ziegen speziell walachischen Rasse hielten und Besitzer von ideellen Anteilen an Hochweiden sowie an angrenzenden Wiesen, Feldern und Wäldern waren, traten zusammen, um gemeinschaftlich zu wirtschaften. Die Ertragsteilung der gemeinschaftlichen Unternehmens erfolgte nach den eigenen Regeln.
Die aus dem Ende des 19. Jahrhunderts stammende ethnographische Aufzeichnungen weisen auf eine scheinbar sehr alte Herkunft dieser Wirtschaftsweise hin, allerdings führen uns nüchterne Archivdokumente in eine nicht so ferne Vergangenheit zurück, nämlich in die 30er Jahre des 19. Jahrhunderts. Zu dieser Zeit kauften die dortigen Einwohner die ehemaligen herrschaftlichen Salaschen ab und kamen überein, künftighin diese gemeinschaftlich zu bewirtschaften.
Sämtliche wichtigen Massnahmen in bezug auf das Salaschwesen wurden von den Teilhabern auf Versammlungen im Frühjahr oder im Herbst getroffen. Auf der Frühjahrsversammlung efolgte die Wahl eines "salašník" (Obmann des "Vereins"), sowie die Absprache, wann und wieviel Vieh auf den Salasch getrieben werden sollten. Die Herbstversammlung wurde der Verrechnung gewidmet.
Zu den ständigen Salaschangestellten zählten: ein "bača" (Oberschäfer) und 1-3 "valaši" (Schäfer, Hirten). Der bača bestimmte den Ablauf der Tagesarbeit, erzeugte Käse, den Hirten hüteten und melkten die Schafe. Nachts wurden die Schafe von dem jenigen Salaschteilhaber gehütet, dessen Acker jeweils gedüngt wurde. Zu diesem Zwecke errichtete er - jeden Tag an einem anderen Ort - einen umzäumten übertragenden Schafstall ("košár"). Der "Vereins" Obmann ("salašník") hielt sich nur in dem Bedarsfalle auf dem Salasch auf, um die gerechte Ablieferung der Teilhabern zustehenden Käsemengen sowie die Verteilung des anderen Nutzen zu beaufrichtigen und dem "bača" zu Beginn der Saison, wo die meiste Arbeit zu bewältigen war, behilflich zu sein. and a2_Die Entlohnung des bača und der Schäfer bestand in Naturalien: Käse, Schafbutter, Molke, Bekleidungsstücke, gelegentlich auch Wolle und Heu. Eine Erhöhung der Geldsummen erfolgte erst vor dem I. Weltkrieg. Mehrere Anzeichen sprechen dafür, dass die Hirten früher kein festgesetztes Gewicht an Käse erhielten, vielmehr teilten sie den gesamten Milchertrag (also auch Käse, Butter und Molke), der an einem Tage der Woche erzeugt wurde, untereinander.
Den Teilhabern wurde ein festgesetztes Gewicht an Käse abgewogen, entsprechend der Anzahl der Schafe, die sie auf den Salasch gebracht hatten. Die Schafbutter (die man aus der Fettschicht erzeugte, die sich auf der Oberfläche der aufgewärmten Molke herausbildete), fiel demjenigen Wirte zu, der den Salasch mit Salz versorgt hatte. Die Molke gehörte den Hirten und bildete ihre Haupternährung. Auch der Schafdung wurde ausgenutzt: die Teilhaber führten - mit Hilfe übertragbaren Umzäunungen ("košáry"), wo die Schafe über die Nacht untergebracht waren - die Düngung ihrer Äcker durch, entsprechend der Höhe des mitgebrachten Anteils 1-3 Wochen lang. Die Heuernte wurde gemeinschaftlich durchgeführt, das trockene Heu zu gleichgrossen Haufen zusammengetragen (ihren Umfang mass man mit einem Strick); ihre Verteilung erfolgte durch das Los. Der Ackerboden wurde bereits im Frühjahr unter die Teilhaber vermessen. Jeder Teilhaber war berechtigt, sich Brennholz in dem Gemeinschaftswald zu machen, im Herbst Laubstreu zu scharren und sich Astwerk zu Winterfütterung zu besorgen. Für Bauholz musste man einen kleinen Betrag in die Gemeinschaftskasse entrichten.
Die von den gründenden Mitgliedern der Gemeinschaftssalaschen in den 30er Jahren des vorigen Jahrhunderts erstellten Richtlinien waren dreierlei Art: zunächst einmal entstammten sie dem traditionellen Salaschwesen, zum zweiten waren sie neu und trugen dem nun eingekommenen Gemeinschaftseigentum und der daraus resultierenden Verteilung der Nutzens Rechnung und schliesslich wandte man bei der Bewirtschaftung von anliegenden Äckern, Wiesen und Wäldern die althergebrachten landwirtschaftlichen Praktiken an, die in mancher Hinsicht an die Gemeinschaftordnung der "občina" erinnern.
Příspěvek není referátem ani líčením historie fyziky. Je jen uznáním a vyjádřením díků za pohodlí a moc, které nám fyzika přináší, a zdůrazněním jejího podstatného místa v poznávání přírody. and Josef Jelen.
This article deals with the representation of literary culture in the Bohemian lands in late 18th and early 19th century travelogues as an influential literary genre of the late Enlightenment period. Against the background of their authors’ (mostly North and Central German travellers’) views on the Habsburg monarchy, the Bohemian lands and Prague in particular, as well as their education and art, the article seeks to analyse the variety of perspectives and the clash of external and domestic perspectives, as well as their description strategies. It draws attention both to the ideologisation and interconnection of the travelogue discourse and to the reactions of domestic authors to the travellers’ generalizing criticisms and their forms. To summarize, the article argues that the traditional classification of travelogues as predominantly pro- or anti-Slavic does not exactly hit the mark in this period, for travelogues do reflect the discussion on Czech literary culture in the Bohemian lands in statu(re-)nascendi in the context of local history and the enlightenment of the common folk., Dalibor Dobiáš., and Obsahuje bibliografické odkazy
Cynismus Hegelovy filosofie je téma, které již dávno, rozhodně od Popperovy Otevřené společnosti, přesahuje úzké hranice odborného žánru. Chvála války jako prostředku utužování státu či obdiv k „světodějným“ osobnostem typu Caesara či Napoleona, to vše shrnuté v šokujícím tvrzení: co je skutečné, je rozumné, jsou čteny jako jasné vyzdvihování statu quo, tedy pruského státu, v němž našly dějiny své vyvrcholení a Hegel kýženou mocenskou pozici. Výrok „Tím hůře pro skutečnost“, který údajně Hegel pronesl v reakci na kritiku své disertace o planetárních drahách, rozšiřuje tento cynický moment i na jeho teoretickou filosofii. V článku nejprve zmíním, proč je tato představa už věcně chybná, v další části se pak zaměřím na pojmovou stránku problému. Má teze je, že Hegelův cynismus je sice reálný, jeho funkce je ale primárně didaktická, manifestující komplikovanou logickou strukturu naší řeči o tom, co „je“., The Open Society and Its Enemies, extended beyond the narrow confines of the specialist genre. The praise of war as a means of strengthening the state or the admiration of “world historical” personalities such as Caesar or Napoleon – all encapsulated in the shocking statement: what is real is rational – are read as a clear exaltation of the status quo, that Prussian state in which history found its culmination and Hegel his coveted position of power. The statement “So much the worse for reality,” with which Hegel allegedly answered a criticism of his dissertation on planetary orbits, extends this cynical moment to his theoretical philosophy as well. In the article, I will first touch on why this topic is, right from the start, factually wrong; in the next part, I will focus on the conceptual side of the problem. My thesis is that Hegel‘s cynicism is real, but its function is primarily didactic, manifesting a complicated logical structure of our speech concerning that which “is.”, and Der Zynismus von Hegels Philosophie ist ein Thema, das schon seit langem, ganz bestimmt seit Poppers Werk Die offene Gesellschaft und ihre Feinde, die engen Grenzen der Fachdiskussion überschreitet. Die Verherrlichung des Krieges als Mittel zur Festigung des Staates bzw. die Bewunderung „weltgeschichtlicher“ Persönlichkeiten wie Cäsar oder Napoleon, dies alles zusammengefasst in der schockierenden Behauptung: was wirklich ist, ist vernünftig, werden als Erhebung des Status quo, d.h. des preußischen Staates, aufgefasst, in dem die Geschichte ihren Höhepunkt fand und Hegel seine ersehnte Machtposition. Das Zitat „Umso schlimmer für die Wirklichkeit“, das angeblich Hegels Antwort auf eine Kritik seiner Dissertation über Planetenbahnen wiedergibt, erweitert dieses zynische Moment auch auf Hegels theoretische Philosophie. Im Artikel wird zunächst dargelegt, warum diese Vorstellung schon von der Sache her falsch ist. Schwerpunkt des folgenden Teils ist der begriffliche Aspekt des Problems. Laut meiner These ist Hegels Zynismus zwar real, seine Funktion besteht jedoch primär in der Didaktik. Sie manifestiert die komplizierte logische Struktur unseres Redens darüber, was „ist“.
The study is focused on the phenomenon of collective violence
that took place in the territory of the Czech lands during the spring and summer 1945. Albeit the war operations had been concluded since the 8th May 1945, general living conditions resembled rather a continuation of the war in the time - at least until the end of the July 1945. Despite the traditional interpretation of the May 1945 as a crucial reversal, the study focuses on the collective violence as a phenomenon overlapping traditional turning points. Remaining high amount of violent interactions is an element connecting the
final war operations with the first weeks and months after. Applying concepts of political sociology (Charles Tilly), social psychology (Philip Zimbardo) and sociology (Randall Collins) the study strives to capture interdependent nature of collective violence between its structural preconditions and situational dynamics. Based on the quantitative evaluation of the acts of collective violence, the first part outlines a macro social topography of collective violence with the main focus on the period between April and August 1945. The main point is an identification of key actors of the politics of collective
violence and their correlation to basic configurations of particular political regimes (i.e. occupational regime of the so called Protectorate and limited democratic regime of Czechoslovakia after May 1945). The second part evaluates social and cultural mechanisms facilitating escalation of violent situations into mass atrocities.The study identifies impulsive acts of collective violence as limited to temporary transitive violent rituals and turns attention
to the important role of the state organised specialists in concrete violent situations. and Článek zahrnuje poznámkový aparát pod čarou