Cíl. Posoudit přínos 18F-FDG-PET/CT k volbě léčebné strategie u renálního karcinomu. Metoda. Byla provedena analýza souboru 40 nemocných (28 mužů a 12 žen s průměrným věkem 67,8 let v rozpětí 53-86 let), kteří podstoupili 18F-FDG-PET/CT. U všech nemocných bylo na základě ultrasonografie podezření na lokálně objemný nebo pokročilý renální karcinom. 18F-FDG-PET/CT vyšetření byla provedena protokolem, který zahrnoval dvoufázovou CT angiografii se zachycením ledvin v arteriální a venózní fázi. U nemocných byla porovnána úroveň akumulace 18F-FDG s histologicky stanoveným gradingem a dále byl sledován vývoj onemocnění po dobu 12 měsíců od provedení 18F-FDG-PET/CT. Výsledky. Celková mortalita v souboru byla 45%, nejvyšší úroveň akumulace dosahovaly nádory 4. stupně gradingu (průměrná hodnota SUV 10,4, rozpětí 5-22) , nejvyšší mortalita byla u nádorů s výší akumulace přesahující 10 SUVmax (63, 6%). Nové informace přineslo 18F-FDG-PET/CT ve srovnání s nálezem CT u 87,5%. Závěr: 18F-FDG-PET/CT přispívá k rozhodnutí o terapii, zejména odhalením vzdálené diseminace, ale má potenciál i k odhadu prognózy pomocí stanovení maximálních hod not akumulace 18F-FDG., Aim. To assess the impact of 18F-FDG-PET/ CT on the treatment decision in renal cell carcinoma. Method. The analysis of the sample of 40 patients was made; it consists of 28 males, 12 females, mean age 67.8 years, ranging 53-86 years. All patients underwent 18F-FDG-PET/ CT including two-phase CT-angiography of the kidneys, locally advanced or generalized renal cell carcinoma was suspected in all patients. The level of the 18F-FDG accumulation within the tumor was compared with the histological grading and the development of the disease was surveyed twelve months after 18F-FDG-PET/CT. Results. Overall mortality reached 45%, the highest 18F-FDG accumulation showed tumor of the grade 4 (mean SUV 10.4, ranging 5-22), the highest mortality was present in tumors exceeded the SUVmax value of 10 (mortality 63.6%). New information was brought by 18F-FDG-PET/CT in comparison to CT in 87.5%. Conclusion. 18F-FDG-PET/CT is useful tool to make decision about the way of treatment especially when the generalization is confirmed or excluded; the method is bearing the potential to set the prognosis according the reached value of 18F-FDG accumulation measured in SUVmax., Jiří Ferda, Eva Ferdová, Milan Hora, Ondřej Hes, and Lit.: 16
V souboru 39 případů adenokarcinomu in situ děložního hrdla byly sledovány: věk pacientek, cytologické, kolposkopické a histologické nálezy, operační výkony a definitivní řešení. Medián věku byl 38 let (24–75). Prebioptická suspekce žlázové léze byla vyslovena v 7 cytologických (18 %) a v 7 kolposkopických (18 %) nálezech. U 28 nemocných (72 %) byla současně přítomna koexistující skvamózní léze. V 16 případech (46 %) z 35 konizací byly popsány histologicky pozitivní okraje léze a u 15 z nich byl proveden opakovaný nebo definitivní operační výkon. V něm byl ve 2 případech již invazivní adenokarcinom. Klíčová slova: adenokarcinom in situ – cytologie – děložní hrdlo – kolposkopie – pozitivní okraje, In a series of 39 cases of adenocarcinoma in situ of the uterine cervix, age of patients, cytological, colposcopical and histological findings, operations and definitive solutions have been analyzed. Median age was 38 (24 – 75). Praebioptic suspicion of a glandular laesion was expressed in 7 cytological (18 %) and 7 colposcopical (18 %) findings. In 28 patients (72 %) the coexistent squamous laesion was concurrently present. In 16 cases (46 %) from 35 conisations histologically positive margins were described and in 15 of them repeated or definitive operation was performed. Among them, in 2 cases invasive adenocarcinoma was present. Key words: adenocarcinoma in situ – colposcopy – cytology – positive margine – uterine cervix, and doc. MUDr. Pavel Freitag, CSc.
Standardem léčby lokálně pokročilého karcinomu rekta je neoadjuvantní chemoradioterapie následovaná totální mezorektální excizí. Neoadjuvantní chemoradioterapie prokázala nižší výskyt lokální recidivy a lepší profil toxicity než léčba adjuvantní. Následující text se zabývá aktuálním pohledem na léčebné možnosti lokálně pokročilého karcinomu rekta, na kontroverze a na možnosti využití cílené terapie., The standard treatment of locally advanced rectal carcinoma is neoadjuvant chemotherapy followed by total mesorectal excision. Neoadjuvant chemoradiotherapy has demostrated lower incidence of local recurrence and better profile of toxicity then adjuvant chemoradiotherapy. The next article presents current view on treatment options, controversial issues and used the targeted treatment in locally advanced rectal carcinoma., Igor Richter, Josef Dvořák, Jiří Bartoš, Peter Hromádka, Jiří Škach, and Literatura
Se zdokonalováním technického provedení koronární intervence společně s narůstajícími zkušenostmi jednotlivých pracovišť se posouvá i věková hranice nemocných s akutním koronárním syndromem, kteří mají šanci podstoupit koronární angioplastiku s adekvátním profitem pro další léta kvalitního života. Cílem naší retrospektivní studie bylo zjistit aktuální situaci v řešení akutního koronárního syndromu u nemocných ve věku nad 75 let v podmínkách Fakultní nemocnice Brno za spolupráce dvou jejích klinik. Soubor nemocných a metodika. Retrospektivně byl vyhodnocen soubor nemocných hospitalizovaných na Klinice interní, geriatrie a praktického lékařství v letech 2005-2007 pro Dg R074 - bolesti na hrudi k vyloučení koronárního syndromu a pro Dg I20 a I21 - akutní koronární syndrom. Byly vyhodnoceny rizikové faktory, předchozí medikace, způsob řešení akutního koronárního syndromu, kontraindikace intervenčního zákroku, úprava medikace po proběhlé epizodě. Výsledky. Akutní koronární syndrom byl diagnostikován u 92 nemocných z celého souboru a intervenčním zákrokem byl řešen u 41 nemocných (44,6 %). U 51 nemocných (55,4 %) byl volen konzervativní postup či nebylo možno koronární intervenci realizovat. Nejčastější příčinou volby konzervativního postupu byly akutní či chronické závažné kognitivní poruchy (delirantní stavy, pokročilá demence), dále závažná polymorbidita či zavážná akutní komplikace mimo kardiovaskulární systém. Závěry pro praxi. Nemocní nad 75 let jeví z hlediska diagnostiky akutního koronárního syndromu značné interindividuální rozdíly. Nemocní nad 75 let věku přicházejí k ošetření pro akutní koronární syndrom obvykle významně později než mladší nemocní. Nemocní nad 75 let z již diagnostikovano u ischemickou chorobu srdeční nejsou často léčeni podle aktuálních doporučení odborných společností. Akutní koronární syndrom nasedá v této věkové skupině relativně často na probíhající infekt. Symptomatologie je v tomto případě zásadním způsobem modifikována. U nemocných nad 75 let s akutním koronárním syndromem by měl být intervenční zákrok vždy zvažován jako nejefektivnější modalita a samotný věk není kontraindikací tohoto výkonu. Mortalita akutního koronárního syndromu řešeného intervenčním výkonem na koronárních arteriích u nemocných nad 75 let se významně neliší od nemocných mladších věkových skupin. Efektivita intervenčního výkonu na koronárních arteriích by měla vždy být kriticky posuzována u nemocných s těžší kognitivní poruchou, s imobilizačním syndromem či s nejistou compliancí v období následujícím po vlastním výkonu., Improvements in coronary surgery techniques combined with increasing experience in individual facilities are raising the age limit for patients with acute coronary syndrome who can potentially undergo coronary angioplasty with a reasonable benefit in terms of additional years of quality life. The aim of the retrospective study was to determine the current situation in the treatment of acute coronary syndrome for patients over 75 years of age in the Brno Teaching Hospital in cooperation with two of its clinics. Patient sample and method. A retrospective analysis was carried out of a sample of patients hospitalised in the Clinic of Internal Medicine, Geriatric Medicine and General Medicine in the period 2005-2007 for DgR074 - chest pain for the exclusion of coronary syndrome and for Dg 120 and 121 - acute coronary syndrome. Risk factors, previous medication, the method used to treat acute coronary syndrome, contraindications for surgery, and changes in medication after the episode were evaluated. Results. Acute coronary syndrome was diagnosed in 92 patients from the full sample and surgery was carried out in 41 cases (44.6%). In 51 cases (55.4%) a conservative approach was adopted or it was not possible to carry out coronary surgery. The most frequent reason for the selection of a conservative approach was acute or chronic severe cognitive defects (delirium, advanced dementia), as well as severe polymorbidity or severe acute complications outside the cardiovascular system. Conclusions for practice. There are significant inter-individual differences for patients over 75 years of age in terms of acute coronary syndrome diagnosis. Patients over the age of 75 usually come for treatment for acute coronary syndrome significantly later than younger patients. Patients over the age of 75 with previously diagnosed ischemic heart disease often fail to get treatment according to the current recommendations of expert societies. In this age group acute coronary syndrome is relatively frequently associated with an ongoing infection. In this case, the symptomatology is fundamentally modified. Surgery should always be taken into consideration as the most effective modality for patients over the age of 75 and age itself is not a contraindication for surgery. Mortality for acute coronary syndrome treated by coronary intervention surgery in the over- 75 age group does not differ significantly from that of younger age groups. The effectiveness of coronary intervention surgery should always be assessed critically in the case of patients with severe cognitive defects, with immobilisation syndrome or uncertain compliance in the period after surgery., Hana Kubešová, Pavel Weber, Vlasta Polcarová, Petr Kala, Jindřich Špinar, and Lit.: 15
Cíl studie: Vytvoření stratifikačního modelu s cílem identifikace vysoce rizikových osob s MGUS, u kterých bude možno zvažovat včasnou léčebnou intervenci. Typ studie: Retrospektivní studie Název a sídlo pracoviště: Interní hematoonkologická klinika, FN Brno - PMDV, Brno Materiál a metody: Na souboru 314 osob s MGUS zařazených do Registru monoklonálních gamapatií (RMG) byla provedena pilotní statistická analýza. Byla využita základní klinická data se zaměřením na prognostické parametry stávající (typ monoklonálního proteinu - MIG, hladina MIG, poměr sérových volných lehkých řetězců – FLC ratio) i nové (přítomnost cytogenetických aberací, flowcytometrické stanovení množství klonálních plazmocytů a přítomnost imunoparézy). Výsledky: Vyšší zastoupení morfologicky identifikovaných plazmocytů a nález >95 % PC aberantního fenotypu CD19- CD56+/- se statisticky významně častěji pojí s transformací MGUS do MM (p<0,05). Také přítomnost jakékoliv imunoparézy či imunoparézy postihující oba nepostižené imunoglobuliny byla statisticky významně častěji detekována u transformací MGUS do MM (p=0,001). První analýza stávajících a nových prognostických faktorů u MGUS dosáhla senzitivity stratifikace cca 50 % během 2 let. Závěr: Byl potvrzen význam hodnocení PC pomocí morfologie a průtokové cytometrie a důležitou úlohu hraje také přítomnost imunoparézy. Stratifikační modely budou dále vylepšovány s cílem dosažení senzitivity 90 % v rámci 2 let a obdobná analýza bude provedena také u asymptomatických myelomů (aMM)., Objective: The creation of the stratification model and identification of high-risk individuals with MGUS, which should be considered to an early therapeutic intervention. Design: The retrospective study Settings: Department of Internal medicine - Hematooncology, University Hospital Brno Material and Methods: The pilot statistical analysis of 314 MGUS subjects from Registry of Monoclonal Gammopathies (RMG) was done. Basic clinical data were used together with existing (type of monoclonal protein - MIG, level of MIG, serum free light chain ratio – FLC ratio) and new prognostic parameters (presence of cytogenetic abnormalities, flow cytometry enumeration of clonal plasma cells and presence of immunoparesis). Results: Higher number of plasma cells according to the morphology and presence of >95 % PC with aberrant phenotype CD19-CD56+/- as well were more frequently associated with transformation of MGUS into MM (p<0.05). Also, the presence of any immunoparesis and/or immunoparesis affecting both uninvolved immunoglobulins was more frequently detected in transformed MGUS (p=0.001). The first analysis of existing and new prognostic factors in MGUS achieved sensitivity of the stratification about 50 % within 2 years. Conclusion: The significance of morphological and flow cytometry assessment of PCs was confirmed and presence of the immunoparesis plays an important role as well. Model of stratification will be further developed with the aim of achieving 90 % sensitivity within 2 years and a similar analysis will be performed also for asymptomatic multiple myeloma (aMM)., Říhová L., Sandecká V., Klincová M., Varmužová T., Suská R., Zarbochová P., Mikulášová A., Smetana J., Grešliková H., Kupská R., Němec P., Bartoňová J., Kuglík P., Penka M., Hájek R., and Literatura 24
Cíl práce: Analyzovat výsledky indukovaných porodů u primipar po ukončeném 41. týdnu těhotenství bez další zátěže. Typ studie: Retrospektivní klinická studie. Název a sídlo pracoviště: Gynekologicko-porodnická klinika 1. LF UK v Praze, Nemocnice Na Bulovce. Materiál: V letech 2011–2013 porodilo na Gynekologicko-porodnické klinice v Nemocnici Na Bulovce celkem 6 317 žen. U 203 prvorodiček byl porod indukován po ukončeném 41. týdnu těhotenství prostaglandinem dinoproston. Do kontrolní skupiny bylo zařazeno 291 primipar se spontánním začátkem porodu po termínu. Metodika: Porovnali jsme u obou skupin věk rodiček, celkovou délku porodu, celkovou krevní ztrátu, rozdíly ve způsobu ukončení porodu, výskyt hypotonie děložní a manuální vybavení placenty, porodní poranění, četnost epidurální analgezie a poporodní adaptaci novorozenců (Apgarové skóre a pH z pupečníkové krve novorozenců). Údaje byly retrospektivně získány ze zdravotnické dokumentace a statisticky zpracovány. Výsledky: Ve sledované skupině jsme zjistili signifikantně vyšší četnost ukončení porodu císařským řezem (21,2 % vs 11,0 %, p < 0,002), statisticky významně vyšší krevní ztrátu (341 ml vs 314 ml, p = 0,002) a četnost podání epidurální analgezie (25,1 % vs 11,7 %, p < 0,001). Další sledované parametry byly srovnatelné u obou skupin. Předpokládaný vliv věku nad 35 let na frekvenci císařského řezu nebyl v této studii prokázán. Závěr: U primipar s indukovaným porodem jsme zjistili výrazně vyšší frekvenci císařských řezů. Délka porodů a frekvence hypotonie děložní byly srovnatelné s kontrolní skupinou. Farmakologická indukce porodu prostaglandinem E2 z důvodu potermínové gravidity představuje u primipar silný rizikový faktor k ukončení císařským řezem., Objective: To analyse effect of induced labor in primiparous women after completed 41st gestation week without any other pathology. Design: Retrospective clinical study. Setting: Department of Gynaecology and Obstetrics, First Faculty of Medicine, Charles Univesity in Prague, Hospital Na Bulovce. Material: Altogether 6 317 women delivered at Hospital Na Bulovce in Prague between years 2011–2013. In 203 primiparous women after completed 41st gestation week, labor was induced by prostaglandin dinoproston. The control group consisted of 291 primiparae with spontaneus onset of labor after the term. Methods: We compared the groups in respect to patient´s age, parity, total duration of labor, total blood loss, frequency of different ways of delivery, frequency of analgesia, frequency of diverse delivery injuries, manual removal of placenta and uterine hypotonia, neonatal outcomes (Apgar score of newborns, and the pH of umbilical arterial and vein blood). Data were retrospectively obtained from the medical documentation and statistically processed. Results: We proved significantly higher frequency of Caesarean sections (21,2 % vs 11,0 %, p < 0,002), statistically significant higher blood loss (341 ml vs 314 ml, p = 0,002), and frequency of epidural analgesia applications (25,1 % vs 11,7 %, p < 0,001) in the study group. Other analysed parameters were similar in both groups. Expected effect of age more than 35 years on frequency of Caesarean section was not proved in the study group. Conclusion: We found a substantially higher frequency of Cesarean sections in primiparous women with induced labor. The duration of delivery and the frequency of uterine hypotonia were similar as in the control group. The pharmacological labor induction is a strong risk factor for Caesarean delivery in primiparous women with induced labor for postterm pregnancy., and Lenka Krajčiová, Michael Halaška, Iva Mikysková, Eva Homolková, Borek Sehnal
Úvod: Cílem práce je zhodnocení našich zkušeností a výsledků s použitím hybridních rekonstrukcí v terapii multietážového postižení tepenného systému dolních končetin a vyhodnocení vlivu indikace a typu hybridní rekonstrukce na jejich průchodnost. Metoda: Retrospektivní analýza souboru pacientů s prospektivním sběrem dat. Na základě typu hybridní rekonstrukce rozdělení pacientů do 5 skupin. Skupina pacientů „1“ podstoupila transluminální angioplastiku (TA) ? implantaci stentu do pánevního řečiště v kombinaci s plastikou tepen v třísle (35 pacientů; 27,6 %). Skupina pacientů „2“ podstoupila TA ? implantaci stentu do pánevního řečiště v kombinaci s infrainguinálním bypassem (15 pacientů; 11,8 %). Skupina pacientů „3“ podstoupila plastiku tepen v třísle v kombinaci s TA výtokového traktu končetiny: AFS ? AP ? bércové tepny (52 pacientů; 40,9 %). Skupina pacientů „4“ podstoupila provedení infrainguinálního bypassu v kombinaci s TA distálně od místa distální anastomózy rekonstrukce (3 pacienti; 2,4 %). Skupina pacientů „5“ představuje heterogenní skupinu hybridních rekonstrukcí, které nespadaly do některé ze 4 výše uvedených skupin (22 pacientů; 17,3 %). Na základě indikace k výkonu rozdělení souboru do 3 skupin: skupina „ALI“ pacienti s akutní končetinovou ischemií, skupina „CLI“ pacienti s kritickou končetinovou ischemií, skupina „II“ pacienti s klaudikačními obtížemi. Analýza průchodností provedena s použitím Kaplan-Meier life tables. Porovnání průchodnosti mezi skupinami provedeno pomocí log-rank testu. Statistická analýza provedena s použitím softwaru IBM SPSS Statistics 21.0 . Výsledky: Soubor prezentuje 127 pacientů, kteří podstoupili 127 hybridních intervencí. Technický a klinický úspěch hybridní rekonstrukce byl 96,9 % a 98,4 %. 30denní perioperační mortalita byla 3,1 %. Výsledky primární (PP), primární asistované (PAP) a sekundární (SP) průchodnosti ve 2 letech byly nejlepší u pacientů s hybridním výkonem typu „1“ a „3“, tedy kombinací plastiky tepen v třísle a transluminální angioplastiky vtokového nebo výtokového traktu končetiny. Výsledky skupiny „1“ v pořadí PP, PAP a SP ve 2 letech: 80,6 %, 84,3 % a 84,3 %. Výsledky skupiny „3“ ve 2 letech ve stejném pořadí: 81,1 %, 82,8 % a 86,3 %. O poznání horších výsledků bylo dosaženo u pacientů ze skupiny „2“ a „5“. Výsledky PP, PAP a SP ve 2 letech u pacientů ze skupiny „2“ byly: 39,4 %, 59,1 % a 59,1 %. Výsledky průchodnosti pacientů z heterogenní skupiny „5“ byly ve 2 letech: 30,4 %, 49,2 % a 70,7 %. Při zohlednění vlivu indikace na průchodnost rekonstrukce ve 2 letech byly nejlepší výsledky primární asistované a sekundární průchodnosti dosaženy u pacientů ze skupiny „CLI“: 81,6 % a 86,2 %. Jenom primární průchodnost ve 2 letech byla nejlepší u pacientů s klaudikacemi (skupina „II“), a to 71,1 %. Pacienti indikováni k hybridnímu výkonu pro akutní končetinovou ischemií (ALI) dosahovali nejhorších výsledků z uvedených 3 skupin, a to PP, PAP a SP ve 2 letech: 33,7 %, 46,2 % a 45,5 %. Amputation-free survival ve 2 letech měl nejlepší hodnotu pro pacienty ze skupiny „CLI“, a to 89,1 % („II“ 81,9 %; „ALI“ 61,4 %). Overall-survival a amputation-free survival ve 2 letech za celý soubor dosahovaly hodnot 93,2 % a 82,3 %. Závěr: Hybridní revaskularizace je kombinovaný výkon, který umožňuje řešení multietážového postižení tepenného systému dolních končetin v rámci jednoho sezení. Je zatížen nízkým rizikem periprocedurální mortality a morbidity pro pacienta. Lze jím dosáhnout dobrých výsledků průchodnosti tepenného systému a záchrany končetiny bez ohledu na typ chronické ischemie (klaudikace, kritická končetinová ischemie). Výsledky u pacientů s akutní končetinovou ischemií jsou inferiorní. Jako výkon s nejlepšími výsledky nám vychází kombinace plastiky tepen v třísle spojená s transluminální angioplastikou vtokového nebo výtokového traktu končetiny., Introduction: The goal of this study was to evaluate our experience and results of single staged hybrid procedures for revascularization of lower extremities affected by multilevel arterial occlusive disease. We analysed the effect of the indication and type of reconstruction on patency. Method: Patients were retrospectively reviewed. Data collection was conducted prospectively. Patients were divided into 5 groups based on the type of hybrid reconstruction. Group “1” included patients who underwent transluminal angioplasty (TA) ? stenting of iliac arteries with endarterectomy (EA) and patch arterioplasty of the femoral bifurcation (35 patients; 27.6 %). Group “2” included patients who underwent TA ? stenting of iliac arteries with infrainguinal bypass (15 patients; 11.8 %). Group “3” consisted of patients who underwent TA ? stenting of outflow lower extremity arteries: superficial femoral artery ? popliteal artery ? crural arteries in combination with EA and patch arterioplasty of the femoral bifurcation (52 patients; 40.9 %). Group “4” represented patients who underwent infrainguinal bypass surgery in combination with TA distal to the site of open reconstruction (3 patients; 2.4%). Group “5” represented a heterogenous population of patients who underwent a hybrid reconstruction which did not belong to any of the 4 previously mentioned groups (22 patients; 17.3 %). The patients were divided into 3 groups based on the indication criteria of the intervention: Patients with acute limb ischemia (ALI) were put into group “ALI”. Patients with critical limb ischemia (CLI) were put into group “CLI”. Patients with claudications were put into group “II”. Patency analyses were performed using Kaplan-Meier life tables. Differences in patency rates between the different groups of patients were determined using the log-rank test. Statistical analysis was performed using the software IBM SPSS Statistics 21.0. Results: The study included 127 patients who underwent 127 hybrid arterial procedures. Technical and clinical success rates were 96.9% and 98.4%. 30-day perioperative mortality rate was 3.1%. The primary (PP), assisted-primary (APP) and secondary patency (SP) results at 2 years were the best amongst the patients from groups “1” and “3”. These patients underwent patch arterioplasty ? EA of the femoral bifurcation in combination with transluminal angioplasty of inflow or outflow arteries of the lower extremity. The resulting PP, APP and SP rates at 2 years in group “1” were 80.6%, 84.3% and 84.3%. Patency rates in group “3“ in the same order at 2 years were 81.1 %, 82.8% and 86.3%. Significantly lower patency rates were achieved in patients from groups “2“ and “5“. The resulting PP, APP and SP rates in group “2” at 2 years were 39.4%, 59.1% and 59.1%; in group “5“ at 2 years they were 30.4%, 49.2% and 70.7%. Taking into account the effect of the indication on patency rates, we found that patients from group “CLI” had the best APP and SP rates at 2 years: 81.6% and 86.2%. Only the PP rate at 2 years was the best in group “II” (patients with claudications): 71.1%. Patients who underwent their operations because of acute limb ischemia (group “ALI”) achieved the worst results among these 3 groups. Their PP, APP and SP rates at 2 years were 33.7%, 46.2% and 45.5%. Patients from the group „CLI“ had the best amputation-free survival at 2 years: 89.1% amongst the 3 groups subdivided according to the indication for the intervention (“II“ 81.9%; “ALI“ 61.4%). Overall survival and amputation-free survival at 2 years were 93.2% and 82.3%, respectively, for the whole studied population. Conclusion: The hybrid procedure is an intervention which combines endovascular and open reconstruction performed at the same time. Hybrid procedures provide effective therapy for patients with multilevel lower extremity arterial disease. They have low complication rates, periprocedural morbidity and mortality. Using these procedures, we are able to achieve good limb salvage rates and patency rates irrespective of the form of chronic limb ischemia (claudications, critical limb ischemia). Results for patients with acute limb ischemia are inferior. The combination of patch arterioplasty ? endarterectomy of the femoral bifurcation with transluminal angioplasty of inflow or outflow limb arteries is our hybrid procedure of choice with the most favourable results., and E. Biroš, R. Staffa, R. Vlachovský, M. Trnová-Chudárková, B. Vojtíšek, I. Suškevič, E. Janoušová
Úvod: V České republice (ČR) jsou pacienti s diagnózou diabetes mellitus (DM) sledováni a léčeni převážně u specialistů (přibližně 80 % v odborné diabetologické ambulanci), menší část praktickými lékaři (do 20 %). Doposud nebyl zhodnocen dlouhodobý vývoj změn preskripce metforminu a sulfonylurey v České republice a jeho konkordance s doporučenými postupy. Cíl: Porovnání vývoje preskripce metforminu (MET) a sulfonylurey (SU) v letech 2002–2006 s vývojem v letech 2010–2014 v reprezentativním vzorku populace pacientů s DM v ČR vedených v databázi Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (VZP), u které bylo v roce 2014 pojištěno 63 % populace ČR. Metodika: V databázi VZP jsme identifikovali všechny osoby, které měly v letech 2002–2006 a 2010–2014 záznam o diagnóze DM (E10–E16 podle MKN 10) nebo předpis jakékoliv antidiabetické terapie (ATC skupina A10). Pro analýzu byl extrahován soubor osob, které měly v daném roce předepsanou nejméně jednou látku ze skupiny A10 (308 962 evidovaných v roce 2002 a 426 695 evidovaných v roce 2014). Pro každý rok byl vyhodnocen počet osob, které měly předepsán nejméně jednou MET nebo SU. Počet osob léčených MET nebo SU byl pak vyjádřen v procentech ze všech, kteří měli v daném roce předepsanou jakoukoliv terapii ze skupiny A10. Výsledky: Preskripce metforminu stoupá lineárně ze 43 % na 77 %, preskripce sulfonylurey se lineárně snižuje z 65 % na 37 %. Závěr: Naše analýza je prvním zhodnocením vývoje preskripce metforminu v ČR a zhodnocením její konkordance s doporučenými postupy pro léčbu DM. Preskripce metforminu v ČR se zvýšila mezi roky 2002–2014 ze 43 % na 77 % a preskripce SU se snížila z 65 % na 37 %. Tento vývoj a aktuální poměr preskripce MET a SU je potvrzením implementace doporučených postupů do praxe a důkazem vysoké kvality péče o pacienty s DM2T v České republice. Klíčová slova: diabetes mellitus 2. typu – metformin – sulfonylurea, Introduction: In the Czech Republic, patients with diabetes mellitus (DM) are followed and treated predominantly by specialists (approx. 80% at a specialist diabetology clinic), a minor part by general practitioners (up to 20%). Long-term development of the changes in prescribing metformin and sulfonylurea in the Czech Republic and its concordance with recommended procedures has not been evaluated until now. Goal: Comparison of the development of metformin (MET) and sulfonylurea (SU) prescriptions in the period of 2002–2006 with that of 2010–2014 in a representative sample of the patient population with DM kept in the database of the General Health Insurance Company of the Czech Republic (VZP) which provided health care coverage for 63% of Czech Republic population in 2014. Methodology: We identified all individuals in the VZP database who had a record of DM diagnosis (E10 – E16 based on ICD 10) or who had any antidiabetic therapy prescribed (ATC group A10) in the periods of 2002–2006 and 2010–2014. A cohort of patients was extracted for analysis, who had an agent from A10 group prescribed at least once in a relevant year (n = 308 962 in 2002; n = 426 695 in 2014). A number of patients was evaluated for each year, who had at least once MET or SU prescribed. The number of patients treated with MET or SU was then expressed as a percentage of all who had any therapy from A10 group prescribed in the year in question. Results: Metformin prescriptions have linearly risen from 43% to 77%, while sulfonylurea prescriptions have linearly decreased from 65% to 37%. Conclusion: The analysis presents the first evaluation of the development of metformin prescriptions conducted in the Czech Republic and evaluation of its concordance with the recommended procedures for the treatment of DM. The amount of metformin prescribed in the Czech Republic increased from 43% to 77% while the amount of SU prescribed decreased from 65% to 37% between 2002 and 2014. This development and the current ratio between the prescribed amounts of MET and SU demonstrate the implementation of the recommended procedures into practice and prove the high quality of care for patients with DM2T in specialists – diabetologists‘ surgeries. Key words: type 2 diabetes mellitus – metformin – sulfonylurea, and Denisa Janíčková-Žďarská, Petr Honěk, Ladislav Dušek, Tomáš Pavlík, Milan Kvapil
Oligodendrogliomy patří k vzácným, avšak nejlépe prozkoumaným nádorům v neuroonkologii. Již dlouho je známa jejich větší senzitivita na radioterapii a chemoterapii ve srovnání s ostatními gliomy. Specifickým nálezem je častá přítomnost chromozomální kodelece 1p/19q. Teprve výsledky dlouhodobého sledování nemocných ve dvou zásadních klinických studiích fáze III – RTOG 9402 a EORTC 26951 prokázaly příznivý účinek kombinované onkologické léčby radioterapie a chemoterapie v kombinaci prokarbazin, lomustin‑CCNU a vinkristin (PCV) u nemocných s anaplastickým oligodendrogliomem a anaplastickým oligoastrocytomem s 1p/19q kodelecí. Přítomnost kodelece 1p/19q je důležitým diagnostickým, pozitivním prognostickým a silným prediktivním biomarkerem oligodendrogliomů. Diskutuje se o dalších molekulárně genetických charakteristikách oligodendrogliomů – mutaci metabolického enzymu Izocitrát dehydrogenázy 1 a 2 (IDH 1/2), metylaci promotoru genu pro O‑6–metylguanin‑metyltransferázu (MGMT), hypermetylačním stavu ostrůvků cytozin‑guanin nádorového genomu (G‑CIMP) a možnosti léčby těchto nádorů. Uvedeny jsou aktuální poznatky optimálního managementu anaplastických oligodendrogliomů respektující zásady personalizované medicíny., Oligodendrogliomas are uncommon but extensively investigated tumours in neurooncology. Their superior sensitivity to radiotherapy and chemotherapy compared to other gliomas has long been known. Chromosomal codeletion 1p/19q is frequent in this tumour type. A long-term follow up of two landmark phase III trials – RTOG 9402 and EORTC 26951 has shown a favourable effect of combined radiotherapy and chemotherapy - procarbazine, lomustine (CCNU), vincristine – in patients with anaplastic oligodendrogliomas and anaplastic oligoastrocytomas carrying the codeletion 1p/19q. This codeletion serves as an important diagnostic, positive prognostic and strong predictive biomarker. The role of the other molecular biomarkers (isocitrate dehydrogenase – IDH1, IDH2 mutations, methylation of the MGMT promoter, glioma cytosine - guanine islands methylator phenotype – G-CIMP) in oligodendroglial tumours is also discussed. All these data facilitate the new personalised approach to the management and treatment of anaplastic oligodendroglial tumours., and J. Polívka, J. Polívka Jr, V. Rohan, V. Přibáň
Úvod: Incidence akutního krvácení do horní části gastrointestinálního traktu (GIT) se udává 85–108/100 000 obyvatel za rok, přičemž nonvariceální krvácení odpovídá za 80–90 %. Antiagregační a antikoagulační terapie patří mezi významné rizikové faktory pro krvácení do horní části GIT. Cíl práce: Zjistit výskyt krvácení do horní části GIT u běžné populace pacientů v podmínkách krajské nemocnice, srovnání podílu antiagregancií, antikoagulancií a dalších rizikových léků na dané problematice. Soubor a metodika: Retrospektivní analýza pacientů, kteří v roce 2013 (leden–červen) podstoupili za hospitalizace gastroskopii pro akutní krvácení do horní části GIT nebo pro anémii (Hb < 100 g/l) s verifikovaným zdrojem ztrát v horní části GIT. Výsledky: Soubor tvořilo 111 pacientů s průměrným věkem 69 ? 15 let, mužů bylo 60 %. Nonvariceální krvácení tvořilo 90 %. Žádný z pacientů s variceálním krvácením (10 % pacientů) neužíval antiagregační či antikoagulační terapii. Pacientů s nonvariceálním krvácením do horní části GIT bylo 100 s průměrným věkem 70 ? 15 let, 61 % mužů. Příznaky akutního krvácení (hemateméza, meléna) mělo 73 % těchto pacientů. Nejčastější příčinou krvácení byla vředová choroba gastroduodena, a to v 54 % případů. Ze všech pacientů s nonvariceálním krvácením do GIT užívalo antiagregancia 32 %, antikoagulancia 19 %, dalších 10 % pacientů užívalo nesteroidní antirevmatika, selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu nebo kortikoidy. 30denní mortalita pacientů s nonvariceálním krvácením byla 11 % a roční mortalita 23 %. Nebyl zjištěn významný rozdíl v mortalitě, nutnosti aplikace krevních transfuzí nebo chirurgické intervence u pacientů na antitrombotické terapii a bez ní. 25 % (8 pacientů) s terapií kyselinou acetylsalicylovou (ASA) nebylo k této léčbě indikováno dle guidelines. Závěr: V souboru pacientů ošetřených gastroskopií pro symptomatické nonvariceální krvácení do GIT nebo anémií (Hb < 100 g/l) je signifikantně větší podíl léčených antiagregancii než antikoagulancii. To může reflektovat větší zastoupení této léčby v populaci, ale také její vyšší riziko pro vznik GIT krvácení. V souvislosti s tím vyznívá varovně fakt, že stále existuje nezanedbatelné procento pacientů, kteří užívají kyselinu acetylsalicylovou i přesto, že nesplňují indikaci k této terapii., Background: The incidence of acute upper gastrointestinal bleeding is about 85–108/100,000 inhabitants per year, nonvariceal bleeding accounts for 80–90 %. Antiplatelet and anticoagulation treatment are the significant risk factors for upper gastrointestinal bleeding. Objectives: To evaluate the occurrence of upper gastrointestinal bleeding in the general community of patients in a county hospital. And to compare the role played by antiplatelet and anticoagulation drugs and other risk medication. Design and methods: Retrospective analysis of patients over 18 years of age who underwent endoscopy for acute upper gastrointestinal bleeding or anaemia (haemoglobin < 100 g/l) with proved source of blood losses in upper gastrointestinal tract during a hospital stay in 2013 (from January to June). Results: We included 111 patients of average age 69 ? 15 years, men 60 %. Nonvariceal bleeding accounted for 90 % of the cases. None of the patients with variceal bleeding (10 % of patients) took antiplatelet or anticoagulation therapy. There were 100 patients with nonvariceal bleeding of average age 70 ? 15, 61 % men. With the symptoms of acute bleeding (hematemesis, melena) presented in 73 % of patients. The most frequent cause of bleeding was gastric and duodenal ulcer (54 %). 32 % of patients with nonvariceal bleeding had antiplatelets, 19 % anticoagulants and 10 % used nonsteroidal anti-inflammatory drugs, selective serotonin reuptake inhibitors or corticosteroids. 30-days mortality of patients with nonvariceal bleeding was 11 %, annual mortality was 23 %. There was no significant difference in mortality, blood transfusion requirements or surgical intervention between the patients with antithrombotic agents and without them. 25 % of patients (8 patients) using acetylsalicylic acid did not fulfil the indication for this treatment. Conclusion: Among the patients examined by endoscopy for symptomatic nonvariceal bleeding and/or anaemia (haemoglobin < 100 g/l) significantly higher portions of patients are taking antiplatelet rather than anticoagulation therapy. This may be caused by greater use of these drugs in the population, but on the other hand it may reflect an association with greater risk of gastrointestinal bleeding. With regard to that, it is alarming, that there still exists a nonnegligible percentage of patients taking acetylsalicylic acid even though they do not meet the indication for the prescription according to the guidelines., and Veronika Belanová, Martin Gřiva
Stenóza cervikálního kanálu může vést ke kompresi krční míchy a představuje nejvýznamnější mechanický faktor v patofyziologii cervikální spondylogenní myelopatie. Míšní tkáň je však vůči kompresi poměrně odolná a k rozvoji manifestní myelopatie dochází až při vyšším stupni komprese a v kombinaci s dalšími patofyziologickými faktory, zejm. dynamickým faktorem a zevním traumatem. Asymptomatická spondylogenní komprese krční míchy (ASCCC) je velmi častým nálezem zvláště v populaci vyššího věku nad 50 let. Objektivizace a kvantifikace cervikální stenózy a komprese krční míchy jsou však nejednotné a nejsou jasně stanoveny prediktory progrese do manifestní myelopatie a s tím související indikace případné preventivní chirurgické dekomprese. Přehled obsahuje nejčastěji používané metody stanovení cervikální stenózy a cervikální míšní komprese pomocí zobrazovacích metod. Nativní radiogram a výpočetní tomografie mají význam v objektivizaci cervikální stenózy, zatímco dominantní metodou objektivizace míšní komprese je magnetická rezonance (MR). Z parametrů, které nejvíce korelují s klinickou manifestací komprese, jsou uváděny příčná plocha míchy v místě komprese a přítomnost intenzitních změn míšního signálu. Z novějších zobrazovacích modalit je nejcitlivější MR zobrazení tenzorů difúze. Z prognostických faktorů rozvoje manifestní myelopatie u ASCCC jsou obecně akceptovány přítomnost manifestní radikulopatie a abnormita motorických a senzomotorických evokovaných potenciálů. Význam zobrazovacích metod v predikci rozvoje manifestní myelopatie a benefit provedení preventivní dekomprese ve skupině nemocných s asymptomatickou kompresí a vyšším rizikem rozvoje manifestní myelopatie bude nutné ověřit dalšími studiemi., Cervical spinal stenosis may lead to cervical cord compression and represents the most important mechanical factor in pathophysiology of cervical spondylotic myelopathy. Medullar tissue is, however, rather resistant to compression and development of symptomatic myelopathy occurs only when higher degree stenosis is present and in combination with other pathophysiological factors, mainly dynamic compression and trauma. Asymptomatic spondylotic cervical cord compression (ASCCC) is a quite frequent finding in older population above the age of fifty. However, reliability of the methods used to verify and quantify cervical stenosis and cervical cord compression is low and clear predictors of development of symptomatic myelopathy and related indication of potential preventive surgical decompression in ASCCC have not been determined yet. The overview discusses the most frequently used methods to establish cervical spinal stenosis and cervical cord compression using imaging methods. Radiogram and especially computed tomography are important for verification of cervical spinal stenosis, while magnetic resonance imaging (MRI) is a preferable method to detect cervical cord compression. The cross‑sectional spinal cord area and T2 MRI spinal cord hyperintensity are among the parameters considered to be the most closely correlated with clinical manifestation of spinal cord compression. Among newly introduced imaging modalities, MRI diffusion tensor imaging seems to be the most promising one. The presence of symptomatic radiculopathy and abnormality of motor and somatosensory evoked potentials are among generally accepted predictors of symptomatic myelopathy. The importance of imaging methods as predictors of symptomatic myelopathy development as well as benefits of preventive surgical decompression in ASCCC individuals with high risk of developing symptomatic myelopathy is to be established in future studies. Key words: cervical spinal stenosis – cervical spondylotic myelopathy – asymptomatic spondylotic cervical cord compression – magnetic resonance imaging – diffusion tensor imaging –computed tomography The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and I. Kovalová, J. Bednařík, M. Keřkovský, B. Adamová, Z. Kadaňka
Úvod: Existuje mnoho studií věnujících se problematice biliárních komplikací po jaterních resekcích. Přes zlepšení operační techniky a perioperační péče má incidence této komplikace spíše vzrůstající charakter. Byly analyzovány četné prediktivní faktory. Na jejich vliv na vznik biliárního leaku doposud nepanuje shoda. Za cíl analýzy jsme si stanovili zhodnotit incidenci biliárního leaku, jeho vliv na mortalitu a na dobu hospitalizace na našem pracovišti. Současně jsme provedli rozbor známých prediktivních faktorů. Metoda: Autoři retrospektivně analyzují soubor 146 nemocných, u kterých byla na Chirurgické klinice 2. LF Univerzity Karlovy a ÚVN, Praha v období 2010–2013 provedena jaterní resekce. K vyhodnocení biliárního leaku jsme užili současnou uznávanou klasifikaci ISGLS (International Study Group of Liver Surgery). Závažnost komplikace byla stanovena dle Clavien-Dindo. Statistickou významnost prediktivních faktorů jsme určili pomocí Fisherova exaktního testu a Studentova t-testu. Výsledky: Incidence biliárního leaku byla 21 %. Dle ISGLS bylo 6,5 % pacientů zařazeno do skupiny typu A, v 61,2 % se jednalo o leak B a v 32,3 % o leak typu C. Stupeň závažnosti dle Clavien-Dindo I-II, IIIa, IIIb, IV a V byl v poměru 19,3 %, 42 %, 9,7 %, 9,7 %, resp. 19,3 %. Jako statisticky významné jsme stanovili tyto faktory: operaci pro malignitu (p<0,001), velkou jaterní resekci (p=0,001), dobu operace (p<0,001), vyšší peroperační krevní ztrátu (p=0,02), konstrukci HJA (p=0,005), portální venózní embolizaci/two-stage chirurgii (p=0,009) a ASA skóre (p=0,02). Biliární leak významně prodloužil dobu hospitalizace (p<0,001). V souboru pacientů s biliárním leakem byla 23krát vyšší perioperační mortalita (p<0,001) než v souboru bez leaku. Závěr: Biliární leak je jednou z nejzávažnějších komplikací jaterních resekcí. Většina rizikových faktorů je těžko ovlivnitelných a na jejich vliv nepanuje jednoznačná shoda. Incidenci by mohly redukovat diskutované peroperační leak testy. V budoucnu bude třeba dále pracovat na zlepšení perioperačního managementu a techniky k prevenci vzniku této závažné komplikace. V léčbě se uplatňuje multidisciplinární přístup., Introduction: Many previous reports have focused on bile leakage after liver resection. Despite the improvements in surgical techniques and perioperative care the incidence of this complication rather keeps increasing. A number of predictive factors have been analyzed. There is still no consensus regarding their influence on the formation of bile leakage. The objective of our analysis was to evaluate the incidence of bile leakage, its impact on mortality and duration of hospitalization at our department. At the same time, we conducted an analysis of known predictive factors. Method: The authors present a retrospective review of the set of 146 patients who underwent liver resection at the Department of Surgery of the 2nd Faculty of Medicine of the Charles University and Central Military Hospital Prague, performed between 2010−2013. We used the current ISGLS (International Study Group of Liver Surgery) classification to evaluate the bile leakage. The severity of this complication was determined according to the Clavien-Dindo classification system. Statistical significance of the predictive factors was determined using Fisher‘s exact test and Student‘s t-test. Results: The incidence of bile leakage was 21%. According to ISGLS classification the A, B, and C rates were 6.5%, 61.2%, and 32.3%, respectively. The severity of bile leakage according to the Clavien-Dindo classification system – I-II, IIIa, IIIb, IV and V rates were 19.3%, 42%, 9.7%, 9.7%, and 19.3%, respectively. We determined the following predictive factors as statistically significant: surgery for malignancy (p<0.001), major hepatic resection (p=0.001), operative time (p<0.001), high intraoperative blood loss (p=0.02), construction of HJA (p=0.005), portal venous embolization/two-stage surgery (p=0.009) and ASA score (p=0.02). Bile leakage significantly prolonged hospitalization time (p<0.001). In the group of patients with bile leakage the perioperative mortality was 23 times higher (p<0.001) than in the group with no leakage. Conclusion: Bile leakage is one of the most serious complications of liver surgery. Most of the risk factors are not easily controllable and there is no clear consensus on their influence. Intraoperative leak tests could probably reduce the incidence of bile leakage. In the future, further studies will be required to improve the perioperative management and techniques to prevent such serious complications. Multidisciplinary approach is essential in the treatment., and K. Menclová, F. Bělina, J. Pudil, D. Langer, M. Ryska
Východisko a cíl: Prognóza inoperabilního karcinomu jícnu je velmi závažná, léčba těchto pacientů je paliativní. Cílem sdělení je retrospektivní hodnocení intraluminální brachyterapie vysokým dávkovým příkonem nádorové stenózy inoperabilního karcinomu jícnu. Pacienti a metody: Od února 1996 do června 2011 bylo intraluminální brachyterapií léčeno 41 pacientů s karcinomem jícnu, z toho v 19 případech se jednalo o dlaždicobuněčný karcinom a ve 22 případech o adenokarcinom. U všech pacientů byla před zahájením brachyterapie přítomna dysfagie. Výsledky: U většiny pacientů došlo po brachyterapii k úlevě polykacích obtíží. Medián doby přežití činil 396 dní (95 % CI: 270–492 dní). Nebyla pozorována mechanická komplikace zavedení brachyterapeutického aplikátoru. Závěr: Intraluminální brachyterapie je účinná a bezpečná paliativní metoda léčby dysfagie způsobené nádorovou stenózou jícnu. Background and purpose: The prognosis of inoperable carcinomas of esophagus is poor, and therapeutic efforts are generally limited to palliation. The aim of this study is to retrospectively evaluate the effectiveness of intraluminal high dose rate brachytherapy in the palliative treatment of tumorous esophageal stenoses. Patients and methods: Between February 1996 and June 2011 intraluminal brachytherapy was performed in 41 patients with esophageal carcinoma (squamous cell carcinoma in 19 cases and adenocarcinoma in 22 cases). All patients had dysphagia at presentation. Brachytherapy was performed using high dose rate afterloading system. Results: Dysphagia was improved in majority of patients. The median survival was 396 days (95 % CI: 270–492 days). No mechanical complication was observed during introduction of the applicator. Conclusion: Our experience indicates that intraluminal brachytherapy is an effective and safe method of palliation of dysphagia caused by malignant esophageal stenosis., Background and purpose: The prognosis of inoperable carcinomas of esophagus is poor, and therapeutic efforts are generally limited to palliation. The aim of this study is to retrospectively evaluate the effectiveness of intraluminal high dose rate brachytherapy in the palliative treatment of tumorous esophageal stenoses. Patients and methods: Between February 1996 and June 2011 intraluminal brachytherapy was performed in 41 patients with esophageal carcinoma (squamous cell carcinoma in 19 cases and adenocarcinoma in 22 cases). All patients had dysphagia at presentation. Brachytherapy was performed using high dose rate afterloading system. Results: Dysphagia was improved in majority of patients. The median survival was 396 days (95 % CI: 270–492 days). No mechanical complication was observed during introduction of the applicator. Conclusion: Our experience indicates that intraluminal brachytherapy is an effective and safe method of palliation of dysphagia caused by malignant esophageal stenosis., David Buka, Josef Dvořák, Jiří Petera, Linda Kašaová, Jana Bedrošová, Milan Zouhar, Petr Paluska, Igor Sirák, Igor Richter, Milan Vošmik, Zdeněk Zoul, and Literatura
Cíle studie: 1. Zhodnocení buněčností likvoru (CSF, z angl. cerebrospinal fluid = mozkomíšní mok), koncentrací glukózy v CSF, hodnot glukózového kvocientu (Q glu. ), koncentrací laktátu v CSF a hodnot koeficientu energetické bilance (KEB) coby ukazatelů intenzity zánětlivého procesu v centrálním nervovém systému (CNS) ve skupinách pacientů bez postižení CNS, pacientů s mírnými serózními záněty CNS neinfekční etiologie, pacientů se serózními záněty CNS infekční etiologie a pa- cientů s purulentními záněty CNS s extracelulárními bakteriemi v patogenezi. 2. Porovnání informačního potenciálu parametrů energetického metabolismu glukózy v likvorovém kompartmentu v soubo - ru vyšetřených pacientů, tzn. koncentrací glukózy v CSF, hodnot Q glu. , koncentrací laktátu v CSF a hodnot KEB. Typ studie: Retrospektivní studie. Materiál a metody: Vyšetřili jsme 133 vzorků CSF pacientů bez postižení CNS, 227 vzorků CSF pacientů s mírnými serózními záněty CNS s intrathekální syntézou imunoglobulinů neinfekční etiologie, 208 vzorků CSF pacientů se serózními záněty CNS infekční příčiny a 140 vzorků CSF pacientů s purulentními záněty CNS s extracelulárními bakteriemi v patogenezi. Oblastí našeho zájmu byly buněčnost CSF, koncentrace glukózy v CSF, hodnoty Q glu. , koncentrace laktátu v CSF a hodnoty KEB. Pro statistické hodnocení vybraných parametrů jsme použili D’Agostinův omnibus test, Kruskalův-Wallisův test s následnou post hoc analýzou Dunnovou metodou, Spearmanův korelační koeficient a multinomiální logistickou regresní analýzu. Výsledky: V likvorovém kompartmentu pacientů bez postižení CNS jsme nezjistili žádné změny na úrovni buněčností CSF ani změny energetické. V likvorovém kompartmentu pacientů s mírnými serózními záněty CNS neinfekční etiologie byly pouze v některých případech patrny zvýšené buněčnosti CSF a jisté odchylky hodnot Q glu. , koncentrací laktátu v CSF a hod - not KEB od normálu. V likvorovém kompartmentu pacientů se serózními záněty CNS infekční etiologie byly pozorovány projevy nápadně zvýšené intenzity zánětlivého procesu v likvorovém kompartmentu především na úrovni buněčností CSF, koncentrací laktátu v CSF a hodnot KEB. Vysoká intenzita purulentního zánětlivého procesu bakteriální etiologie v CNS se výrazně projevila na úrovni všech sledovaných parametrů. Nejtěsnější vztah jsme v našem souboru pacientů zjistili mezi buněčnostmi CSF a hodnotami KEB ( ρ = -0,770), následoval vztah mezi buněčnostmi CSF a koncentracemi laktátu v CSF ( ρ = 0,734), hodnotami Q glu. ( ρ = -0,676) a koncentracemi glukózy v CSF ( ρ = -0,544). Využitelnost uvedených parametrů k predikci intenzity zánětlivého procesu v CNS jsme ověřili pomocí multinomiální logistické regresní analýzy. Nejvyšší pre - dikční potenciál měly buněčnost CSF se 71,9 % a KEB se 71,6 % správně zařazených pacientů. Následovaly koncentrace laktátu v CSF s 64,7 %, Q glu. s 58,8 % a koncentrace glukózy v CSF s 54,7 % správně klasifikovaných pacientů. Závěr: Získané výsledky podpořily vhodnost využití úrovní buněčností CSF, koncentrací glukózy v CSF, hodnot Q glu. , kon - centrací laktátu v CSF a hodnot KEB k diagnostice postižení a monitorování intenzity zánětů v CNS. Navíc umožnily vytvořit pořadí energetických parametrů v likvorovém kompartmentu pacientů našeho souboru podle úrovně jejich informačního potenciálu. Nejpříznivějších výsledků pro hodnocení intenzity zánětlivého procesu v CNS tak bylo dosaženo v případě hod - not KEB, následovaly je koncentrace laktátu v CSF a hodnoty Q glu. a nejméně příznivých výsledků jsme dosáhli v případě koncentrací glukózy v CSF., Objective: 1. Evaluate the numbers of cells in the cerebrospinal fluid (CSF), glucose concentrations in the CSF, values of the glucose quotient (Q glu. ), lactate concentrations in the CSF and values of the coefficient of energy balance (KEB) as indicators of intensity of the inflammatory process in the CSF in groups of patients without CNS impairment, with slight serous inflam - mation of non-infectious aetiology in the CNS, with serous inflammation of infectious aetiology in the CNS and of patients with purulent inflammation in the CNS with extracellular bacteria in pathogenesis. 2. Compare the information potential of the used parameters of the glucose energy metabolism in the CSF compartments in our group of the investigated patients, i.e. concentrations of glucose in the CSF, values of the Q glu. , concentrations of lactate in the CSF and values of the KEB. Design: Retrospective study. Material and Methods: We examined 133 CSF specimens in patients without CNS impairment, 227 CSF specimens in pa - tients with slight serous inflammation with intrathecal synthesis of immunoglobulins of non-infectious aetiology in the CNS, 208 CSF specimens in patients with serous inflammation of infectious aetiology in the CNS and 140 CSF specimens in patients with purulent inflammation in the CNS with extracellular bacteria in pathogenesis. The objects of our interest were numbers of cells in the CSF, concentrations of glucose in the CSF, values of the Q glu. , concentrations of lactate in the CSF and values of the KEB. The D’Agostino Omnibus test, the Kruskal-Wallis test with follow-up post hoc analysis using the Dunn’s method, the Spearman correlation coefficient and the multinomial logistic regression analysis were used for statis - tical analysis of the examined parameters. Results: We did not find any changes in the numbers of cells in the CSF and in energy ratios in the CSF compartment of patients without CNS impairment. We found raised numbers of cells in the CSF and slight alterations of the glucose quo - tients, lactate concentrations in the CSF and the values of the KEB only in some patients with slight serous inflammations of non-infectious aetiology in the CNS. We observed manifestations of conspicuously increased intensity of inflammation in the numbers of cells in the CSF, lactate concentrations in the CSF and the values of the KEB in patients with serous inflam - mations of infectious aetiology in the CNS. Very high intensity of purulent inflammation in the CNS of bacterial aetiology was well apparent in all the evaluated parameters. Concerning the relationship, either direct or indirect, between the number of cells in the CSF and the other parameters, we found the highest correlation between the number of cells in the CSF and the values of the KEB ( ρ = -0.770), followed by the lactate concentrations in the CSF ( ρ = 0.734), the Q glu. ( ρ = -0.676) and the glucose concentrations in the CSF ( ρ = -0.544). We verified the applicability of the parameters mentioned above for prediction of the intensity of inflammation in the CNS via multinomial logistic regression analysis. The number of cells and the KEB, with 71.9 % and 71.6 % respectively, has the highest prediction potential of the correctly classified patients. They were followed by the lactate concentration in the CSF with 64.7 %, the Q glu. with 58.8 % and the glucose concentration with 54.7 % of the correctly classified patients. Conclusion: Our study supports the applicability of the numbers of cells in the CSF, the glucose concentrations in the CSF, the values of the Q glu. , the lactate concentrations in the CSF and the values of the KEB for diagnosing CSF impairment and for monitoring the intensity of inflammation in the CNS. Further, the results enabled determination of the information potential of the energy parameters. The values of the KEB were most suitable for evaluation of the intensity of inflammation in the CNS. Less suitable results were achieved in case of the lactate concentrations in the CSF. Even worse results were observed in case of the values of Q glu. and the least suitable results were observed in case of the glucose concentrations in the CSF., Kelbich P., Hejčl A., Procházka J., Selke Krulichová I., Peruthová J., Hanuljaková E., Špička J., and Literatura
Cíl: Zjistit prevalenci celiakie u dospělých pacientů s diabetes mellitus 1. typu (DM1T). Vliv nově zahájené léčby celiakie na kompenzaci diabetu a body mass index (BMI) pacientů. Chování protilátek proti tkáňové transglutamináze (atTG) po roce od zahájení léčby. Metodika: Retrospektivní hodnocení cíleného screeningu na celiakii v období 1. 1. 2007–1. 7. 2011 u 465 dospělých pacientů s DM1T v Diabetologickém centru I. interní kliniky LF UK a FN Plzeň (80 % všech pacientů s DM1T). Při pozitivitě atTG-A (popř. atTG-G) byla indikována enterobiopsie. U pacientů s nově indikovanou bezlepkovou dietou byl porovnán HbA1c a BMI v průběhu roku před stanovením diagnózy celiakie vs období 1 roku po 6 měsících od zahájení léčby (3–4 kontroly). Po roce od zahájení léčby byla kontrolována hladina atTG. Ke statistice byl použit párový t-test. Výsledky: Prevalence všech forem celiakie v souboru byla 10,5 %. 1,1 % pacientů (5 ze 465) mělo diagnostikovanou celiakii v dětství. Nově byla pozitivita atTG zachycena u 9,5 % (44 ze 465) pacientů – indikováni k enterobiopsii. Z toho 3 pacienti s atTG > 300 kIU/l odmítli enterobiopsii, u těchto pacientů je celiakie vysoce pravděpodobná a pro malkomplianci nešlo hodnotit vliv bezlepkové diety na BMI a HbA1c. 22 pacientů mělo potenciální formu celiakie (negativní histologie). Pozitivní nález z enterobiopsie byl zjištěn u 19 pacientů (4,1 %). Z podsouboru 22 pacientů (nově indikována bezlepková dieta), bylo nutné vyřadit další 3 pacienty (vývoj HbA1c a BMI byl ovlivněn prvozáchytem DM1T). Charakteristika podsouboru: 9 žen a 7 mužů, průměrný věk 38 ? 12 let, trvání diabetu 21 ? 13 let, celiakie diagnostikována 20,7 ? 13 let od záchytu DM1T. Během sledovaného období nedošlo ke statisticky významné změně bazální hodnoty HbA1c 67 ? 11,4 vs 69 ? 13,9 mmol/mol po sledování a významně se zvýšil BMI z 25,4 ? 4,2 na 25,9 ? 4,3 (p < 0,01). Po roce přetrvávala pozitivita atTG u 47 % (9 z 19) pacientů. Závěr: V souboru dospělých pacientů s DM1T byla zjištěna celková prevalence celiakie 10,5 %. Po zahájení léčby nedošlo k významné změně HbA1c, došlo k významnému vzestupu BMI. Pozitivita atTG přetrvávala po roce u 47 % pacientů., Objective: To assess the prevalence of celiac disease in adult patients with type 1 diabetes mellitus (T1DM). Influence the new started treatment of celiac disease on glycemic control and body mass index (BMI) of the patients. Prevail the anti-transglutaminase antibody (atTG) positivity one year after commencement of the therapy. Methods: A retrospective assessment of celiac disease targeted screening in 465 adult T1DM patients at Diabetes Center, 1st Medical Department, University Hospital in Pilsen (80 % of all T1DM patients) from 1. 1. 2007 until 1. 7. 2011. Enterobiopsy was indicated in case of atTG-A (or atTG-G) positivity. In patients with newly started gluten-free diet, HbA1c and BMI within a year after diagnosis of celiac disease were compared to a year period six months after treatment commencement (3–4 visits), atTG was evaluated one year after treatment beginning. Paired T-test was used for statistical evaluation. Results: The prevalence of all forms of celiac disease in the studied group was 10.5 %. Celiac disease diagnosed in childhood was found in 1.1 % patients (5/465). Positivity of atTG was newly observed in 9.5 % (44/465) patients. Three patients with atTG > 300 kIU/l refused the enterobiopsy examination. Celiac disease is highly plausible. The influence of gluten-free diet on BMI and HbA1c could not be evaluated due to the lack of compliance. 22 patients had a potential form of celiac disease (negative histology). Positive enterobiopsy was found in 19 patients (4.1 %). Another 3 patients had to be excluded from the subgroup of 22 patients (newly indicated gluten-free diet) as the HbA1c values and BMI were affected by the primary diagnosis of T1DM. Subgroup characteristics: 9 women and 7 men, mean age 38 ? 12 years, diabetes duration 21 ? 13 years, celiac disease diagnosed 20.7 ? 13 years since first diagnosis of T1DM. No statistically significant change in HbA1c (67 ? 11.4 vs 69 ? 13.9 mmol/mol) was observed in the studied period, however and a significant change of BMI from 25.4 ? 4.2 to 25.9 ? 4.3 (p < 0.01) was found. The atTG positivity prevailed in 47 % (9/19) of patients after one year. Conclusion: A total prevalence of the celiac disease in the group of adult T1DM patients was 10.5 %. No significant change in HbA1c occurred following treatment, a significant change of BMI was observed. The atTG positivity prevailed in 47 % of patients after one year., and Iva Haladová, Daniela Čechurová, Silvie Lacigová, J. Gruberová, Zdeněk Rušavý, Karel Balihar
Rilmenidin je antihypertenzivum ze skupiny agonistů imidazolinových receptorů. Podstatou jeho mechanizmu účinku je výrazné snížení kardiální a renální sympatické baroreflexní odpovědi na úrovni I1-imidazolinových receptorů s následným snížením aktivity sympatiku. Účinnost a snášenlivost rilmenidinu byly prokázány v randomizovaných srovnávacích studiích u starších pacientů, hypertoniků s diabetem a metabolickým syndromem i u pacientů s renálním selháním. Indikací pro podávání rilmenidinu je léčba esenciální hypertenze u dospělých pacientů všech věkových kategorií. Doporučená dávka je 1 mg denně (ráno)., Rilmenidine is an antihypertensive from the group of imidazoline receptor agonists. The basis of its mechanism of action is significant reduction of cardiac and renal sympathetic baroreflex response at the level of I1-imidazoline receptors with subsequent reduction of the sympathetic activity. The effectiveness and tolerability of rilmenidine were proved in randomized comparative studies in elderly patients, patients suffering from hypertension together with diabetes and metabolic syndrome, and in patients with renal failure. The indication for administering rilmenidine is treatment of essential hypertension in adult patients of all age groups. The recommended dose is 1 mg a day (in the morning)., and Souček M.
Cíl studie: zhodnocení efektivity cerkláže dle McDonalda ve Fakultní nemocnici Ostrava v období 1/2007 – 3/2014. Typ studie: retrospektivní studie Název a sídlo pracoviště: Porodnicko–gynekologická klinika, Fakultní nemocnice Ostrava Metodika: retrospektivní analýza provedených cerkláží ve Fakultní nemocnici Ostrava a rozbor výsledků takto ošetřených gravidit. Kritériem úspěšnosti byl stanoven porod po ukončeném 34. týdnu gravidity. Závěr: ve sledovaném období bylo indikováno devět cerkláží – 7 terapeutických a 2 záchranné. Výkony byly provedeny mezi 18. a 25. týdnem gravidity. Tři pacientky již měly v minulosti cerkláž provedenu. 57 % takto ošetřených těhotných porodilo po ukončeném 34. týdnu gravidity. Pouze v jednom případě (11,1 %) byla cerkláž neúspěšná a těhotenství skončilo potratem. Průměrná doba mezi provedením cerkláže a porodem činila 69 dnů., Objective: To evaluate the efficacy of cerclage according to McDonald at the University Hospital Ostrava in the period 1/2007 - 3/2014. Design: A retrospective study Obstetrics and Gynecology: Obstetrics - Gynecology, University Hospital Ostrava Methods: A retrospective analysis of cerclage performed at the University Hospital Ostrava and analysis of the results thus treated pregnancies. The criterion for success was determined after childbirth completed 34 weeks of preg - nancy. Conclusion: In the reporting period, nine indicated cerclage - 7 of therapeutic and 2 emergency. The procedures were performed between the 18th and 25th week of pregnancy. Three patients have had in the past cerclage performed. 57% of the treated pregnant women gave birth after 34 completed weeks of gestation. Only in one case (11.1 %) cerclage was unsuccessful and the pregnancy ended in a miscarriage. The average time between performing cerclage and delivery was 69 days., Petr Vašek, Igor Michalec, and Literatura
Cíl: Cílem studie je představit dlouhodobé výsledky chirurgické léčby supratentoriálních kavernózních malformací mozku na Neurochirurgické klinice 1. LF UK a ÚVN‑VFN. <p align="">Soubor a metodika: Retrospektivně jsme do studie zařadili pacienty se supratentoriálním, kortiko‑subkortikálně uloženým kavernomem léčené v letech 2000–2012. Hodnotili jsme epidemiologická data pacientů, radiologický nález, klinický obraz onemocnění a operační výsledky včetně komplikací. <p align="">Výsledky: Iniciálním příznakem byl epileptický záchvat (u 49 % kavernomů), cefalea (22 %), fokální neurologický deficit (19 %) a 15 % bylo náhodně nalezených. Známky recentního krvácení na MR byly přítomny u 27 % pacientů. Operovali jsme celkem 145 pacientů s 158 kavernomy. Dvacet pět lézí bylo léčeno konzervativně. K chirurgické komplikaci došlo v 8 %. U dvou pacientů (1,4 %) se trvale zhoršil stav v přímé souvislosti s operací. Pooperační výskyt epileptického záchvatu byl signifikantně vyšší ve skupině s rannou infekcí či pooperačním hematomem (p < 0,05). <p align="">Závěr: Mikrochirurgická resekce hemisferálního kavernomu je relativně bezpečná operace s minimální morbiditou a mortalitou. Pooperační hematom nebo ranná infekce může mít epileptogenní potenciál., Aim: The aim of the study is to present surgical outcome of treatment of supratentorial cavernous malformation of the brain at the Department of Neurosurgery, Charles University and the Central Military Hospital in Prague. <p align="">Material and methods: We retrospectively enrolled patients diagnosed between 2000 and 2012 with supratentorial, cortico‑subcortically located cavernoma. We analysed epidemiological and radiological data, clinical presentation and surgical results including complications. <p align="">Results: Initial symptoms included epileptic seizure (49%), headache (22%) and focal neurological deficit (19%); 15% of cavernomas were found incidentally. Radiological signs of recent haemorrhage on MR scans were found in 27% patients. We performed surgery in 145 patients with 158 cavernous malformations. Twenty five lesions were treated conservatively. Surgical complications occurred in 8% of patients. One patient died and one had permanent neurological deficit attributable to surgery. Postoperative seizure rate was significantly higher in a group with wound infection or postoperative hematoma (p < 0.05). <p align="">Conclusion: Microsurgical resection of lobar cavernoma is relatively safe procedure with minimal morbidity and mortality. Postoperative hematoma or wound infection might have an epileptogenic potential., and M. Májovský, D. Netuka, O. Bradáč, V. Beneš
Úvod: V roce 2016 to bude 60 let od doby, kdy Nissen poprvé publikoval svoji operační metodu 360° fundoplikace kolem distálního jícnu a její výsledný efekt. V současnosti je Nissenova fundoplikace pravděpodobně nejčastěji používanou metodou k chirurgické léčbě gastroezofageálního refluxu (GER) a hiátové hernie (HH). Incidence HH je v západní populaci mezi 25–50 %. Současná prevalence GER je v Evropě kolem 4–10 %, v Severní Americe 5–7 %, ale v některých studiích je tato prevalence udávána dokonce kolem 10–20 %. Metody: Na Chirurgické klinice 2. LF UK a ÚVN bylo v období 2010 až 2015 provedeno 157 laparoskopických operací pro hiátovou hernii nebo refluxní nemoc jícnu (GERD). Většina nemocných byla indikována pro symptomatickou HH s/bez GERD, jen minimum nemocných bylo indikováno pro GERD bez HH. V souboru bylo 73 mužů a 84 žen s průměrným věkem 53,9 roku v rozmezí 20–88 let. Z tohoto počtu mělo 11 nemocných syndrom hrudního žaludku. U 109 nemocných (69,4 %) byla provedena 360° fundoplikace dle Nissena (NFP) a u 48 nemocných (30,6 %) byla provedena 270° fundoplikace dle Toupeta (TFP). Po operaci byli nemocní ambulantně kontrolováni v intervalu 3 měsíce, 6 měsíců a 12 měsíců a dále po roce. Prospektivně byly sledovány příznaky pyrózy, dysfagie, možnosti či nemožnosti odříhnutí, meteorismu nebo výskyt recidivy, získaná data byla zkoumána retrospektivně. Pro vyhodnocení získaných dat byla použita metoda deskriptivní statistiky a explorační jednosměrné analýzy. Výsledky: V období 2010 až 2015 bylo provedeno 157 laparoskopických operací pro hiátovou hernii nebo GERD. V souboru se nevyskytlo úmrtí ve vztahu k provedené operaci. Tři měsíce po operaci došlo jak u pacientů po NFP, tak u pacientů po TFP k výraznému poklesu až vymizení symptomů refluxu, příznaků pyrózy a epigastrické bolesti. Pooperační dysfagické obtíže vymizely ve skupině po NFP do 4–7 týdnů, u nemocných po TFP do 3–5 týdnů. V intervalu 2–5 let po operaci došlo celkem u 36 (22,9 %) nemocných k recidivě obtíží. U 22 nemocných (14 po NFP, 8 po TFP), u kterých byla prokázána endoskopicky nebo RTG vyšetřením recidiva refluxu bez recidivy kýly, byla zahájena léčba inhibitory protonové pumpy s velmi dobrým efektem. U 14 nemocných s anatomickou recidivou hiátové hernie s/bez refluxu (8 po NFP, 6 po TFP) byla provedena laparoskopicky rehiátoplastika a refundoplikace dle Nissena. Závěr: Laparoskopická chirurgická antirefluxní léčba GERD a HH je bezpečná metoda s velmi nízkou perioperační morbiditou a s minimální mortalitou. NFP nebo TFP ve stejné míře dlouhodobě obnovují mechanickou bariéru proti regurgitaci žaludečního obsahu do jícnu se signifikantním efektem na vymizení příznaků GERD a HH a s výrazným zlepšením kvality života nemocných. U obézních nemocných je před operací nutná redukce hmotnosti. U morbidně obézních nemocných s HH indikovaných k bariatricko-metabolické operaci je doporučováno provést hiátoplastiku současně s bariatrickým výkonem., Introduction: In 2016 60 years will have elapsed from the first publication by Nissen about his surgical method of 360° fundoplication around distal esophagus and its final effect. Nissen’s fundoplication is currently the most common surgical method for the gastroesophageal reflux (GER) and hiatal hernia (HH) probably. Incidence of HH ranges between 25–50% in the western population. Current prevalence of GER ranges between 4–10% in Europe and 5–7% in North America, but some studies report even 10–20%. Methods: From 2010 to 2015, 157 laparoscopic procedures for HH or gastroesophageal reflux disease (GERD) were done at the Department of Surgery, the Second Faculty of Medicine, Charles University and Central Military Hospital in Prague. Most of the patients were operated because of symptomatic HH with/without GERD. Only very few patients were operated only for GERD without HH. The group of the patients included 73 men and 84 women with the mean age 53.9 years in the range 20–88 years. 11 patients of the group were operated because of the upside-down stomach syndrome. 109 (69.4%) patients underwent Nissen’s 360° fundoplication (NFP) and 48 (30.6%) patients underwent Toupet’s 270° fundoplication (TFP). The patients were followed after 3 month, 6 month, 12 month and then once a year after the surgery. Symptoms such as heartburn, dysphagia, belching, bloating or recurrence of HH or GERD were collected prospectively and analyzed retrospectively. Methods of descriptive statistics and explorative unidirectional analysis were used. Results: From 2010 to 2015, 157 laparoscopic procedures were done for HH or GERD. No death occurred in the group of the patients in connection with the surgery. Similar rates of considerable improvement or resolution of the symptoms such as the reflux, heartburn, and epigastric pain were observed after three months from the surgery among patients after NFP or TFP. Postoperative dysphagia resolved in 4–7 weeks in the group after NFP, and in 3–5 weeks in the group after TFP. Disease recurrence was observed in 36 (22.9%) patients in 2 to 5 years after the surgery. Recurrence of only the gastroesophageal reflux without HH was observed in 22 patients (14 after NFP; 8 after TFP), shown by endoscopy or x-ray assessment, with a satisfactory response to PPI medication. Laparoscopic rehiatoplasty and refundoplication according to Nissen were performed in 14 patients with HH recurrence with/without the reflux (8 after NFP; 6 after TFP). Conclusion: Laparoscopic antireflux surgery of GERD and HH is safe and is associated with very low perioperative morbidity and minimal morbidity. Both NFP and TFP have a similar effect on restoration of the mechanical gastroesophageal barrier against gastric reflux, with significant effect on resolution of GERD and HH symptoms and with a marked improvement of the patient’s quality of life. As regards morbid obese patients, weight reduction is needed before the surgery. Hiatoplasty done at the same time with the bariatric procedure is recommended in morbid obese patients with HH indicated for the bariatric-metabolic surgery., and M. Kasalický, E. Koblihová
Úvod: Perkutánní punkční cholecystostomie je považována za výkon v nouzi při selhávání konzervativní léčby těžké akutní cholecystitidy u starých a kriticky nemocných pacientů. Otázkou je, nakolik je v současnosti toto řešení aktuální či obsoletní. Metody: Retrospektivně byla analyzována data pacientů, kteří podstoupili v období 1/2010−1/2015 punkční cholecystostomii pod kontrolou počítačové tomografie (CT). Sledována byla data pacientů, úspěšnost a komplikace výkonu, krátkodobé a dlouhodobé výsledky. Výsledky: Punkční cholecystostomie pod CT navigací byla na Chirurgické klinice 2. LF UK a FNM za sledované období provedena u 30 pacientů. V souboru bylo 21 žen (70 %), 9 mužů (30 %), průměrný věk 78 let (SD?12,3), medián 82 let (34–93 let). Indikací výkonu byla těžká akutní cholecystitida, respektive empyém žlučníku nereagující na konzervativní léčbu u rizikových pacientů aktuálně neúnosných pro operační výkon. Primárně byla punkce úspěšná u 23 pacientů (77 %), selhala u 7 pacientů (23 %) s nutností opakované punkce u jedné pacientky a urgentní cholecystektomie u 6 nemocných. Průměrná doba hospitalizace byla 16,5 dne (SD?8,2), medián 15 dnů (7–49 dnů). Celková 30 denní mortalita byla 17 %, mortalita v souvislosti s primární indikací k výkonu byla 10 %. Recidivu onemocnění jsme zachytili u 3 pacientů (10 %). U jednoho byla řešena opakovanou drenáží, u druhého konzervativní terapií a u třetího akutní cholecystektomií. U jednoho pacienta (3 %) byla provedena odložená laparoskopická cholecystektomie bez komplikací. Závěr: Perkutánní cholecystostomie pod CT kontrolou u pacientů neúnosných k operaci představuje efektivní a bezpečnou terapeutickou možnost., Introduction: Percutaneous cholecystostomy is considered to be an emergency treatment option when conservative treatment of acute cholecystitis fails in elderly and critically ill patients. The question is: to what extent is this technique still up-to-date or obsolete. Methods: We retrospectively reviewed data of patients who underwent a computer tomography (CT) guided percutaneous cholecystostomy between 1/2010−1/2015. We analyzed the patient data, the success rate, complications of the procedure, short- and long-term outcomes. Results: 30 patients undergoing CT-guided percutaneous cholecystostomy at the Department of Surgery, 2nd Faculty of Medicine, Charles University in Prague and Motol University Hospital during the study period were enrolled. The study group included 21 females (70%) and 9 males (30%) with mean age of 78 years (SD?12.3), median 82 years (range 34−93 years). Percutaneous cholecystostomy was indicated for patients with severe cholecystitis/empyema of the gallbladder not responding to conservative therapy who were poor candidates for operative cholecystectomy. Of these, 23 patients (77%) were successfully treated with initial percutaneous cholecystostomy whereas 7 patients (23%) experienced treatment failure – one was subsequently successfully treated with repeated percutaneous cholecystostomy and six underwent emergency cholecystectomy. The mean length of stay was 16.5 days (SD ?8.2), median 15 days (7–49 days). The total 30-day mortality was 17%, and indication-related mortality was 10%. Three patients (10%) had a recurrence. One patient required repeated percutaneous drainage, the second recovered on conservative treatment and the third patient underwent acute cholecystectomy. Only one patient (3%) underwent delayed laparoscopic cholecystectomy without complications. Conclusion: CT guided percutaneous cholecystostomy is a safe and effective therapeutic modality in patients unfit for surgery., and L. Martínek, D. Kostrouch, J. Hoch
Úvod: Cieľom štúdie bolo analyzovať výsledky činnosti transplantačného centra v Košiciach. Metódy: Do transplantačného programu boli zaradení pacienti v kritickom štádiu obličkového zlyhávania. Na transplantáciu obličky bolo indikovaných 457 pacientov. Z metodík bola použitá plastika tepny, našitie tepny samostatne a našitie na spoločnom terčíku. Transplantácia (Tx) obličky vyžaduje predovšetkým techniku cievnej anastomózy - chirurgického spojenia ciev. Výsledky: Transplantácie obličiek sa v Transplantačnom centre Košice realizujú od roku 1988. Plastiku tepny sme vykonali u 22,3 % (102) pacientov. Z toho tepny našité samostatne boli u 5,5 % (25). Na spoločnom terčíku ich bolo 9,4 % (43). V 7,4 % (34) bola plastika realizovaná ako implantácia pólových renálnych artérií do hlavného kmeňa. Záver: Transplantácia obličiek je život zachraňujúca metóda., Introduction: The aim of the study was to analyze own results from Transplant Center Kosice, Slovak Republic. Methods: In total 457 patients in the end-stage renal failure were included to the kidney transplant program. Following techniques were used: arterioplasty, individual renal artery anastomosis and multiple renal arteries anastomosed on a common patch. The kidney transplant (Tx) especially requires surgical technique of a vascular anastomosis. Results: Renal transplantation has been established in Transplant Center Kosice since 1988. The arterioplasty of renal artery was performed in 102 (22.3%) and individual artery anastomosis in 25 (5.5%) patients. Multiple artery anastomosis on the patch was done in 43 (9.4%) and implantation of pole renal arteries to the main trunk performed in 34 (7.4%) cases. Conclusion: Renal transplantation is a lifesaving method in end stage renal failure., and P. Zavacký, Ľ. Beňa, M. Zavacká, M. Frankovičová
Retrospektivní studie u žen do 49 let analyzovala novotvary následující po primárních nádorech cervixu (CC), dělohy (CU), vaječníků (CO) a primární novotvary před těmito gynekologickými nádory (GC), hlášené v Národním onkologickém registru ČR v letech 1976–2010. Celkem 3 727 pacientek těchto tří diagnóz představovalo 12,1 % z 30 794 nově evidovaných GC, spojených s 4 160 dalšími novotvary. Jejich vývoj se týkal a) 1 339 žen s primárním CC, 715 s CU, 664 s CO (s následnými 1 509 a 831, respektive 758 dalšími novotvary), b) 263 žen s následným CC, 212 s CU, 534 s CO (s předcházejícími 274 a 223, respektive 565 primárními novotvary). Průměrný interval vzniku následných novotvarů byl 14,2 roku po CC, 13,6 roku po CU a 10,2 roku po CO. Nejvíce z 3 098 následných nádorů bylo 21 % trávicího traktu, 16 % prsů, 13 % kůže, 11,7 % rodidel, 9,7 % dýchacích a 7,8 % močových cest; z nich během prvního roku po primárním GC bylo nejvíce nádorů vaječníků, endometria, cervixu a kolorekta. Nejvíce z 1 063 primárních novotvarů před GC bylo 26,7 % rodidel, 24,3 % prsů a 14,8 % trávicího traktu. Během 35 let počet žen s primárními GC klesal, zejména v zastoupení jejich časných klinických stadií, žen s následnými GC rostl, zejména jejich pokročilých stadií. Časná stadia byla evidována u 70,4 % žen s primárními GC a 54 % s následnými GC, pokročilá stadia u 29,5 % žen s následnými GC a 13,3 % s primárními GC, neznámá stadia zahrnovala asi 16,5 %. Ze studie se odhaduje asi 1100 případů pokročilých stadií u žen do 49 let přežívajících s GC v letech 1976–2010. Většina z hodnocených kritérií byla nepříznivá u žen s karcinomy ovarií. Zejména těmto případům v pokročilých stadiích by měly zabránit dispenzární opatření a preventivní intervence. Omezené finanční zdroje a přetrvávající rizika životního stylu neumožňují zpomalit v blízké budoucnosti nárůst primárních a následných novotvarů u onkologicky přežívajících žen nejen v gynekologii., The neoplasms following primary cancers of cervix (CC), uterus (CU), ovary (CO), and primary neoplasms before these gynaecological cancers (GC), were analyzed in a retrospective study in survived females aged 0–49 years, notified in the National Czech Cancer Registry between 1976 and 2010. A total 3,727 patients of these three diagnoses, presented 12.1 % of 30,794 newly registered GC, were associated with 4,160 other neoplasms. Their development was concerned with a) 1,339 females with primary CC, 715 with CU and 664 with CO (followed by 1,509 and 831, respectively 758 other neoplasms) and b) subsequent 263 CC, 212 CU and 534 CO (preceded by 274 and 223, respectively 565 primary neoplasms). The average interval of occurrence of subsequent neoplasms was 14.2 years after CC, 13.6 years after CU and 10.2 years after CO. The most frequent of 3.098 subsequent neoplasms were 21 % of digestive tract, 16 % breast, 13 % skin, 11.7 % female genital, 9.7 % respiratory and 7.8 % urinary organs; the most frequent during the first year after primary GC were those of the ovarial, endometrial, cervical and colorectal cancers. The most frequent of 1,062 primary neoplasms before GC were 26.7 % cancers of female genital organs, 24.3 % breast and 14.8 % digestive tract. During 35 years the number of females with primary GC has decreased, especially of their representation at the early clinical stages, the females with subsequent GC has increased, especially at the advanced stages. There were recorded early stages in 70.4 % females with primary GC and 54 % with subsequent GC, advanced stages in 29.5 % females with subsequent GC and 13.3 % with primary GC, the unknown stages included about 16.5 %. In our study are estimated about 1100 cases of advanced stages in females aged 49 years survived with GC in 1976–2010. Most of the evaluated criteria were unfavorable among females with ovarian cancers. Mainly the cases at advanced stages must be prevented by the dispensary guidelines and preventive interventions. Limited financial resources and persistent risks of lifestyle do not allow to slow down the increase of primary and subsequent neoplasms in the near future among cancer survivors not only in gynaecology., Edvard Geryk, Radim Štampach, Viera Bajčiová, Teodor Horváth, and Literatura
Retrospektivní studie analyzovala novotvary následující po primárních bronchogenních karcinomech (BCA) a primární novotvary před BCA u přežívajících, hlášených v Národním onkologickém registru ČR v letech 1976–2010. Z 166 239 hlášených BCA u mužů se vyskytlo s jiným novotvarem 16 622 BCA, tj. 10 %, z toho 4 395 (2,6 %) primárních a 12 227 (7,4 %) následných BCA; podobně z 37 619 hlášených BCA u žen bylo s jiným novotvarem 5 322 BCA tj. 14,1%, z toho 1 022 (2,7 %) primárních a 4 300 (11,4 %) následných BCA. Průměrná doba vzniku následného novotvaru byla 4,1 roku u mužů a 3,9 roku u žen. Z následných novotvarů (po BCA) bylo asi 23 % trávicích a 14 % močových cest, dále u mužů 14 % dýchacích cest, 14 % kůže a 11 % prostaty, u žen 11 % rodidel, 11 % kůže a 11 % prsů. Z primárních novotvarů (před BCA) bylo u mužů asi 38 % kůže, 13 % močových, 13 % trávicích a 10 % dýchacích cest, u žen 27 % kůže, 21 % rodidel, 17 % prsů a 9 % trávicích a 5 % močových cest. Mezi roky 1976 a 2010 roční počet primárních BCA vzrostl z 65 na 119, podíl jejich stádií (ST) I, II klesl v pětiletých intervalech z 53 % na 22 %, podíl ST III, IV vzrostl z 20 % na 64 %; počet následných BCA vzrostl z 23 na 1 089, jejich ST I, II klesla z 33 % na 20 % a ST III, IV vzrostla z 29 % na 63 %. Podrobnější rozbor omezilo vyšší zastoupení neznámých stádií. Z údajů lze odhadovat asi 1 155 novotvarů ve ST III, IV (19 % u mužů, 22 % u žen ze všech následných ZN) zjištěných po primárních BCA, s měsíčním průměrem tří nemocných v průběhu 34 let. Četnější ST III, IV z 4 966 vybraných následných nádorů byla u ZN vaječníků (47 %), dalších ZN plic (muži 45 %, ženy 52 %), hrtanu (muži 45 %, ženy 52 %), dutiny ústní (muži 41%, ženy 39 %), žaludku (muži 28 %, ženy 42 %), kolorekta (muži 33 %, ženy 37 %), děložního hrdla (28 %), prsů (25 %) a pankreatu (muži 23 %, ženy 26 %). Zejména následným pokročilým stádiím by měla předcházet dispenzární doporučení a časná intervence. Omezené zdroje a přetrvávající rizika životního stylu neumožňují zpomalit v blízké budoucnosti nárůst primárních a následných novotvarů u onkologicky přežívajících nejen v pneumologii., The neoplasms following primary lung cancer (LC) and primary neoplasms before LC analyzed a retrospective study in survivors, notified in the National Czech Cancer Registry between 1976 and 2010. A total 16 622 LC in males associated with other neoplasms, presented 10 % of 166 239 newly registered LC in males, of which were 4,395 (2.6 %) primary and 12,227 (7.4 %) subsequent LC; a total 5,322 LC in females, presented 14.1 % of 37,619 newly registered LC in females, of which were 1,022 (2.7 %) primary and 4,300 (11.4 %) subsequent LC. The average interval of occurrence of subsequent neoplasms was 4.1 years in males and 3.9 years in females. Among subsequent neoplasms (after LC) were about 23 % cancers of digestive and 14% urinary tract, in males 14% cancers of respiratory tract, 14 % skin and 11 % prostate, in females 11% cancers of female genital organs, 11 % skin and 11% breast. Among primary neoplasms (before LC) were about 38 % cancers of skin, 13 % urinary, 13 % digestive and 10 % respiratory tract in males; 27 % cancers of skin, 21 % female genital organs, 17% breast, 9 % digestive and 5 % urinary tract in females. The yearly number of primary LC has increased since 1976 to 2010 from 65 to 119 cases, their representation at the early clinical stages decreased in 5-year periods from 53% to 22 %, at the advanced stages increased from 20 % to 64 %; the number of subsequent LC increased from 23 to 1089 cases, their early clinical stages decreased from 33 % to 20 %, the advanced stages increased from 29 % to 63 %. The higher proportion of LC at the unknown stages limited detailed analysis. In our study were estimated about 1,155 neoplasms at the advanced stages (19 % in males and 22 % in females of all subsequent neoplasms) diagnosed after primary LC, which presented a monthly average of three cancers during 34 years. The most frequented advanced stages of 4,966 selected subsequent cancers were cancers of ovary (47 %), other lung (males 45 %, females 52 %), larynx (males 45 %, females 52 %), oral cavity (males 41 %, females 39 %), stomach (males 28 %, females 42%), colorectum (males 33%, females 37 %), cervix uteri (28 %), breast (25 %) and pancreas (males 23 %, females 26 %). Mainly subsequent advanced stages must be prevented by the follow-up guidelines and early interventions. Limited resources and continuing risks of lifestyle including smoking do not allow to slow down the increase of primary and subsequent neoplasms in the near future among cancer survivors not in pneumology., Edvard Geryk, Teodor Horváth, Radim Štampach, Petr Kubíček, and Literatura
INTRODUCTION: Cellulitis remains a very serious disease even today. Mortality, which varied between 10-40%, has been reduced owing to the standard securing of airway patency and use of an appropriate surgical treatment approach. MATERIALS AND METHODS: A total of 195 patients were hospitalised for cellulitis at the University Hospital in Hradec Králové during 2007-2011. The following parameters were evaluated: age, gender, dependence of incidence of the disease on the season of the year, frequency of attacks of the particular areas and their clinical characteristics, aetiology of the inflammation, types of patient complaints, prevalence of current systemic diseases, results of microbiological and selected laboratory analyses, socio-economic status of the patients, and duration of patient stay at the hospital. Statistical analysis was performed by using Pearson's correlation coefficient, the statistical significance level was p < 0.05. RESULTS: The mean age of the patients was 39.8 years. The group of 195 patients included 108 (55%) males and 87 (45%) females. The mean time between the first symptoms of the disease and admission to the Department was 5 days. From among the 195 patients, 116 (59.5%) were working persons, 79 (40.5%) were non-working (children, students, unemployed persons, women on maternity leave, retired people). The odontogenic origin of the disease was verified in 173 (88.7%) patients. In total, 65 (33.3%) patients had no coinciding complicating systemic disease, 22 (11.3%) patients had diabetes mellitus. The most frequent symptom of cellulitis was painful swelling, found in 194 (99.5%) patients, followed by jaw contracture, found in 153 (78.5%) patients. CONCLUSION: The results are largely very similar to those of previous studies performed in other countries, except that we found no correlation between the prevalence of cellulitis and the socio-economic status, nor have we confirmed Klebsiella pneumoniae sp. as the cause of cellulitis in patients with diabetes mellitus. and H. Doležalová, J. Zemek, L. Tuček
Úvod: Biliární ileus představuje 1−4 % mechanických obstrukcí gastrointestinálního traktu, ale u pacientů nad 65 let již 25 % nestrangulačních mechanických ileů tenkého střeva. Objemný kámen žlučníku obvykle vytvoří tlakovou nekrózu, protlačí se vzniklou biliodigestivní píštělí a obturuje gastrointestinální trakt. Kazuistiky: Mezi daty 1. 1. 2000 a 31. 1. 2015 bylo na Chirurgické klinice FN v Plzni operováno 35 pacientů pro poruchy pasáže s nálezem biliárního ileu. Průměrný věk pacientů v době operace byl 79 let (medián 78 let, min. 58 let, max. 92 let). Aerobilie na rentgenovém nativním snímku břicha byla přítomna z 27 pořízených snímků v 7 případech (26 %). Předoperačně byla provedena dvakrát kolonoskopie a devětkrát ezofagogastroduodenoskopie. Z operačních výkonů byla 21x provedena extrakce kamene z enterotomie, třikrát extrakce z gastrotomie, sedmkrát resekce tenkých kliček, jedenkrát Hartmannova resekce, jedenkrát resekce ileoascendentoanastomózy a jedenkrát extrakce konkrementu s následnou duodenojejunální anastomózou a s cholecystektomií v jedné době. Jedenkrát byla provedena ileotransverzoanastomóza. Pooperační 30denní mortalita byla 14,3 %. Pooperační morbidita dle klasifikace Clavien-Dindo činila u I. stupně 22,8 %, u II. stupně 5,7 %, u III. stupně 11,5 % a u IV. stupně 11,5 %. K recidivě biliárního ileu došlo u 8,8 % pacientů. Primární ošetření píštěle a cholecystektomie byla provedena v jednom případě. Závěr: Rozhodnutí o ošetření cholecystoenterální píštěle a cholecystektomii v první době bude vždy záležet na celkovém stavu pacienta a místním nálezu v oblasti žlučníku. Při ponechání píštěle je nutné počítat s rizikem recidivy ileu. Při operaci je nutné též zrevidovat celé střevo k vyloučení přítomnosti dalších konkrementů a snížit tak riziko časné recidivy. Klíčová slova: biliární ileus – diagnostika − léčba, Introduction: Biliary ileus represents only 1−4% of mechanical obstructions of the gastrointestinal tract. However, the rate of non-strangulated small bowel obstructions reaches as much as 25% in patients over 65 years of age. Usually, a pressure necrosis is created by a large gallstone that passes through the developed biliodigestive fistula, subsequently obturating the gastrointestinal tract. Case reports: 35 patients underwent a surgical procedure at the Department of Surgery, Teaching Hospital Pilsen for biliary ileus from January 1, 2000 to January 31, 2015. Mean age was 79 years (median 78 years; min. 58 years; max. 92 years). Aerobilia was visible in abdominal X-ray scans in 7 cases (26%) of 27 acquired images. Preoperatively, colonoscopy was done 2 times and esophagogastroduodenoscopy 9 times. Regarding surgical procedures, enterolithotomy was done in 21 cases, extraction of the gallstone from gastrotomy was done 3 times, small bowel resection 7 times, Hartmann resection 1 time, resection of ileoascendentoanastomosis 1 time, and extraction of the gallstone from duodenotomy with duodenojejunoanastomosis and cholecystectomy was done in 1 case. Ileotransversoanastomosis was performed in 1 case. Postoperative 30-day mortality was 14.3%. Postoperative morbidity according Clavien-Dindo was 22.8% for grade 1, 5.7% for grade 2, 11.5% for grade 3, and 11.5% for grade 4. A recurrence was observed in 8.8%. Primary treatment of the fistula and cholecystectomy were done in 1 case. Conclusion: The indication of primary biliodigestive fistula treatment always depends on the general condition of the patient and on the local finding in the gallbladder area. Residual fistula increases the risk of reccurence, but primary treatment is associated with higher mortality. It is also important to duly revise the entire bowel to avoid an early reccurence due to multiple gallstones. Key words: biliary ileus − diagnosis − treatment, and O. Vyčítal, V. Liška, J. Geiger, V. Třeška
Práce prezentuje prenatální diagnostiku, možnosti terapie a následnou péči u plodů a novorozenců s kongenitálním chylothoraxem na podkladě zhodnocení 14 případů na naší klinice v letech 1993 až 2012. Povšechný hydrops plodu byl popsán ve 4 případech (29 %), v 10 případech (71 %) byla provedena odlehčovací amniodrenáž a ve 3 případech (21 %) prenatální odlehčovací punkce hrudníku. Spontánně bylo porozeno 11 plodů (78 %), hrudní drenáž byla nezbytná v průměru 9 dnů po porodu. Mortalita dosáhla v souboru 29 % (4 případy). V článku popisujeme vyšetřovací algoritmy, terapeutické prenatální i postnatální postupy a je zdůrazněna nutnost mezioborové spolupráce., The work presents prenatal diagnosis, treatment and care options in fetuses and neonates with congenital chylothorax based on a detailed evaluation of 14 cases recorded in our department between years 1993 and 2012. Generalized fetal hydrops was described in 29% of cases, therapeutic amnio drainage performed in 71% and prenatal thoracentesis in 21% of cases. 78% of fetuses were delivered spontaneously; thoracic drainage was necessary nine days after birth in average. Mortality reached 29%. The following text describes diagnostic algorithms, prenatal and postnatal therapeutic options with emphasis on the need for interdisciplinary cooperation., Alena Malkovská, Zdeněk Žižka, Andrea Pašková, Václav Sebroň, Pavel Calda, and Literatura
Terapie akutní fáze ischemické cévní mozkové příhody (CMP) je zaměřena jednak bezprostředně na omezení rozsahu poškození pomocí co možná nejčasněji zahájené reperfuzní strategie a dále nastavení léčby zajišťující farmakologickou sekundární prevenci recidivy onemocnění. Klíčový předpoklad správné a efektivní sekundární prevence představuje včasné stanovení příčiny ischemického iktu, protože riziko recidivy iktu je nejvyšší v prvních týdnech po prodělané CMP. Nedílnou součástí managementu pacienta s ischemickým iktem je tedy vyloučení potenciálních kardiálních a cévních zdrojů embolizace do mozkové cirkulace pomocí zobrazovacích metod. Tyto embolizační zdroje jsou kategorizovány na vysoce rizikové stavy a stavy spojené se středním nebo nejasným rizikem., Treatment of acute phase of ischemic stroke is aimed to limit the amount of damage using reperfusion strategy and subsequently administration of treatment providing pharmacological secondary prevention of recurrence. The early aetiology diagnosis of stroke is crucial for effective secondary prevention as the highest risk of recurrence is within few weeks after stroke. Exclusion of cardiac and vascular source of embolism by imaging methods is an important part in management of patients with ischemic stroke. These embolic sources are categorized as high risk and states are associated with moderate or unclear risk., and Martin Hutyra, Daniel Šaňák
Úvod: Naše výsledky byly zhodnoceny za účelem posouzení bezpečnosti a efektivity endoskopické endonazální techniky v léčbě kraniofaryngeomů. <p align="">Materiál a metody: Od roku 2008 bylo endoskopicky endonazálně operováno14 pacientů s typickým supraselárním extraventrikulárním kraniofaryngeomem. Soubor se skládá z 11 mužů a 3 žen (věk 17–60 roků, průměrný věk 38 let). Jedenáct pacientů mělo předoperační deficit zorného pole v rozsahu od malého deficitu ve vnějším kvadrantu až k slepotě jednoho oka a těžkému deficitu druhého oka. Byla použita endoskopická endonazální technika čtyř rukou s peroperační 3,0 T MR. <p align="">Výsledky: V sedmi případech bylo dosaženo radikální resekce. Ve čtyřech případech byla provedena resekce subtotální, ve dvou případech resekce parciální. V jednom případě se jednalo o vypuštění kraniofaryngeomové cysty. V resekci po iMR bylo pokračováno ve třech případech. K úpravě zorného pole došlo v pěti případech. Pooperační diabetes insipidus se nově objevil ve třech případech. Reoperace pro únik mozkomíšního moku byla nezbytná ve třech případech. <p align="">Závěr: Endoskopické techniky v léčbě kraniofaryngeomu jsou bezpečné. Nicméně jsou spojeny s vyšším výskytem pooperačního úniku mozkomíšního moku ve srovnání s transkraniálními přístupy., Introduction: We reviewed our results in order to evaluate safety of endoscopic endonasal technique in the treatment of craniopharyngiomas. <p align="">Material and methods: Since 2008, endoscopic endonasal approach was used in 14 patients with typical suprasellar extraventricular craniopharyngioma. This cohort consisted of 11 males and three females (age 17 to 60 years, average age 38 years). Eleven patients had preoperative visual field deficit ranging from small deficit in the outer quadrant to blindness on one eye and a severe deficit of the second eye. Endoscopic endonasal four hands technique was used with intraoperative 3.0 T MRI. <p align="">Results: In seven cases, the radical resection was achieved. Subtotal resection was performed in four cases. The resection was partial in two cases. In one case, a cyst was drained. Resection after iMRI was performed in three cases. Visual field deficit improved in five cases. Postoperative diabetes insipidus developed in three cases. Reoperation for CSF leakage was necessary in three cases. <p align="">Conclusion: Endoscopic technique in the treatment of craniopharyngioma is safe. However, this approach is associated with a risk postoperative cerebrospinal fluid leakage., and V. Masopust, D. Netuka, V. Beneš
Cíl. Retrospektivně analyzovat výsledky léčby plicních arteriovenózních zkratů (PAVZ) embolizací v prevenci paradoxní embolizace. Metoda. Do studie bylo zahrnuto 16 nemocných (7 mužů, 9 žen, průměrného věku 48,3 roků, v rozmezí 17-82 roků) s celkem 35 PAVZ. U šesti nemocných byly PAVZ jednoduché, u jednoho nemocného PAVZ diagnostikovaná na CT angiografii nebyla potvrzena. U devíti nemocných byly PAVZ vícečetné (2-11 zkratů). Zkraty byly u jedné třetiny v levé plíci, u jedné třetiny v pravé plíci a u třetiny nemocných oboustranně. Pouze u dvou nemocných s vícečetnými PAVZ byly zkraty uloženy v horních plicních polích, jinak vždy ve středních a dolních. U 12 nemocných byla prokázána hemoragická hereditární teleangiektázie (HHT). Bylo provedeno 18 embolizačních sezení, u dvou nemocných byla provedena pouze angiografie, z toho u jednoho nebyl zkrat prokázán a jeden nemocný byl léčen pneumonektomií. Výsledky. Všechny PAVZ byly na konci embolizace bez angiograficky průkazného průtoku. U dvou nemocných došlo k rekanalizaci zkratu, což se projevilo nárůstem dusnosti. Další nemocná původně léčená na jiném pracovišti měla emb olizovány dvě rekanalizované PAVZ. Jedna nemocná se sekundární epilepsií po prodělaném mozkovém abscesu náhle zemřela 3 měsíce po embolizaci zkratu, nejspíše v důsledku epileptického záchvatu. Jeden nemocný byl ztracen ze sledování. Ostatní nemocní jsou bez potíží. Závěr. Embolizace je primární léčebnou metodou při uzávěru PAVZ v prevenci paradoxní embolizace. Nemocní s HHT vyžadují trvalou péči., Aim. Results of the pulmonary arteriovenous shunts (PAVS) embolization therapy in prevention of paradoxical embolization are retrospectively analysed. Material and methods. The study included 16 patients (7 males, 9 females of average age 48.3 years, range 17-82 years) with 35 PAVS. The single shunt was present in 6 patients, a shunt diagnosed on CT angiography was not confirmed on angiogram in one patient. The multiple PAVS (from 2 to 11) were diagnosed in 9 patients. The PAVS were in the left lung in one third of patients, in the right lung in another third of patients, and on the both sides in the remaining third of patients. The PAVS were located in the upper lobes only in 2 patients, who both had multiple PAVS. The other PAVS were located in the middle and lower pulmonary fields. The hemorrhagic hereditary teleangiectasia (HHT) was confirmed in 12 patients. The authors performed 18 embolization sessions, in two patients only diagnostic angiogram was done, since the PAVS was not confirmed in one patients and one patient was treated by pneumonectomy. Results. All embolized PAVS were angiographically occluded in the end of the procedure. Recanalization of the PAVS occurred in 2 patients with dyspnoe. Another patient had reembolization of two PAVS after primary treatment in another hospital. One patient with epilepsy secondary to the brain abscess suddenly died 3 months after embolization, most probably due to epileptic seizure. One patient was lost for follow-up. Remaining patients have been doing well. Conclusion. Embolization is the primary method of the PAVS occlusion in prevention of paradoxical embolization. The patients with HHT require permanent care., Antonín Krajina, Vladimír Koblížek, Miroslav Lojík, Jan Raupach, Vendelín Chovanec, Ondřej Renc, Eva Plodrová, Jan Hájek, Leo Steinhart, and Literatura 40
Motivation Until recently it was considered that 65 years is cutoff for defining patients as elderly, but newer reports indicate that this age limit shift to 70 years of age. Elderly patients with advanced non small cell lung cancer, associated comorbidities and poor performance status represent a specific population and a challenge for use of chemotherapy. Primary aim was to evaluate the impact of mono therapy with oral etoposide on overall survival in elderly patients (≥ 70 years of age) with advanced non small cell lung cancer and poor performance status (PS) ≥ 2 (clinical stage IIIb and IV ), and as well to evaluate tolerability of this therapy. Secondary aim was to evaluate response rate. Methods Retrospectively, medical records of 79 female and male patients with advanced non small cell lung cancer and poor performance status treated with oral etoposide (2x25 mg 20 days/10 days pause) in period from 2007 till 2010 were checked for relevant data. Data regarding demographics, performance status, overall survival, response rates and drug toxicity were collected. For statistical analysis we used Pearson chi-square test, T-test, Kaplan-Meier product limited method and Cox regression. Results Median overall survival (OS) was 31 weeks, in patients with PS 2 overall survival was 34 weeks, and in group with PS 3 was only 24 weeks. Partial response was registered in 20.2% of patients, stable disease in 41.85 % and disease progression in 38% of patients. Treatment was well tolerated, febrile neutropenia and toxic deaths were not registered. Toxic effects didn't have statistically significant influence on OS. Conclusion Oral etoposide used as mono therapy has been shown as moderate effective and very safe in treating elderly patients with advanced non small cell lung cancer and poor performance status so it represents a good therapy option for treating this specific population., Zoran Andrić, Vladimir Kovčin, Slobodanka Crevar, Zafir Murtezani, Sanja Kostić, and Literatura
INTRODUCTION: Autologous stem cell transplantation (ASCT) became standard of care for patients with multiple myeloma (MM) under the age of 65 years. We routinely perform ASCT for newly diagnosed MM since 1996 in our department. PATIENTS AND METHODS: We retrospectively analyzed all 285 transplants in 185 patients done for MM from January 1996 till December 2010. We analyzed overall survival (OS) and progression-free survival (PFS) regarding conditioning, stage, complete or very good partial remission (CR, VGPR) achievement, renal impairment, single vs. double transplant. RESULTS: Estimated 10-years survival of the whole set of patients is 39% (median survival 95 months). Patients with renal impairment show same OS as those without (p = 0.22). Patients show similar overall survival and event free survival regardless of type of transplant. We observed better outcome in terms of overall survival in patients treated with new drugs (p = 0.0014). Reaching CR or VGPR was not translated into better OS (p = 0.30) and EFS (p = 0.10). Also stage of the disease and whether single or double transplant was used did not make any significant difference in the outcome. CONCLUSION: Stem cell transplantation greatly improved outcome of patients with MM. Poor outcome of allogeneic transplantation in our group of patients is related to high transplant related mortality (20% vs. 0%) and unexpected high relapse rate. There is a trend towards better survival, when new drugs are incorporated at any time in the course of the disease. This fact supports hypothesis that use of these drugs with ASCT should translate into better long-term outcome. and J. Radocha, V. Maisnar, A. Zavrelová, M. Cermanová, M. Lánská, M. Kmonícek, L. Jebavý, M. Bláha, J. Malý, P. Zák
Gliomy limbického a paralimbického systému představují anatomicky a tím pádem i operačními přístupy unikátní skupinu mozkových nádorů. Mikrochirurgie v kombinaci s moderními perioperačními postupy zvyšuje šance na radikální odstranění těchto gliomů. Z hlediska lokalizace je dělíme do tří základních skupin: 1. gliomy inzuly, 2. amygdalohippokampálního komplexu a 3. cingula. V minimonografii se věnujeme anatomii i funkci limbického a paralimbického systému a v návaznosti na ni představujeme ucelený pohled na jednotlivé neurochirurgické přístupy k těmto oblastem. Maximální resekce za zachování funkční integrity mozku je předpokladem následné smysluplné onkologické léčby. Taktéž prezentujeme výsledky operací našeho pracoviště ve smyslu morbidity a radikality za posledních sedm let., Limbic and paralimbic gliomas represent a unique group of brain tumors both from an anatomic and surgical point of view. Microsurgery, together with modern perioperative procedures, enables a wider extent of resection of these gliomas. Based on localization, we divide gliomas into three basic groups: 1. insular, 2. amygdalohippocampal complex and 3. cingulum gliomas. In our review, we describe the anatomy and function of the limbic and paralimbic system and in relation to that, we present a description of the specific neurosurgical approaches to these regions. Maximal resection with brain function preservation represents the basis for subsequent oncologic therapy. We also present the surgical results of our department in the last seven years with regard to morbidity and radicality. Key words: limbic system – insula – hippocampus – cingulum – glioma – resection The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., Vědomostní test, and R. Bartoš, V. Němcová, T. Radovnický, A. Sejkorová, A. Malucelli, M. Orlický, F. Třebický, M. Sameš
Mottet N., Bastian P. J., Bellmunt J., van den Bergh R. C. N., Bolla M., Van Casteren N. J., Cornford P., Joniau S., Mason M. D., Matveev V., van der Kwast T. H., van der Poel H., Rouvière O., Wiegel T.
Úvod: Správné zhodnocení jaterních pseudolézí pomocí multidetektorového CT či MR je velmi důležité z důvodu odlišení těchto benigních změn od primárních či sekundárních malignit v jaterním parenchymu. Metoda: Autoři provedli systémový přehled literatury v databázi PubMed s vyhledáváním slov játra, pseudoléze v angličtině a češtině od roku 2000 do roku 2014. Výsledky: Autoři předkládají přehled literatury. Dále autoři retrospektivně zhodnotili soubor pacientů léčených pro jaterní onemocnění ve FN Ostrava, kdy se setkali s touto abnormalitou celkem v 7 případech. U 3 pacientů byla provedena diagnostická laparoskopie s vizuální kontrolou léze, s upřesněním diagnostiky pomocí peroperační ultrasonografie (IOUS) a s excizí části ložiska pro následné histologické vyšetření. Histologický nález u všech 3 pacientů odpovídal steatotickému postižení jater. Další 2 pacienti byli operováni pro jiná ložiska metastazujícího kolorektálního karcinomu a revize suspektní léze byla provedena během operačního výkonu otevřenou cestou. Kromě vizuální kontroly a peroperačního IOUS byla provedena excize k histologickému vyšetření, které prokázalo známky velkokapénkové i malokapénkové steatózy a nepřítomnost maligních změn. Poslední dva pacienti jsou dále sledováni v hepatologické poradně a jsou v rámci dispenzarizace kontrolováni v 6měsíčních intervalech. Závěr: Autoři prezentují vlastní zkušenosti získané v rámci mezioborové spolupráce na multidisciplinárních konferencích a připojují literární údaje o této neobvyklé problematice. Správným vyhodnocením nálezů této variety zejména u onkologických pacientů je možno zabránit zbytečným biopsiím, duplicitním vyšetřením a diagnostickým laparoskopiím či explorativním laparotomiím., Introduction: Accurate detection of hepatic pseudolesions using multi-detector CT and MRI examinations is crucial for the differentiation of benign alterations from primary and secondary malignant lesions in hepatic parenchyma. Method: The authors conducted a systematic literature review in PubMed. “Liver“ and “pseudolesion“ were used as keywords in English and Czech, and papers/articles published from 2000 to 2014 were retrieved. Results: The authors presented a literature review. In addition, the authors performed a retrospective evaluation of a group of patients treated for liver disease at University Hospital Ostrava where this anomaly was encountered in 7 cases. In 3 of the patients, diagnostic laparoscopy was done, with visual examination of the lesion accompanied by intraoperative ultrasound exam (IOUS) and partial excision, to establish the diagnosis. Subsequent histological assessment of the specimens confirmed the diagnosis of a steatotic lesion in each of these 3 patients. Additional 2 of the 7 patients underwent liver surgery for concurrent metastatic lesions of colorectal cancer and an open-access revision of the suspected lesions was performed. Visual inspection and intraoperative ultrasound (IOUS) was followed by excisional biopsy. The histology revealed macro- and micro-vesicular steatosis and excluded malignant changes. The last 2 patients still continue to be followed–up regularly on a 6-month routine check-up basis at our hepatology unit. Conclusion: The authors presented their own experience gained through inter-disciplinary cooperation at Multidisciplinary conferences. A literature overview of this unusual subject is also included. Particularly in oncologic patients, correct interpretation of these pseudolesions may help to avoid unnecessary biopsies, further imaging examinations and diagnostic laparoscopies and/or explorative laparotomies., and P. Vávra, M. Vávrová, P. Delongová, T. Jonszta, J. Dvořáčková, A. Pelikán, M. Penhaker, J. Nowaková, M. Peteja, P. Zonča
Cíl: Určení vztahu vybraných ukazatelů ke střednímu tlaku v plicnici (mPAP). Posouzení přítomnosti plicní hypertenze (PH) na základě RTG a HRCT obrazů. Metodika: 53 nemocných s chronickým plicním onemocněním podstoupilo pravostrannou srdeční katetrizaci, RTG hrudníku a HRCT plic. U 30 nemocných byla PH potvrzena. Skiagramy i HRCT byly hodnoceny třemi radiology, kteří se kromě jednotlivých nálezů vyjadřovali k přítomnosti PH. Byl vyhodnocen vztah relevantních parametrů k mPAP a shoda radiologů s objektivní přítomností PH. Výsledky: Nejsilnější vazba k mPAP byla na RTG hrudníku nalezena u poměru TI/ LHB (r = 0,256650, p = 0,02048) a šíře truncus intermedius (r = 0,188897, p = 0,023362). U HRCT vyšetření jsme nalezli významnou vazbu mezi hodnotou mPAP a průměrem kmene plicnice (r = 0,396894, p = 0,000001) a indexem PA/AA (r = 0, 382652, p = 0,000002). Hodnota rozhodovací meze pro PH u průměru kmene plicnice byla 31,2 mm se specificitou 80,769 % a senzitivitou 68,182 %. Shoda radiologů s mPAP při hodnocení RTG byla 58,49 %, 54,72 % a 64,15 %, při hodnocení HRCT byla 70,83 %, 60,42 % a 62,50 %. Závěr: Existuje vztah mezi šíří centrálních úseků plicních tepen a mPAP. Při pozitivitě několika specifických nálezů lze vyjádřit podezření na PH, při jejich absenci lze PH vyloučit s velkou pravděpodobností., Aim: To evaluate relationship between selected parameters and mean pulmonary artery pressure (mPAP). To assess prediction of pulmonary hypertension (PH) on chest radiographs (CXR) and High-resolution CT (HRCT) of lungs. Methods: 53 individuals with chronic lung disease underwent right heart cathetrisation, CXR and HRCT. 30 patients had PH confirmed. CXRs and HRCTs were reviewed by three radiologist who besides evaluation of findings stated whether PH is present. Relation between relevant parameters and mPAP and agreement between radiologists and real presence of PH were assessed. Results: The strongest correlation on CXR was found between mPAP and ratio of right descending pulmonary artery width and the left main bronchus (r = 0.256650, p = 0.02048) and right descending branch of pulmonary artery width (r = 0.188897, p = 0.023362). The strongest correlation on CXR was found between mPAP and pulmonary artery diameter (r = 0.396894, p = 0.000001) and PA/AA ratio (r = 0.382652, p = 0.000002. The cut-off value for PH for PA width was 31,2 mm with specificity 80.769% and sensitivity 68,182%. Agreement between radiologists and value of mPAP was in CXRS 58.49%, 54.72% and 64.15%, in HRCT of the lungs 70.83%, 60.42% and 62.50%. Conclusion: Width of pulmonary arteries and mPAP are related. If specific imaging findings are present, PH can be suspected, if absent the PH can be ruled out with high likelihood., Jan Brožík, Vladimír Bartoš, Eva Kočová, Leo Steinhart, Martin Slanina, Pavel Eliáš, and Literatura
V práci zabývající se hormonální terapií pacientek s karcinomem prsu se nabízí přehled péče, která je těmto pacientkám poskytována gynekologem, od prevence a diagnostiky přes monitoraci hormonální terapie první linie. Jsou rozebrány příčiny stoupající incidence karcinomu prsu a historicky nastíněn rozvoj hormonální terapie pacientek. Hlavní část práce je věnována vlivu tamoxifenu na ženský organizmus, zejména na genitální trakt, a rozebrány jsou nežádoucí účinky v gynekologické oblasti, hlavně endometria. Uvedena je retrospektivní studie provedená na Gyn. por. klinice 3. LF UK zaměřená na detekci patologických nálezů endometria pod vlivem tamoxifenu. Je vypracován a uveden návrh algoritmu monitorace pacientek s Ca mammae s dělohou léčených tamoxifenem gynekologem a zmíněna jsou i úskalí této péče. Dalším problémem, který práce řeší, je kontroverzní možnost hormonální substituční terapie klimakterického syndromu u pacientek s karcinomem prsu., Author describes hormonal treatment of breast cancer pacients and review gynaecological care from prevention and diagnostics to monitoring of the first line hormonal treatment. Reasons of increasing breast cancer incidence are discussed and historical overview of hormonal treatment posibilities in pacients with breast cancer is summarized. The main part of the article characterizes influence of tamoxifen into woman organism, especially in her genital tract (endometrium changes) and side effects are analysed. The retrospective trial (Dept. Obst. and Gyn. 3-rd Medical Faculty) focusing pathological changes of endometrium under tamoxifen influence is mentioned. Design of monitoring algorithm of breast cancer patients with intact uterus under treatment of tamoxifen is elaborated. Complications and difficulties of this monitoring are specified. Another problem, controversial hormonal replacement therapy in breast cancer patients suffered from climacteric syndrom is solved., Marie Bendová, and Lit.: 15
Úvod: IgD typ mnohočetného myelomu (MM) představuje poměrně vzácnou formu tohoto stále nevyléčitelného onemocnění, postihuje přibližně 2 % všech nemocných s MM. Dosud platí, že se u nemocných s IgD formou MM předpokládá kratší přežití, než je obecně u MM udáváno. Cíl práce: Ověřit tuto skutečnost na souboru pacientů léčených v ČR. Typ studie: Retrospektivní analýza. Název a sídlo pracoviště: II. interní klinika – Oddělení klinické hematologie, LF UK a FN Hradec Králové; Interní hemato- -onkologická klinika, LF MU a FN Brno-Bohunice; III. interní klinika, LF UP a FN Olomouc; Oddělení klinické hematologie, FN Královské Vinohrady, Praha; Ústav klinické biochemie a diagnostiky, LF UK a FN Hradec Králové. Metody: Provedli jsme retrospektivní analýzu výsledků léčby 20 nemocných ze 4 center spolupracujících v rámci České myelomové skupiny. Šlo o 12 mužů (60 %) a 8 žen (40 %) s průměrným věkem 62 let, kteří prodělali léčbu MM v posledních 7 letech. 12 nemocných (60%) bylo léčeno režimy konvenční chemoterapie a 8 pacientů prodělalo autologní transplantaci periferních kmenových buněk po vysokodávkové léčbě. Výsledky: Velmi zajímavým zjištěním byla 100% léčebná odpověď dosažená ve skupině nemocných léčených vysokodávkovou chemoterapií oproti 58 % (CR+PR) dosaženým při použití konvenční léčby. Statisticky signifikantní rozdíl mezi oběma hodnocenými skupinami nemocných byl zjištěn v celkovém přežití (p = 0,035), kdy medián ve skupině nemocných léčených konvenční chemoterapií dosáhl 14 měsíců a u nemocných, kteří prodělali autologní transplantaci, ho zatím nebylo možné určit, protože v době hodnocení žilo 70 % takto léčených nemocných. Závěr: Z našich výsledků jednoznačně vyplývá nutnost léčit nemocné s IgD MM do 65 let věku vysokodávkovou léčbou, která umožňuje dosažení srovnatelných výsledků s ostatními typy mnohočetnému myelomu. Další zlepšení léčebných výsledků by mohlo nastat v souvislosti se stále častějším používáním nových léků v léčbě MM., Objective: To verify shorter survival of patients with the IgG form of MM in a group of patients treated in the Czech Republic. Design: Retrospective analysis. Setting: 2nd Internal Clinic – Clinical Haematology Ward, Medical Faculty, Charles University and Faculty Hospital Hradec Králové; Internal Haemato-oncological Clinic, Medical Faculty, Masaryk University and Faculty Hospital Brno- -Bohunice; 3rd Internal Clinic, Medical Faculty, University of Palacky and Faculty Hospital Olomouc; Clinical Haematology Ward, Faculty Hospital Královské Vinohrady, Prague; Institute of Clinical Biochemistry and Diagnostics, Medical Faculty, Charles University and Faculty Hospital, Hradec Králové. Methods: We carried out a retrospective analysis of 20 myeloma patients treated by 4 Czech hemato-oncological centers in last seven years. There were 12 (60%) males and 8 (40%) females, the median age was 62 years. 12 (60%) patients were treated by conventional chemotherapy regimes and 8 (40%) patients were treated by high-dose therapy with following autologous peripheral stem cells transplantation. Results: It is very interesting that we observed 100% therapy response in the group of patients treated by high-dose therapy contrary to 58% (CR+PR) in patients treated by conventional chemotherapy regimes. A statistically significant difference was found between the two groups of patients in overall survival (p=0.035), the median overall survival (OS) of group treated by conventional chemotherapy was 14 months only, whereas the median OS in group of patients after APBSCT has not yet been reached (it is still alive 70% patients). Conclusion: It is necessary to consider high-dose therapy with following APBSCT when treating patients with IgD MM under 65 years because it is possible to reach similar results compared to patients with other MM types. Further improvement of their outcome might be reached either using new drugs., Vladimír Maisnar, Roman Hájek, Vlastimil Ščudla, and Lit. 25
Úvod: Informace o prevalenci orgánových komplikací diabetu včetně syndromu diabetické nohy v České republice je možné získat z dokumentů Ústavu zdravotnických informací a statistiky. Cíl: Posoudit vývoj vysokých amputací a drobných výkonů na noze v letech 2010–2014 v reprezentativním vzorku populace pacientů s diabetes mellitus vedených v databázi Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) České republiky. Metodika: V databázi VZP jsme identifikovali všechny osoby, které měly v letech 2010–2014 záznam o diagnóze DM (E10–E16 podle MKN 10) nebo předpis jakékoliv antidiabetické terapie (ATC skupina A10). Pro analýzu byl extrahován soubor osob, které měly v daném roce předepsanou nejméně jednou látku ze skupiny A10. Následně jsme identifikovali osoby, které v letech 2010–2014 současně prodělaly chirurgický výkon na noze z důvodu diagnózy diabetické nohy. Výsledky: Absolutní počet amputačních výkonů na končetině vykazuje stacionární úroveň. Závěr: Předkládaná analýza je prvním zhodnocením vývoje výkonů na diabetické noze v ČR. Je zřetelný setrvalý stav v počtu výkonů na diabetické noze, a to jak vysokých amputací, tak drobných výkonů na noze. V kontextu s absolutním nárůstem pacientů, léčených pro diabetes mellitus, je stacionární stav známkou relativního poklesu, což je příznivé především v oblasti amputace dlouhých kostí. Klíčová slova: amputace – diabetes mellitus – syndrom diabetické nohy, Introduction: Information about the incidence of organ-affecting complications of diabetes, including the diabetic foot syndrome, can be obtained from the documents of the Institute of Health Information in the Czech Republic. Goal: Assessment of the development of high amputations and minor surgical procedures on the lower limb from 2010 to 2014 in a representative sample of the population of patients with DM kept in the General Health Insurance Company of the Czech Republic database. Methodology: We identified all individuals in the VZP database who had a record of DM diagnosis (E10 – E16 based on ICD 10) or any antidiabetic therapy prescribed (ATC group A10) in the period of 2010 – 2014. A set of patients who had an agent from A10 group prescribed at least once in the given year was extracted for analysis. In the next step we identified individuals, who in the period of 2010 – 2014 also underwent a surgical procedure on the lower limb due to diabetic foot. Results: An absolute number of lower limb amputations remains at a stationary level. Conclusion: The submitted analysis presents the first assessment of the development of surgical treatment of diabetic foot in the Czech Republic. The amount of surgical procedures on the diabetic foot remains stable, regarding both high amputations and lower limb minor surgical procedures. In the context of an absolute increase of patients treated for diabetes mellitus, the stationary state is an indication of a relative decrease, which is favourable in particular with regard to the amputation of long bones. Key words: diabetes mellitus – diabetic foot syndrome – amputation, and Pavlína Piťhová, Petr Honěk, Ladislav Dušek, Tomáš Pavlík, Milan Kvapil
Základní ideou dekompresivní kraniektomie (DK) je chirurgické řešení konfliktu vzrůstajícího nitrolebečního obsahu s pevným objemem kostní schránky. Zvětšený nitrolebeční obsah je většinou představován edémem mozku při nejrůznějších patologických stavech. Přestože DK zažívá v posledních letech renesanci a objevily se důkazy o její účinnosti, její použití není dosud paušálně akceptováno. Nejčastější indikací DK je kraniocerebrální poranění. Důkazy o její efektivitě jsou však limitované. Jsou očekávána data o účinnosti sekundární DK u nemocných s refrakterní nitrolebeční hypertenzí po selhání konzervativní léčby. Provedení bifrontální sekundární dekomprese ještě před vyčerpáním konzervativní léčby nepřináší nemocným s difuzním poraněním benefit. Postavení primární DK u akutního subdurálního hematomu je testováno v randomizované studii. Nejsilnější důkazy o efektivitě DK jsou u nemocných s maligním hemisferálním infarktem, přesto frekvence operace stále neodpovídá incidenci maligního hemisferálního infarktu. DK by měla být zvážena u nemocných s trombózou mozkových splavů a refrakterní nitrolebeční hypertenzí, kteří mohou z operace profitovat i při oboustranné mydriáze. DK s evakuací nebo bez evakuace hematomu může snížit mortalitu nemocných s expanzivním supratentoriálním intracerebrálním krvácením, kteří jsou v bezvědomí nebo mají refrakterní nitrolebeční hypertenzi. Dekomprese může přinést benefit selektované podskupině nemocných se subarachnoidálním krvácením, její použití však není v současných doporučeních specifikováno., The fundamental idea behind decompressive craniectomy (DC) is a surgical solution to the conflict of an increasing intracranial content within the fixed-volume intracranial cavity. The expanding intracranial content is caused by brain edema caused by a variety of pathologies. In spite of DC renaissance over the recent years and some evidence of its effectiveness, its use is not yet generally accepted. Traumatic brain injury is by far the most frequent indication for DC. However, the evidence of its effectiveness is limited. Data on the role of secondary decompression in patients with refractory intracranial hypertension after conservative treatment failure are expected to be released soon. Bifrontal early DC is not superior to medical management in patients with diffuse traumatic injury. Primary decompression in patients with acute subdural haematoma has been investigated in a randomized trial. The most conclusive evidence is in patients with malignant middle cerebral artery infarction. In spite of this, the surgery is still underutilized and the frequency of its use does not correspond with the incidence of malignant infarction. When decompression is performed within 48 hours of stroke onset in patients younger than 60 years, it reduces mortality and improves functional outcome. DC is also a lifesaving procedure in patients over 60 years of age for whom it improves chances of survival without total dependency. Decompression should be considered in patients with cerebral venous thrombosis that causes intractable intracranial hypertension. Furthermore, patients with bilateral mydriasis can also profit from the procedure. DC with or without hematoma evacuation might reduce mortality in patients with large supratentorial intracerebral hemorrhage who are in coma or have refractory intracranial hypertension. Even though the DC can be effective in selected subgroups of patients with subarachnoid hemorrhage, current guidelines, do not specify the role of decompression in these patients. Key words: decompressive craniectomy – indications – traumatic brain injury – malignant infarction – subarachnoidal hemorrhage – intracerebral hemorrhage – cerebral venous thrombosis The author declares he has no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., Vědomostní test, and J. Mraček
Cíl: Zjistit průměrnou incidenci infekční endokarditidy (IE) v okrese Tábor za sledované období a srovnat získané údaje s dříve publikovanou celorepublikovou studií. Metodika: Retrospektivní monocentrická observační studie sledující výskyt a charakteristiky infekční endokarditidy v definované spádové oblasti za roky 2009–2013. Zařazeni byli pouze pacienti s prokázanou a léčenou infekční endokarditidou a pacienti, u nichž byla diagnóza stanovena až pitvou. Výsledky: Ve sledovaném období bylo zachyceno celkem 39 případů infekční endokarditidy, což odpovídá průměrné incidenci 7,8 případů na 100 000 obyvatel ročně. Medián věku pacientů v době diagnózy byl 67 let. V souboru nemocných výrazně převažovali muži, kteří byli postiženi 3krát častěji než ženy. Přibližně stejně četně byla postižena mitrální (36 %) a aortální (33 %) chlopeň a elektroda kardiostimulačního systému (31 %). Ve srovnání s referenční prací bylo zachyceno více infekcí u pacientů s kardiostimulátory. Dvě třetiny infekcí byly způsobeny stafylokoky, což je proti pilotní studii výrazný nárůst. Naopak mortalita se podstatně neměnila. Závěr: Charakteristiky infekční endokarditidy se vyvíjejí, hospitalizační mortalita pacientů s IE je vysoká, kolem 30 %. Samo onemocnění IE je z hlediska roční úmrtnosti špatným prognostickým faktorem. Klíčová slova: incidence – infekční endokarditida, Aim: To find out an average incidence of infective endocarditis (IE) in Tabor district in a monitored period of time and compare the obtained data with previously published national study. Methods: Retrospective monocentric observational study monitoring occurence and characteristics of infective endocarditis in a defined region in years 2009–2013. Only patients with proved and treated infective endocarditis and patients whose diagnosis was revealed by autopsy were involved. Results: In the monitored time 39 cases of infective endocarditis occured, which means that the average incidence was 7.8 cases on 100 000 people per year. Median age in the time of diagnosis was 67. The group of patients was strongly dominated by men, who were affected three times more often than women. Almost the same rates of infective endocarditis were localized on mitral (36 %) and aortic (33 %) valve and electrode of a pacemaker (31 %). In comparison with the reference study there were more pacemaker-related infections detected. Two thirds of infections were caused by staphylococci. That means a prominent growth when compared to the pilot study. On the contrary, there was no significant change in mortality. Conclusion: Characteristic features of infective endocarditis are evolving, patients’ in-hospital mortality rate is high, about 30 %. The disease by itself is a poor prognostic factor in a one-year mortality rate. Key words: incidence infective – infective endocarditis, and Rudolf Koubek
Cílem práce je vyhodnocení výsledků MESA/TESE (MESA – microsurgical sperm aspiration, TESE – testicular sperm extraction) u pacientů s azoospermií v průběhu devíti let spolupráce Urologické kliniky a Centra asistované reprodukce FN Brno a dopad na gravidity, kterých jsme dosáhli. Celkem bylo provedeno 70 operačních výkonů. Výsledkem bylo dosaženo 17 gravidit vlastními spermiemi, z toho byly dva aborty, dále osm pacientů bez embryotransferu., The objective of this study is to evaluate the results of microsurgical sperm aspiration and testicular sperm extraction in patients with azoospermia during nine years of cooperation of Urological Department and Center for Assisted Reproduction University Hospital Brno and its impact on the obtained gravidity. In total 70 surgical interventions were performed, which resulted in 17 cases of gravidity using own sperm, including two abortions, and eight patients without embryo transfer., and Sanalla T., Lousová E.
Úvod: Kombinace monoklonální antiCD20 protilátky rituximabu s chemoterapií je vysoce účinná v léčbě chronické lymfocytární leukemie (CLL). Hlavním nežádoucím účinkem rituximabu jsou infuzní reakce, např. syndrom uvolnění cytokinů (cytokine release syndrome – CRS), který zpravidla doprovází první podání rituximabu. Cílem naší retrospektivní analýzy bylo zhodnotit četnost výskytu infuzních reakcí v rutinní klinické praxi, jejich vztah k parametrům nádorové nálože a zjistit možnou spojitost infuzních reakcí s účinností léčby. Dále byla posouzena bezpečnost rychlé infuze s rituximabem u nemocných s CLL. Charakteristika souboru: Hodnoceno bylo 108 nemocných s CLL léčených chemoimunoterapií s rituximabem od května roku 2005 do března roku 2011 v našem centru. V rámci 1. linie (n = 66, 71 % mužů, věkový medián 63 let) byly použity tyto léčebné režimy: fludarabin, cyklofosfamid, rituximab – FCR (n = 43) a nízkodávkovaný FCR (n = 13); 10 nemocných bylo léčeno jinými protokoly. 42 nemocných (76 % mužů, věkový medián 65 let) podstoupilo 2. linii: rituximab-dexametazon (n = 18), FCR/nízkodávkované FCR (n = 14) a 10 nemocných jiný režim. Součástí premedikace před infuzí rituximabu byl metylprednisolon 80 mg i.v., paracetamol 1 000 mg p. o. a bisulepin 1 mg i. v., všichni nemocní měli nitrožilní hydrataci minimálně 2 000 ml/den a alopurinol 300–600 mg/den. V 1. cyklu byl rituximab podáván frakcionovaně v celkové dávce 375 mg/m2 a od 2. cyklu formou rychlé infuze v dávce 500 mg/m2. Výsledky: K rozvoji infuzní reakce po rituximabu došlo u 32 % nemocných v 1. linii a 19 % v 2. linii. Jednalo se převážně o mírné reakce a k závažné toxicitě (stupeň III/IV dle NCI CTCAE – National Cancer Institute – The Common Terminology Criteria for Adverse Events) došlo výjimečně (3 % nemocných v 1. linii a 2 % v 2. linii). Reakce se nejčastěji projevila třesavkou, zimnicí, dušností, horečkou či hypotenzí. U všech nemocných bylo možné dokončit infuzi rituximabu v plánované dávce ve stejný den. Hodnocení léčebné odezvy (overall response rate – ORR) neprokázalo statisticky významné rozdíly mezi nemocnými s reakcí či bez infuzní reakce. Nemocní s infuzní toxicitou měli vyšší absolutní počet lymfocytů (1. linie, 87 vs 56 × 109/l, p = 0,21; 2. linie, 101 vs 14 × 109/l, p = 0,043). Při mediánu sledování 36 měsíců nebyl prokázán statisticky významný rozdíl v PFS (doba přežití bez progrese – progression-free survival) a OS (celkové přežití – overall survival) mezi oběma skupinami. Závěry: Výskyt infuzních reakcí u nemocných s CLL léčených rituximabem je poměrně běžný (32 %), avšak při pečlivé premedikaci jsou reakce velmi dobře zvladatelné a těžká forma je vzácná. Potvrdili jsme velmi dobrou snášenlivost rychlé infuze rituximabu. Naše data neprokázala statisticky významnou souvislost mezi výskytem infuzních reakcí a efektem léčby., Background and Aims: Rituximab in combination with chemotherapy is an effective treatment of patients (pts) with chronic lymphocytic leukemia (CLL). The most frequent adverse event of rituximab is infusion-related toxicity, e.g. cytokine-release syndrome that occurs usually during the first infusion. However, there is scarce data on feasibility and tolerability of rituximab infusions in CLL outside clinical trials. Therefore, we performed a single-center retrospective analysis of the frequency of rituximab infusion-related adverse events during the first- and the second line CLL treatment administered in the routine practice. We also analyzed its relation to parameters of tumor load and possible association with treatment efficacy. The safety of rapid infusion of rituximab in CLL pts was also evaluated. Patients and Methods: We analyzed 108 pts with CLL treated with rituximab-containing regimens between March 2005 and May 2011 at our institution. The most common first-line regimens (n = 66, 47 males, median age 63 years) were FCR (43 pts) and low-dose FCR (13 pts); 10 pts were treated by other protocols. Forty-two pts (32 males, median age, 65 years) underwent second line treatment: 18 pts rituximab-dexamethasone, 7 pts FCR, 7 pts low-dose FCR and 10 pts other regimens. Intravenous hydration (2 000 ml daily on days 0 and 1 of cycle), allopurinol 300–600 mg p. o. daily and premedication with methylprednisolone 80 mg i. v., acetaminophen 1 000 mg p. o. and bisulepine 1 mg i. v. were administered before rituximab infusion. Rituximab was given by fractionated infusion (100 mg for 2 hours, then if tolerated well, the rest of the dose with infusion rate escalation from 100 mg/hour up to 400 mg/hour) at the dose of 375 mg/m2 in the first cycle. Subsequent doses (500 mg/m2) were administered by rapid-infusion protocol. Results: Rituximab infusion-related toxicity occurred in 32 % pts (n = 21) during the first line treatment and 19% pts (n = 8) during the second line treatment. Adverse events were predominantly mild and NCI CTCAE grade III/IV occurred rarely (3% in the first line, 2% in the second line). Infusion toxicity manifested predominantly as rigors, chills, fever and hypotension. All patients with adverse events could finish rituximab infusion as initially planned on the same day. Treatment response analysis did not demonstrate statistically significant differences between patients with and without rituximab infusion toxicity. Patients who developed rituximab infusion toxicity had higher absolute lymphocyte count (first line, 87 vs 56 × 109/l, p = 0.21; second line, 101 vs 14 × 109/l, p = 0.043). At the median follow-up of 36 months, there were no statistically significant differences in PFS or OS in both cohorts. Conclusions: Rituximab infusion-related toxicity in pts with CLL is relatively frequent (32%). However, occurrence of infusion-related symptoms can be reduced by proper premedication and severe adverse events are uncommon. In our experience, all patients were able to receive the planned dose of rituximab. Subsequent doses of rituximab could be safely administered by rapid-infusion protocol. We did not find statistically significant association between rituximab infusion toxicity and effectiveness of treatment., and Martin Šimkovič, Pavel Vodárek, Monika Motyčková, Pavel Žák, Lukáš Smolej
Východiska: Impulzem k realizaci retrospektivní analýzy historických dokumentů byla práce britské autorky Susan McGannové o organizaci mezinárodních ošetřovatelských kurzů v Londýně ve dvacátých a třicátých letech 20. století, jichž se pravidelně účastnily diplomované sestry z Československa. Cíl: Doložit na příkladu zahraničních zkušeností československých diplomovaných sester z let 1920–1938 genezi některých dnešních aktuálních problémů v ošetřovatelství (transformace vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků, otázka kompetencí všeobecných sester). Metody: Práce je založena na obsahové analýze článků a drobných zpráv publikovaných na stránkách dvou pro rozvoj ošetřovatelské profese v období první republiky klíčových odborných časopisů. Záměrem bylo projít všech 17 ročníků, tj. 204 čísel Zpráv Československého červeného kříže vydávaných v letech 1920–1936 a 8 ročníků, tj. 96 čísel Československé nemocnice z let 1931–1938. Výsledky: Výzkum prokázal intenzivní zahraniční styky československých diplomovaných sester na několika úrovních (mezinárodní kurzy, konference, jednání mezinárodních ošetřovatelských organizací, působení zahraničních sester v Československu, překlady odborných publikací), jež byly finančně podpořeny Československým červeným křížem, Ligou Červených křížů, Americkým červeným křížem a Rockefellerovou nadací. I když první ošetřovatelská škola v Praze byla původně budována podle zásad uplatňovaných na ošetřovatelské škole ve Vídni a československé sestry udržovaly po celé sledované období osobní i korespondenční styky s kolegyněmi z různých zemí světa, ukázalo se, že klíčová pro získávání nových zkušeností v oblasti ošetřovatelství byla orientace na angloamerické prostředí. Mimořádný význam měly zejména mezinárodní odborné kurzy pořádané na Bedford College a Royal College of Nursing v Londýně. Závěry: Obsahová analýza vybraných návrhů na prosazení změn, jež byly projednávány na mezinárodních ošetřovatelských konferencích v meziválečném období, se ukazuje jako inspirativní i pro současné diskuse o transformaci vzdělávání a vymezení kompetencí všeobecných sester., Background: e study has been inspired by the paper of Susan McGann who discusses the international courses organized in London in the 1920s and 1930s, in which nurses from Czechoslovakia regularly participated. Aim: Using the experiences of Czechoslovak nurses abroad from 1920–1938, to give evidence of the origins of some topical problems in present nursing (the transformation of education for paramedical staff, the question of nurse competencies). Methods: e paper is based on the content analysis of articles and short reports published in two main Czechoslovak professional journals of the period: Reports of Czechoslovak Red Cross/Zprávy Československého červeného kříže (in total 204 issues from 1920–1936) and Czechoslovak Hospital/Československá nemocnice (in total 96 issues from 1931–1938). Results: Research has proved intensive foreign contacts of Czechoslovak nurses on several levels (international courses, conferences, meetings of the international nursing organizations, activities of foreign nurses in Czechoslovakia, translations of professional publications), supported by the Czechoslovak Red Cross, the League of Red Cross Societies, the American Red Cross and the Rockefeller Foundation. Even when the first nursing school in Prague was established according to principles used at the school in Vienna and even when Czechoslovak nurses kept personal and correspondence contacts with colleagues from different countries of the world during the whole searched period, the orientation to the Anglo-American milieu proved to be crucial for gaining new experience in the field of nursing. Particularly the courses organized at Bedford College and Royal College of Nursing in London were of special importance. Conclusions: e content analysis of proposed changes debated at the international nursing conferences of the inter-war period has proved to be inspiring for present discussions on the transformation of education for paramedical staff and on the question of nurse competencies., and Růžena Zaoralová (student), Jana Kutnohorská, Zdeňka Mikšová
Běžný variabilní imunodeficit (CVID) patří k nejběžnějším primárním imunitním deficitům a je charakterizován poruchou tvorby imunoglobulinů. Hypogamaglobulinemie se u CVID manifestuje v každém věku, obvykle ale v dospělosti, a není známa závislost výskytu nemoci na pohlaví. Prevalence se odhaduje na 1 : 25 000–1 : 50 000. Patogeneze CVID není plně známa. Základním klinickým respiračním příznakem CVID jsou opakující se infekce dýchacích cest, převážně bakteriální: sinusitidy, bronchitidy, pneumonie, se vznikem bronchiektázií a plicní fibrózy. Intersticiální plicní procesy a granulomatózy se obvykle manifestují již v době diagnózy CVID a jsou většinou špatným prognostickým faktorem onemocnění., Common variable immunodeficiency disorder belongs to the most common primary human immunodeficiencies and it is characterized by primary defective immunoglobulin production. Hypogammaglobulinemia manifests in every age, usually in adult people. There is no gender predisposition. The prevalence is 1 : 25 000–1 : 50 000. The ethiopathogenesis of the majority of CVIDs is unknown. The main clinical respiratory symptoms include recurrent respiratory infects, especially bacterial etiology, sinusitis, bronchitis, pneumonia, leading to bronchiectasis and lung fibrosis. Interstitial lung fibrosis and granulomatosis often manifest at diagnosis of CVID and they are negative prognostic factors of the disease., and Martina Doubková, Mojmír Moulis, Jana Skřičková
OBJECTIVE: The aim of the present study was to investigate the effect of allergic rhinitis on the success of the operation in chronic otitis surgery by using score for allergic rhinitis (SFAR). MATERIALS AND METHODS: In the present study; 121 patients, who underwent type 1 tympanoplasty were examined retrospectively. SFAR of all patients were recorded. The graft success rates of 26 patients with allergic rhinitis (AR) and 95 patients with no allergic rhinitis group (NAR) were compared. RESULTS: While the graft success rate in NAR group was 89.5%, this rate was 80.8% in the AR group. However, the difference between groups was not statistically significant (p = 0.311). CONCLUSION: These findings suggest that allergic rhinitis decreases the graft success rate of the pathologies occurring in eustachian tube, middle ear and mastoid although statistically significant difference wasn't found. Prospective studies with larger patient groups are required in order to evaluate this pathology. and E. E. Callioglu, A. S. Bercin, H. Kale, T. Muderris, S. Demirci, A. Tuzuner, M. H. Korkmaz
Úvod: Z klinického hlediska je zjevné, že karcinom rekta a karcinom kolon jsou ve svém průběhu a léčbě odlišné nosologické jednotky. Cílem bylo analyzovat a objasnit rozdíly mezi chováním jaterních metastáz karcinomu kolon a karcinomu rekta. Studie těchto faktorů je důležitá pro stanovení přesné prognózy a indikace jejich co nejefektivnější terapie a léčby karcinomu kolon a karcinomu rekta jako systémového onemocnění. Metoda: Do našeho souboru bylo zařazeno 223 pacientů s metastatickým postižením jater kolorektálním karcinomem, kteří byli operováni na Chirurgické klinice LF UK a FN Plzeň od 1. 1. 2006 do 31. 1. 2012. Z celkového počtu 223 jedinců bylo 145 (65 %) mužů a 78 (35 %) žen. Jednalo se celkem o 275 výkonů. Resekční výkon byl proveden u 177 pacientů a ošetření pomocí radiofrekvenční ablace (RFA) v celkem 98 případech. Soubor byl rozdělen do kategorií podle lokalizace primárního tumoru na C (kolon) čítající 58 pacientů, S (c. sigmoideum) čítající 61 pacientů a R (rektum) čítající celkem 101 pacientů. Analýza významnosti jednotlivých studovaných parametrů (věk, pohlaví, TNM klasifikace, grading, typ operačního výkonu) byla provedena pomocí ANOVA testu. Celkové přežití (OS), bezpříznakové přežití (DFI) nebo období bez známek onemocnění (NED) bylo hodnoceno za pomoci Kaplan-Meierových křivek, které byly porovnávány pomocí Log-Rank a Wilcoxon testů. Výsledky: Z hlediska porovnávání primárního origa jaterních metastáz kolorektálního karcinomu bez ohledu na jejich ošetření (resekce i RFA) z naší studie vyplývá, že metastázy karcinomu rekta mají statisticky významně časnější recidivu (kratší NED/DFI). V případě ostatních faktorů byl pro prognózu časné recidivy statisticky významný lokálně pokročilý nález u primárního nádoru kolon a sigmoidea, dále podstoupená R2 resekce jaterních metastáz a pozitivita uzlinových metastáz v případě primárního nádoru kolon a sigmoidea. Dále jsme prokázali, že u nemocných s primárním postižením rekta nemá na DFI po resekci metastáz jater vliv pozitivita uzlinových metastáz ani lokální pokročilost primárního nádoru. Další studované faktory (časový odstup diagnózy orgánových metastáz od primární operace, grading, pohlaví či věk) nebyly pro prognózu OS i DFI (souhrnně u kolorektálního karcinomu) prokázány jako statisticky významné. Závěr: Z naší studie je zřejmé, že u karcinomu rekta a karcinomu kolon lze ve vztahu k jejich jaterním metastázám předpokládat různé chování se specifickými prognostickými faktory. Tyto rozdíly nejsou dosud plně objasněny a vyžadují další zkoumání a rozdělení, a to nejen na základě histopatologických, imunohistochemických a klinických faktorů, ale i molekulárně biologických parametrů. Klíčová slova: metastázy karcinomu kolon − metastázy karcinomu rekta − prognostické faktory − celkové přežití – jaterní metastázy, Introduction: From the clinical point of view, rectal cancer and colon cancer are clearly different nosological units in their progress and treatment. The aim of this study was to analyse and clarify the differences between the behaviour of liver metastases from colon and rectal cancer. The study of these factors is important for determining an accurate prognosis and indication of the most effective surgical therapy and oncologic treatment of colon and rectal cancer as a systemic disease. Method: 223 patients with metastatic disease of colorectal carcinoma operated at the Department of Surgery, University Hospital in Pilsen between January 1, 2006 and January 31, 2012 were included in our study. The group of patients comprised 145 men (65%) and 117 women (35%). 275 operations were performed. Resection was done in 177 patients and radiofrequency ablation (RFA) in the total of 98 cases. Our sample was divided into 3 categories according to the location of the primary tumor to C (colon), comprising 58 patients, S (c. sigmoideum) in 61 patients, and R (rectum), comprising 101 patients. Significance analysis of the studied factors (age, gender, staging [TNM classification], grading, presence of mucinous carcinoma, type of operation) was performed using ANOVA test. Overall survival (OS), disease-free interval (DFI) or no evidence of disease (NED) were estimated using Kaplan-Meier curves, which were compared with the log-rank and Wilcoxon tests. Results: As regards the comparison of primary origin of colorectal metastases in liver regardless of their treatment (resection and RFA), our study indicated that rectal liver metastases showed a significantly earlier recurrence than colon liver metastases (shorter NED/DFI). Among other factors, a locally advanced finding, further R2 resection of liver metastases and positivity of lymph node metastases were statistically significant for the prognosis of an early recurrence of the primary colon and sigmoid tumor. Furthermore, we proved that in patients with primary rectal carcinoma, DFI (after the resection of liver metastases) was not influenced by the positivity of lymph node metastases of primary tumor or locally advanced primary tumor. The other factors studied (time from diagnosis of organ metastases to primary operation, grading, sex or age) were not shown to be statistically significant for the prognosis of OS and DFI (colorectal cancer in total). Conclusion: As proven by our study, rectal cancer and colon cancer are two different nosological units with specific prognostic factors with respect to their liver metastases. These differences have not been fully understood yet and require further exploration and classification based not only on histopathological, immunohistochemical and clinical factors, but also on molecular biological parameters. Key words: colon carcinoma metastases − rectal carcinoma metastases − prognostic factors − overall survival – liver metastases, and V. Liška, M. Emingr, M. Skála, R. Pálek, O. Troup, P. Novák, O. Vyčítal, T. Skalický, V. Třeška
Úvod do problematiky: Karcinom ovarií je onemocnění s vysokou mortalitou i navzdory radikální operaci a zavedení chemoterapeutických režimů s platinovými deriváty. Více než u 60 % pacientek vznikne recidiva onemocnění (především intraperitoneálně) a většina z nich zemře během 5 let. Cíl: Cílem retrospektivní studie bylo zhodnotit ozáření abdominopelvické dutiny u rizikové skupiny pacientek (stadium III), které následovalo po léčbě chirurgické a 6 sériích chemoterapie (CHT). Soubor: Na ONO Nemocnice Č. Budějovice, a.s. v letech 1985–1999 bylo léčeno celkem 211 pacientek s maligním tumorem ovarií, retrospektivní vyhodnocení bylo možné provést u 206 z nich. Z toho bylo 106 stadia III (51,4 %). Z celého souboru (206) byla provedena hysterektomie s oboustrannou adnexetomií (HE+AE) ve 37,4 %, a s omentektomií (HE+AE+OE) pouze ve 26,7 %. CHT byla podána v 86,9 %, radioterapie (RT) byla aplikovaná v 66 %, z toho v 80,2 % byla ozářena abdominopelvická dutina. Metody statistického zpracování: Statistické hodnocení přežití bylo provedeno podle Kaplan-Meiera. Výsledky: Při hodnocení všech tří tehdy radikálních léčebných modalit u stadia III (n = 106) bylo 5 a 10leté přežití 57,5% a 46,3%, oproti ostatním kombinacím s přežitím 35,9 % a 28,9 %. Toxicitu léčby jsme nehodnotili, výsledky by nebyly validní. Závěr: abdominopelvické ozáření u rizikových pacientek zlepšilo přežití., Introduction: Ovarian carcinoma is high mortality disease despite of radical surgery and introduction of chemotherapeutical regimes with platinum derivates. Recurrence is more then 60 % (first of all intraperitoneal) and majority of patients dies within 5 years. Objective: The aim of retrospective study was to evaluate whole abdomino-pelvic radiotherapy for stadium III patients followed after surgery and 6 series of chemotherapy (CHT). Study group: Group of 211 ovarian cancer patients were treated in Department of oncology of Hospital Ceske Budejovice between 1985 and 1999, retrospective evaluation was made for 206 of them. 106 of them was with stadium III (51,4 %). Total hysterectomy and bilateral adnexectomy (HE+AE) was in 37,4 % and total hysterectomy and bilateral adnexectomy and omentectomy (HE+AE+OE) only in 26,7 % (n = 206). CHT was administered in 86,9 %, radiotherapy (RT) in 66 % (whole abdominal radiotherapy in 80,2 %). Methods: Kaplan-Meier method was used for survival evaluation. Results: Overall survival rates at 5 resp. 10 years for stadium III were 57,5 % resp. 46,3 % for all three at that time radical treatment combinations versus 35,9 % resp. 28,9 % to the rest. Toxicity was not evaluated because of nonsignificant results. Conclusion: Whole abdominal radiotherapy improved survival rate of patients in risk., Miluše Dolečková, Dana Králová, Jana Kutová, Alena Chourová, Petr Berkovský, Jana Rusinová, and Literatura
Nádory anu (análního kanálu) jsou méně častá nádorová onemocnění zažívacího traktu specifikované především histologickým obrazem spinocelulárního karcinomu. V jejich etiopatogenezi se až v 90 % uplatňuje infekce HPV-16 a imunosuprese. Proto je jejich výskyt vyšší u HIV pozitivní populace. Souvislost s HPV dává prostor pro primární prevenci vakcinací a současně pro cílenou biologickou terapii (kupř. nivolumab). Současné možnosti účinné léčby spočívají v první řadě v chemoradioterapii. Od 80. let poskytlo několik významných studií základ pro současné léčebné standardy: radioterapie primárního nádoru a spádových lymfatických oblastí do celkové dávky ekv. 54–60 Gy, konkomitantní chemoterapie režimem mitomycin + 5-fluorouracil nebo cisplatina + 5-fluorouracil. Dosahuje se tak kompletní regrese nálezu v 90 %, pětileté přežívání do 70 % a pětileté přežívání bez relapsu do 70 %. Indukční chemoterapie ani chemoterapie po radioterapii nepřináší benefit. Chirurgický resekční výkon je indikován jako záchranná léčba při relapsu nebo pokud není primární léčbou dosažena kompletní regrese. Zásadní problém léčby nádorů anu je výrazná akutní i chronická toxicita chemoradioterapeutických režimů, jíž se daří částečně omezovat technicky dokonalejšími metodikami ozařování. Cílená biologická terapie včetně protinádorových vakcín je zatím ve fázi preklinického nebo počátečního klinického vývoje., Cancer of the anus (anal canal) is a less frequent malignant disease of gastrointestinal tract, specified by micromorphology, squamous cell carcinoma. In about 90 % HPV-16 infection and immunosuppression are involved in cancerogenesis. Therefore the incidence is higher in HIV positive population. The relationship to HPV allows primary prevention through vaccination as well as targeted biologic therapy (e.g. nivolumab). Current treatment options consist predominantly in chemoradiotherapy. Standard treatment is based on several fundamental studies conducted after 1980. It consists in frontline chemoradiotherapy of primary tumor and regional lymph nodes up to a dose 54–60 Gy eq, concomitant chemoradiotherapy mitomycin + 5-fluorouracil or cisplatinum + 5-fluorouracil. Complete regression is achieved in 90%, 5 year survival up to 70 % and 5 year relapse free survival up to 70%. There is no benefit of either induction chemotherapy or chemotherapy after radiotherapy. Surgery is indicated as a salvage therapy for local relapse or if a complete regression is not achieved. Acute and chronic toxicity of chemoradiotherapy regimens presents a substantial problem of chemoradiotherapy. It may be partially reduced by more advanced radiotherapy technologies. Targeted biologic therapy including anticancer vaccines is still a subject of preclinical or early clinical research., Pavel Vítek, Jan Novotný, and Literatura
Studiu vlastností karcinomu prsu je tradičně věnována velká pozornost. V minulosti byl nejdůležitějším faktorem rozhodujícím o indikaci adjuvantní terapie stav axilárních lymfatických uzlin. V současné době je však větší důraz kladen na vlastnosti primárního tumoru. Základní léčebná strategie se stanovuje již v době stanovení diagnózy maligního onemocnění. Proto je velmi důležité znát výpovědní hodnotu, spolehlivost a úskalí vyšetření jednotlivých prognostických a prediktivních markerů karcinomu prsu. Tato studie se zabývá srovnáním vlastností nádoru stanovených před operací s těmi, které jsou k dispozici po operaci. Jedná se o retrospektivní analýzu údajů z lékařské dokumentace 411 pacientek s časným primárním karcinomem prsu léčených primárním chirurgickým výkonem. Statistickou analýzou byla prokázána dobrá nebo velmi dobrá shoda mezi předoperačním a pooperačním stanovením u invazivity nádoru, histologického typu, gradingu, proliferační aktivity a zastoupení hormonálních receptorů a receptorů HER-2/neu. Naopak měření velikosti tumoru a stanovení počtu ložisek tumoru vykazovalo špatnou korelaci. Největší rozdíly jsme popsali u žen s předoperačně histologicky diagnostikovanými karcinomy in situ, a to jak pro určení velikosti nádoru a počtu nádorových fokusů, tak i pro samotné stanovení invazivity. Jako velmi nespolehlivé bylo třeba označit předoperační vyšetření stavu axilárních lymfatických uzlin – falešná negativita tohoto vyšetření přesahovala 92 procent., Great attention is traditionally given to the investigation of breast cancer characteristics. In the past, axillary lymph node status was the most important factor for the decision on adjuvant therapy. At present, higher accent is being laid on the characteristics of the primary tumor. Basic treatment strategy is being set just at the time of setting the diagnosis of malignant disease. For this reason it is very important to know the validity, reliability and pitfalls of the examinations of breast cancer prognostic and predictive markers. This study deals with the comparison of breast cancer characteristics set at the time of diagnosis with those verified histologically after surgery. This retrospective trial analyses data from medical records of 411 patients with early primary breast cancer treated with primary surgical procedure. Statistical analysis proved good or very good agreement between preoperative and postoperative results in following cancer characteristics: invasivity, histological type, grading, proliferative activity and percentage of steroid hormone receptors and HER-2/neu receptors. On the contrary, measurements of tumor size and settings of the numbers of tumor foci exhibited poor correlation. Biggest disagreements were described in women with preoperative histological diagnosis “carcinoma in situ”: the differences were proven both for the tumor size and the number of tumor foci, and also for setting of invasiveness itself. Preoperative investigation of the axillary lymph node status has to be considered very unreliable – the false negative rates of this investigation exceeded 92 percent., Dušan Kolařík, Jelena Vitalijevna Levá, Petr Křepelka, Miroslav Verner, Markéta Trnková, Hana Kolářová, and Lit.:
Úvod: Karcinom prsu je nejrozšířenějším zhoubným nádorem u žen. Nejčastěji se toto onemocnění vyskytuje u žen mezi 60. a 70. rokem života, nicméně v posledních letech dochází k nárůstu počtu pacientek i v mladších věkových skupinách. Incidence karcinomu prsu má celosvětově vzestupný charakter, zejména ve Spojených státech a západní Evropě. Jeho mortalita má však zejména díky screeningovému programu a pokročilým léčebným metodám spíše mírně sestupnou tendenci. Metody: Do souboru byly zařazeny pacientky s karcinomem prsu, které podstoupily operaci pro tuto diagnózu na I. chirurgické klinice FN Olomouc v letech 2008– 2012. U každé pacientky byl vypočítán věk v době stanovení diagnózy, respektive v době operace. Pacientky byly v každém roce rozděleny do věkových skupin po 10 letech. Současně byla v každém roce vytvořena podskupina pacientek s karcinomem prsu mladších 45 let. Byl porovnán počet pacientek v odpovídajících skupinách, resp. podskupinách, v jednotlivých letech. V každém roce byl rovněž stanoven průměrný věk a medián pacientek. Ke zhodnocení přínosu mamárního screeningu bylo porovnáno zastoupení stadií operovaných tumorů v jednotlivých sledovaných letech. Výsledky byly statisticky zpracovány a vyhodnoceny. Výsledky: V letech 2008–2012 bylo operováno na I. chirurgické klinice FN Olomouc celkem 980 pacientek ve věku od 20 do 88 let, z toho 101 pacientek mladších 45 let. Průměrný věk pacientek byl 59 let a medián 60 let. V jednotlivých letech se celkový počet pacientek zvýšil ze 153 v roce 2008 až na 240 v roce 2012. V podskupině pacientek do 45 let nedošlo ve sledovaných letech k signifikantnímu nárůstu počtu nemocných. V roce 2012 bylo diagnostikováno více pacientek ve stadiu II a méně pacientek ve stadiu III v porovnání s rokem 2010. Závěr: Analýzou našeho souboru byla potvrzena vzestupná tendence ve výskytu karcinomu prsu. Nebyl prokázán statisticky významný nárůst počtu pacientek v tzv. předscreeningovém věku, tedy mladších 45 let. Zároveň byl zjištěn častější záchyt časnějších stadií onemocnění, zejména v posledních třech sledovaných letech., Introduction: Breast cancer is the most common malignancy in women. It affects mostly women between the ages of 60 and 70; however, in the past years, the number of younger female patients has been increasing. The incidence of breast cancer has been rising worldwide, especially in the United States and Western Europe. Breast carcinoma mortality, on the other hand, has shown a slight decrease due to early screening programmes and advanced treatment methods. Methods: We included patients who had undergone surgery for breast carcinoma in the 1st Department of Surgery at Teaching Hospital in Olomouc between 1 January 2008 and 31 December 2012. In each patient, her age at the time of diagnosis/surgery was calculated. All patients were divided into 10-year age groups. At the same time, a sub-group of breast cancer patients younger than 45 years was created. We compared the numbers of patients in the respective groups and sub-groups in every year. The mean age and the median of age were also calculated. To evaluate the benefit of mammary screening, we compared the staging of operated tumours in the different years studied. The results were statistically processed and evaluated. Results: The total number of 980 patients underwent surgery for breast carcinoma at our department between 2008 and 2012 with age ranging from 20 to 88 years. 101 of them were younger than 45 years. The mean age of the patients was 59 years, the median was 60 years. The total number of patients increased from 153 in 2008 to 240 in 2012. There was no significant increase in the number of patients younger than 45 years. There were more patients diagnosed with stage II carcinoma and fewer patients with stage III carcinoma in 2012 than in 2010. Conclusion: The analysis of our group of patients confirmed the increasing tendencies of breast cancer incidence in total. We did not prove a statistically significant increase in the number of patients in pre-screening age (i.e., younger than 45 years). More frequent diagnosis of early-stage disease was detected, especially during the last three evaluated years., and L. Bébarová, N. Zlámalová, I. Švach, Č. Neoral
Úvod: Frekvence karcinomu žaludečního pahýlu je uváděna u 1–4 % všech karcinomů žaludku. Původně tento termín zahrnoval nemocné operované pro vředovou chorobu gastroduodena, ale dnes může zahrnovat i pacienty po primární operaci pro malignitu v delším časovém odstupu od primární operace. Jeho incidence vzrůstá. Karcinom žaludečního pahýlu je dlouhodobě brán jako nádorové onemocnění se špatnou prognózou, jehož resekabilita se udává kolem 40 %. Metody: Retrospektivně byla analyzována data 7 operovaných s předoperačně histologicky verifikovaným pahýlovým karcinomem z období 2006−2014 na chirurgickém oddělení Nemocnice Nový Jičín, a. s. Výsledky: Bylo operováno 5 mužů a 2 ženy s mediánem věku 70 let (55−80). U všech operovaných byla primární operací BII resekce pro vředovou chorobu a karcinom se vyvinul s mediánem 38 let (32−46). Žádný operovaný nebyl po primární operaci pravidelně endoskopicky sledován. Provedli jsme 5 kurativních resekcí (4x totální gastrektomie, 1x subtotální resekce žaludku). Resekabilita dosáhla 71 %. U 2 nemocných byl výkon ukončen explorativní laparotomií pro generalizaci. Dva resekovaní zemřeli za 30 a 34 měsíců po operaci z důvodů progrese maligního onemocnění, tři žijí v odstupu 17, 19 a 88 měsíců. Závěr: Karcinom žaludečního pahýlu patří mezi onemocnění diagnostikované v pozdějších stadiích. Pravidelné endoskopické sledování po resekci pro benigní diagnózu může vést ke zjištění většího počtu pacientů v dřívějších stadiích a zlepšit tak resekabilitu a celkové přežívání. Totéž platí i pro dlouhodobé sledování nemocných po subtotální resekci pro karcinom. Vzhledem k předešlé chirurgické intervenci a změněné anatomii je lymfatické metastázování pahýlového karcinomu odlišné, na což musí být brán zřetel při operaci., Introduction: Gastric stump cancer accounts for 1−4% of all gastric carcinomas. Originally this term included patients who previously underwent surgery due to peptic ulcer disease but today gastric stump cancer also includes patients diagnosed some time after primary gastric resection due to gastric cancer. The incidence is increasing. Gastric stump cancer is associated with poor prognosis and its reported resecability is around 40%. Methods: We retrospectively analyzed the data of 7 patients with a preoperatively histologically confirmed stump cancer who had been operated at the Department of Surgery at Nový Jičín Hospital during 2006−2014. Results: We operated 5 men and 2 women with the median age of 70 years (55−80). The primary surgical resection in all our patients was BII gastric resection due to peptic ulcer disease, and GSC had evolved within a median of 38 years (32−46) after primary intervention. None of the patients had been regularly screened by endoscopy following primary surgery. We performed five curative resections (four total gastrectomies, one subtotal gastrectomy). Our resecability rate was 71%. In two cases, only explorative laparotomy was performed due to generalisation of the malignancy. Two patients from the resected group died after 30 and 34 months due to progression of their disease; the other three patients are still alive after 17, 19 and 88 months. Conclusion: Gastric stump cancer is a malignancy often diagnosed in its late stages. Regural endoscopic screening after primary gastric resection for benign disease can lead to diagnosis at an earlier stage, thereby improving the resection rate and overall survival. This also applies to long-term follow-up of patients with primary subtotal gastrectomy for cancer. Lymphatic metastasizing of the carcinoma can often be different due to the previous surgical intervention and altered anatomy. This must be taken into account during operations., and T. Jínek, L. Adamčík, M. Duda, M. Škrovina
Cieľ: Priblížiť problematiku spinálneho lipómu. V súbore pacientov vyhodnotiť neurologický a urodynamický stav pred operáciou a po nej. Zhodnotiť výhody profylaktického výkonu, prípadne observácie pacienta. Súbor a metodika: Autori prezentujú v retrospektívnej štúdii súbor 25 pacientov so spinálnym lipómom v lumbosakrálnej oblasti. Pacienti boli vyšetrení na Klinike detskej chirurgie LF UK a DFNsP Bratislava za trojročné obdobie. Tento súbor bol štatisticky spracovaný, vyhodnotený po neurologickej a urodynamickej stránke a určený stav pred operácii a po nej. Výsledky: Náš súbor obsahuje 25 pacientov, z toho 14 dievčat a 11 chlapcov. Operovaných bolo 22 pacientov, 21 detí jedenkrát a jedna pacientka bola kvôli zhoršovaniu neurofunkcie operovaná trikrát. U dvoch pacientov sa pooperačne neurologicky stav zhoršil, u štyroch zlepšil, u šiestich úplne vymizol neurologický deficit, u šiestich zostal nález stacionárny a u štyroch asymptomatický. Po urologickej stránke bolo 11 pacientov asymptomatických, u šiestich pacientov sa nález zlepšil, u piatich zostal stacionárny a nezhoršil sa ani v jednom prípade. Záver: Spinálne lipómy sú kontroverznou skupinou vrodených ochorení chrbtice a miechy, vďaka rôznorodým možnostiam ich riešenia. U časti pacientov dochádza napriek chirurgickej intervencii k zhoršovaniu stavu. Uvedený súbor pacientov je malý na to, aby nás oprávňoval k jednoznačným záverom. Napriek tomu si myslíme, že u mladších detí je profylaktický výkon prínosom., Aim: To introduce the topic of spinal lipoma. To evaluate neurological and urodynamic status before and after surgery in a cohort of patients. To evaluate benefits of prophylactic performance or patient observation. Methods: Authors present a retrospective study pf a set of 25 patients with spinal lipoma in the lumbosacral region. The patients were examined at the Department of Paediatric Surgery at DFNsP Bratislava within three years. The data from the cohort were statistically processed and neurological and urodynamic states evaluated. Outcomes: Our set consisted of 25 patients, 14 girls and 11 boys. 22 patients had surgery. Twenty one children had one surgery, and one girl had three surgeries due to worsening of neurological function. Neurological status of two patients worsened and improved in four patients. Neurological deficit completely ceased in six patients, another six patients had no changes, and four patients remained asymptomatic. Urological status was asymptomatic in eleven patients, it improved in six and remained unchanged in five patients. Urological status did not worsen in any patient. Conclusion: Due to diverse treatment modalities available, spinal lipomas are a controversial group of congenital diseases of the spine and spinal cord. Despite a surgical intervention, the status of some patients deteriorates. Our set of patients is too small to conclude. Nevertheless, it seems that prophylactic intervention can be suggested to younger children. Key words: spina bifida – spinal lipoma – filum terminale – spinal cone tethered cord The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and J. Chochol, M. Smrek, P. Bartoň, P. Sýkora, M. Kabát, J. Chochol, D. Dúbravová, E. Štefánková, L. Zábojníková, J. Trnka, F. Horn
Cíl: Od roku 2002 lze v ČR využít evokované potenciály (EP) k potvrzení smrti mozku (SM). V článku informujeme o užitečnosti kombinace BAEP (sluchových kmenových evokovaných potenciálů) a SEP (somatosenzorických evokovaných potenciálů) jakož i opakovaného vyšetření, jež zvyšují senzitivitu průkazu SM. Metodika: Na Neurochirurgickém oddělení FN Plzeň bylo v letech 2002–2012 u 41 pacientů provedeno potvrzení SM pomocí EP. Všichni pacienti splňovali klinická kritéria SM a podstoupili potvrzení SM pomocí BAEP a SEP n. medianus. Výsledky: Senzitivita prvního vyšetření k průkazu SM byla u BAEP 37 %. Opakováním vyšetření BAEP pak došlo k potvrzení SM se senzitivitou 100 %. Kombinace vyšetření BAEP a SEP zvýšila senzitivitu průkazu SM na 75 %. Senzitivita SEP pro průkaz SM byla při prvním vyšetření 70 %, senzitivita druhého vyšetření dosáhla 100 %. Závěr: Kombinace BAEP a SEP a opakování vyšetření zvyšuje senzitivitu průkazu SM u pacientů s klinicky prokázanou SM., Aim: Since 2002, evoked potentials (EP) can be used to confirm brain death (BD) in Czech Republic. The aim of this study was to show an improvement in reliability of the diagnosis of brain death (BD) using serial recordings and a combination of auditory brain stem potentials (BAEPs) and median nerve somatosensory evoked potentials (SEPs). Methods: From 2002 to 2012, 41 patients had BAEP and SEP performed to confirm BD at the Department of Neurosurgery, University Hospital Pilsen. Results: There was a sensitivity of 37% at the first BEAPs registration to confirm BD. Serial BAEP recordings increased BD confirmation to 100%. BAEPs and SEPs combination increased sensitivity of BD confirmation to 75%. Sensitivity was 70% for the first recording SEP and 100% for serial recordings to confirm BD. Conclusion: Combined use of BAEPs and SEPs and serial recordings can improve BD confirmation sensitivity in all clinically BD patients. Key words: brain death – brain stem auditory evoked potentials – somatosensory evoked potentials The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and I. Holečková, J. Valeš, P. Veselá, D. Štěpánek, D. Hasman, J. Mraček, P. Lavička, A. Smažinková, V. Přibáň
Implantace trvalé kardiostimulace patří k výkonům, které se provádí v průběhu krátkodobé hospitalizace. Cílem práce byla identifikace nejčastějších ošetřovatelských intervencí/potřeb pacientů indikovaných k zavedení trvalé kardiostimulace v průběhu krátkodobé hospitalizace a následné vytvoření komplexní ošetřovatelské mapy péče. Prostřednictvím retrospektivní analýzy zdravotnické dokumentace byla sumarizována data od 100 pacientů, kteří byli hospitalizováni za účelem zavedení trvalé kardiostimulace. Na základě identifikace nejčastějších ošetřovatelských problémů byla vytvořena ošetřovatelská dokumentace, která je komplexní a je určena pro všeobecné sestry a další nelékařské pracovníky., The implantation of a permanent pacemaker is realized during short-term hospitalization. The goal of this manuscript is to identify the most frequent nursing interventions/needs of patients indicated for permanent pacemaker implantation realized during short-term hospitalization and, subsequently, to develop a complex nursing care map. The data of 100 patients who have been hospitalized for permanent pacemaker implantation have been summarized in a retrospective analysis of their medical records. Based on identification of the most frequent nursing problems, comprehensive nursing documentation was developed that is designated for nurses and other staff who are not doctors., and Šenkyříková M., Fišerová H., Ludka O., Špinar J.
Cíl: Podle literatury dosahuje četnost komplikací kranioplastiky po dekompresivní kraniektomii i více než 30 %. Cílem studie je hodnocení četnosti, příčin a léčby komplikací kranioplastik po dekompresivní kraniektomii pro expanzivně se chovající supratentoriální ischemii nebo kraniocerebrální poranění a analýza důvodů neprovedení kranioplastiky u části nemocných po dekompresivní kraniektomii. Soubor a metodika: V retrospektivní studii nemocných po dekompresivní kraniektomii (2006–2014) byla kranioplastika provedena u 25 z 35 nemocných s expanzivní malacií (71,4 %) a u 33 z 68 zraněných s poúrazovou nitrolební hypertenzí (48,5 %). Výsledky: Nejčastější příčinou neprovedení kranioplastiky bylo úmrtí. U 20 % nemocných s mozkovou ischemií a 61,3 % zraněných byla kranioplastika provedena časně (do 10 týdnů). Četnost neurochirurgických komplikací byla u kranioplastik u nemocných s expanzivní malacií 12 % (explantace plastiky u 8 %) a u kranioplastik po kraniocerebrálním poranění dosahovala 9,1 % (explantace plastiky u 3 %). Hydrocefalus a subdurální kolekce byly před kranioplastikou přítomny u 6 a 9,1 % zraněných. Četnost hydrocefalu po kranioplastice byla u kraniotraumat 6 % a u mozkové ischemie 4 %. Závěry: Četnost komplikací kranioplastik, byť nižší než uvádí literatura, převyšuje hodnoty očekávané u elektivních operací. Subdurální kolekce a hydrocefalus nelze jednoznačně hodnotit jako komplikaci kranioplastiky, protože mohou být přítomny již před kranioplastikou v důsledku základního onemocnění., Aim: Reported incidence of cranioplasty complications after decompressive craniectomy may exceed 30%. The aim of the study was to analyse the incidence, causes and treatment options for neurosurgical complications of cranioplasty after decompressive craniectomy for expansive supratentorial ischaemic stroke and craniocerebral injury and to analyse the reasons for not performing cranioplasty in a subgroup of patients after decompressive craniectomy. Patients and methods: During a retrospective study (2006–2014) cranioplasty was performed in 25 of 35 patients after decompressive craniectomy for expansive supratentorial ischaemia (71.4%) and in 33 of 68 (48.5%) patients after decompressive craniectomy for posttraumatic intracranial hypertension. Results: Death was the most frequent reason for not performing cranioplasty after decompressive craniectomy. The frequency of early cranioplasties (< 10 weeks after decompressive craniectomy) was 20% in patients with ischaemic stroke and 61.3% in head-injured patients. The incidence of neurosurgical complications was 12% in patients after expansive brain ischaemia (cranioplasty explantation rate 8%). The incidence of cranioplasty complications in patients after craniocerebral injury was 9.1% (cranioplasty explantation rate 3%). Subdural collections and hydrocephalus were observed in 9.1% and 6% of patients after craniocerebral injury before cranioplasty, resp. Hydrocephalus requiring neurosurgical treatment was found in 6% of patients after craniocerebral injury and 4% of patients with brain ischaemia during the postcranioplasty period. Conclusions: Although the incidence of cranioplasty complications after decompressive craniectomy is lower than that reported in literature, it exceeds the rates expected for elective surgeries. Subdural collections and hydrocephalus cannot be unequivocally considered a complication of cranioplasty, because they are frequently observed before cranioplasty and may be caused by the disease requiring decompressive craniectomy. Key words: cranioplasty – decompressive craniectomy –brain ischaemia – craniocerebral injury – hydrocephalus – neurosurgical complication The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and D. Hrabovský, R. Jančálek, I. Říha, J. Chrastina
Komplikace po radikální prostatektomii otevřeným a laparoskopickým přístupem, srovnání výsledků podle Clavienova systému klasifi kace. Cíl: Srovnání četnosti a závažnosti komplikací po radikální prostatektomii provedené otevřeným přístupem (RP) v letech 1993–2012 a laparoskopickým přístupem (LRP) od roku 2008 do konce roku 2012. Metoda: Pro porovnání četnosti a závažnosti komplikací jsme vyhledali 100 po sobě jdoucích otevřených operací v letech 2004–2005 a 100 po sobě jdoucích laparoskopických operací v letech 2011–2012. Hodnotili jsme intraoperační, časné a pozdní pooperační komplikace dle Clavienova systému klasifi kace (CS) ve škále I–V. Výsledky: Při porovnání časných komplikací ve skupině A (RP) a skupině B (LRP) dle CS klasifikace II bylo méně komplikací ve skupině LRP. Při hodnocení komplikací dle CS klasifikace III nebyly mezi skupinami RP a LRP rozdíly. Komplikace dle CS klasifikace IV a V se nevyskytly. Při porovnání pozdních komplikací nebyly zaznamenány rozdíly. Závěry: Otevřený i laparoskopický přístup k radikální prostatektomii se ukázal jako bezpečný 57 Ces Urol 2015; 19(1): 56–63 ORIGINÁLNÍ PRÁCE a srovnatelný při hodnocení podle Clavienova systému hodnocení komplikací. Laparoskopický přístup měl nižší výskyt mírných (stupeň II) časných komplikací. Stupeň III a pozdní komplikace byly srovnatelné., Aim: The aim of the study was to compare frequency and severity of complications following radical prostatectomies performed using open surgery between 1993–2012 and a laparoscopic approach between 2008–2012. Method: The comparison was performed on 100 consecutive open and laparoscopic surgeries. Early and long-term complications were assessed according to the Clavien system classifi cation using the scale I–V. Results: When evaluating early complications on the Clavien scale II, the laparoscopic approach resulted in a lower number of complications. When comparing complications on the Clavien scale III, no diff erences were observed between the two groups. No complications were recorded for grade IV and V. No diff erence was noted when the frequency of late complications was compared between the two surgical techniques. Conclusions: Both open and laparoscopic approaches to radical prostatectomy were safe and comparable according to the Clavien system for evaluating complications. The laparoscopic approach resulted in a slightly lower incidence of mild complications, grade II, in the early postoperative period. The frequency and severity of more serious complications, grade III, and the late complications were almost the same., Petr Morávek, Miloš Broďák, Josef Košina, Abdulbaset Hafuda, Petr Prošvic, Hynek Šafránek, Petr Morávek jr., and Literatura
Autori v retrospektívnej štúdii analyzovali 28 prenatálne diagnostikovaných prípadov CDH u plodov. Cieľom práce bola analýza 28 prenatálne diagnostikovaných prípadov CDH u plodov za uvedené obdobie k počtu terminácií a pôrodov. Poukazujú na vplyv lokalizácie, veľkosti defektu, stanovenia týždňa diagnózy, stupňa hypoplázie pľúcneho tkaniva, výsledku LHR (lung-to-head ratio) u plodov s CDH na prognózu a výsledné prežívanie takto postihnutých novorodencov, pričom LHR je pomer násobku dĺžky a šírky hypoplastických pľúc k obvodu hlavičky plodu. Autori sa pokúsili stanoviť zásady manažmentu gravidity a pôrodu u plodov s CDH, ktorý vychádza z analýzy nášho klinického materiálu z rokov 2004–2013. Najhoršiu prognózu mali plody, u ktorých bola diagnóza stanovená pred 25. týždňom gravidity, plody s herniáciou laloka pečene do dutiny hrudnej, plody s ťažkou hypopláziou pľúcneho parenchýmu, plody s veľkým diafragmatickým defektom a nízkym indexom LHR. Prognóza a prežívanie novorodencov v našom prípade priamoúmerne závisela od stupňa hypoplázie pľúc, stupňa perzistujúcej pľúcnej hypertenzie, závažnosti pridružených vrodených vývojových chýb a úspešnosti neonatálnej intenzívnej starostlivosti v prevencii a liečbe pľúcnej hypertenzie. Prežívanie novorodencov v našom súbore bolo 21,43 %., The authors in a retrospective study analyzed 28 prenatal diagnosed cases of CDH fetuses. The aim of the study was to analyze the number of diagnosed cases of CDH fetuses for the given period compared to the number of births and terminations. They show how the location, defect size, the week of diagnosis, degree of hypoplasia of the pulmonary tissue, the result of the LHR (lung-to-head ratio) in fetuses with CDH influence the prognosis and survival rates of affected newborns. LHR is the ratio between the length and width of the hypoplastic lung to the periphery of the fetal head. They tried to establish the principles of management of pregnancy and the birth of fetuses with CDH, based on our analysis of clinical material collected between 2004 -2013. The worst prognosis fetuses were in diagnosed before 25th week of gestation, fetuses with liver lobe herniation into the thoracic cavity, fetuses with severe hypoplasia of the pulmonary parenchyma, fetuses with large diaphragmatic defects and low index LHR. The prognosis and survival of newborns in our study depended directly on the degree of pulmonary hypoplasia, the degree of persistent pulmonary hypertension, severity of associated birth defects and the success of neonatal intensive care in the prevention and treatment of pulmonary hypertension. Neonatal survival rate in our study was 21.43%., A. Gottschallová, I. Rusňák, A. Čunderlík, J. Hinšt, P. Kleskeň, and Literatura
Cíl: Uzlinové metastázy u karcinomu prostaty jsou nepříznivým prognostickým faktorem. Přínos regionální léčby v těchto případech zůstává kontroverzní. Cílem studie bylo posoudit tříleté onkologické výsledky a možnosti lokoregionální léčby sestávající z radikální prostatektomie (RP) a rozšířené pánevní lymfadenektomie (rPLAE). Hodnotili jsme také tříleté přežití bez nutnosti nasazení systémové léčby – androgen-deprivační terapie (ADT). Soubor pacientů a metoda: Do retrospektivní studie bylo zařazeno 86 pacientů (64 MOÚ, 22 Mostiště) s uzlinovými metastázami, u kterých byla provedena RP a rPLAE v období 8/2007–3/2014. rPLAE zahrnovala minimálně zevní ilické, obturatorní a vnitřní ilické uzliny. Adjuvantní nebo časnou záchrannou radioterapii podstoupilo 69 (80 %) pacientů. Medián sledování byl 30 měsíců. K analýze přežití pacientů jsme použili Kaplan-Meierovy křivky. Výsledky: Stadia pT2, pT3a, pT3b a pT4 byla zastoupena ve 20 %, 23 %, 55 %, resp. 2 % a medián PSA před operací byl 14 ng/ml (interkvartilový rozptyl (IQR) 8–23). Medián odstraněných a postižených uzlin byl 18 (IQR 14–22), resp. 2 (rozsah 1–9). Tříleté celkové a nádorově-specifické přežití dosáhlo 93 %, resp. 97 %. Bez biochemické progrese a bez nasazené ADT bylo po třech letech 66 %, resp. 64 % pacientů. Pooperačně byl medián PSA 0,029 ng/ml (IQR 0,007–0,135). Riziko biochemické progrese bylo signifikantně nižší při počtu pozitivních uzlin ≤ 2 (p = 0,048) a hodnoty pooperačního PSA < 0,01 (p = 0,018). Závěr: Pacienti s uzlinovými metastázami tvoří heterogenní skupinu a u části z nich, zejména s minimálním postižením uzlin, může lokoregionální léčba vést k remisi onemocnění, nebo alespoň k oddálení doby do biochemické progrese. Další studie jsou nutné k určení přesnějších indikací radioterapie a ADT u této skupiny pacientů., Aims: Lymph node metastasis is an unfavorable prognostic factor in prostate cancer. The benefit of pelvic lymph node dissection remains controversial. The aim of our study was to evaluate three-year oncological results and assess the potential of locoregional therapy consisting of radical prostatectomy (RP) with extended pelvic lymph node dissection (ePLND). We also evaluated the 3-year survival rate in patients without androgendeprivation therapy (ADT). Methods: Eighty-six patients (64 MOÚ, 22 Mostiště) with nodal metastases who underwent RP + ePLND between August 2007 and March 2014 were included in this study. ePLND included a minimum of external iliac, obturator and internal iliac node dissection. Adjuvant or early salvage RT was performed in 69 (80 %) patients. Median follow-up was 30 months. The Kaplan-Meier model was used to evaluate the survival rate. Results: Stages pT2, pT3a, pT3b and pT4 were seen in 20 %, 23 %, 55 % and 2 % of the patients respectively. The median PSA was 14 ng/ml (IQR 8–23). The median number of removed and metastatic lymph nodes was 18 (IQR 14–22) and 2 (range 1–9) respectively. Three-year overall and cancerspecific survival was 93 % and 97 %. The proportion of patients without biochemical recurrence and with delayed ADT after three years was 66 % and 64 % respectively. Postoperatively, median PSA was 0,029 (IQR 0,007–0,135). A maximum of two positive lymph nodes (p = 0,048) and a postoperative PSA lower than 0,01 ng/ml (p = 0,018) were significantly associated with the risk of biochemical recurrence. Conclusion: Patients with nodal metastases comprise a heterogeneous group. In a subset with minimal nodal involvement, the locoregional treatment may be curative. The results imply that a substantial number of patients may benefit through delay in the biochemical recurrence and the need for ADT. Further studies are needed to better define the need for RT and ADT in this group of the patients., Michal Staník, Jan Doležel, Ivo Čapák, Daniel Macík, Jiří Jarkovský, Eva Lžičařová, Marcela Vagundová, Martin Šustr, David Miklánek, and Literatura
Úvod: Pectus excavatum je najčastejšou vrodenou deformitou hrudnej steny. Postihuje približne jedného zo 400 až 1000 novorodencov. Operačná korekcia sa stala metódou voľby u pacientov, ktorí spĺňajú indikačné kritéria. Najčastejšie využívanými technikami sú modifikovaná Ravitchova korekcia (HMRR) a minimálne invazívna korekcia pectus excavatum (MIRPE), pričom druhá menovaná je považovaná za metódou voľby u detských pacientov. V dospelej populácii je otázka najvhodnejšej techniky predmetom diskusie v odborných kruhoch. Metódy: Autori práce retrospektívne vyhodnotili súbor 60 dospelých pacientov, ktorí absolvovali MIRPE v období od októbra 2010 do marca 2015. Preferovanou technikou na pracovisku autorov bola „short-bar“ technika s pravostrannou torakoskopickou asistenciou. Získané údaje vyhodnotili s pomocou štatistického softvéru SPSS? verzia 21.0.0 (IBM, USA). Platnosť hypotéz a potvrdenie štatisticky významných vzťahov overili štatistickými testami. Klinické a demografické premenné sme vyhodnotili Studentovým t-testom pre parametrické dáta a Mann- Whitneyovým U-testom pre dáta neparametrické. Závislosť kvalitatívnych znakov boli otestované po zadaní do kontingenčných tabuliek pomocou Pearsonovho χ2 testu dobrej zhody. Za hladinu štatistickej významnosti sme zvolili p<0,05. Výsledky: V sledovanom období podstúpilo operačnú korekciu 45 mužov a 15 žien. Medián veku v súbore bol 24 rokov, bez štatisticky signifikantného rozdielu medzi mužmi (25 rokov) a ženami (23 rokov, p=0,368). Medián Hallerovho indexu v súbore bol 3,93, pričom mierne vyšší bol u ženských pacientov (p= 0,285). Asymetrická deformita bola prítomná u 20 pacientov (33 %), bez signifikantného rozdielu medzi pohlaviami (p=0,206). Medián dĺžky operačného výkonu v celom súbore pacientov bol 73 minút, pričom trvanie korekcie u mužov bolo mierne dlhšie (80 vs. 70 min, p=0,312). Dve dlahy sme implantovali 27 pacientom. Nezaznamenali sme pritom štatisticky signifikantný rozdiel medzi pohlaviami (p=0,454). Komplikácie boli prítomné u 15 pacientov (25 %), pričom sme nepotvrdili štatisticky signifikantný rozdiel podľa typu pohlavia (p=0,863), počtu implantovaných dláh (p=0,178) a tvaru deformity (p= 0,527). Najčastejšou komplikáciou boli recidivujúce ranové serómy u 6 pacientov (10 %). Medián pooperačnej hospitalizácie bol 5 dní, pričom sme nezaznamenali rozdiel medzi pohlaviami (p=0,653) a pacientami s rôznym počtom implantovaných dláh (p=0,600). Rehospitalizácia s potrebou ďaľšej chirurgickej intervencie bola indikovaná u 5 pacientov (8,3 %). Príčinou bola alergia na chróm (1×), ranová infekcia (1x) a recidivujúci seróm (3x) s potrebou V.A.C.? terapie (KCI, USA). Záver: MIRPE je možné ponúknuť ako bezpečnú a efektívnu techniku pri korekcii pectus excavatum v dospelej populácii aj na pracovisku bez predchádzajúcich skúseností s týmto výkonom u detských pacientov., Introduction: Pectus excavatum is the most common congenital chest wall deformity. Aproximatelly 1 out of 400 to 1000 newborns are affected by this diagnosis. Surgical correction is indicated in patients that fulfil the indication criteria. The highly modified Ravitch correction (HMRR) and minimally invasive pectus excavatum repair (MIRPE) are by far the most popular methods of correction. MIRPE has been established as the method of choice amongst children. Feasibility of the minimally invasive approach in the funnel chest correction in adult population still remains controversial. Methods: The authors present a retrospective analysis of adult patients treated by MIRPE in their institution. Sixty adult patients with pectus excavatum underwent MIRPE from October 2010 to March 2015. Various parameters were evaluated retrospectively. The effectiveness and safety of both techniques were evaluated with the use of statistical software SPSS? version 21.0 (IBM, USA). Data were evaluated using Student´s t-test or Mann-Whitney U-test for normally and non-normally distributed data, respectively. The comparison of categorical variables between the groups was evaluated by Pearson´s chi-square test. A p value of less than 0.05 was considered statistically significant. Results: 45 men and 15 women underwent MIRPE during the period. Median age in the group was 23 years without any statistically significant difference between males and females (p=0.386). Median Haller index was 3.93 and was slightly higher in women (p= 0.285). Asymmetric deformities were present in 20 patients (33.3%) without any statistically significant difference between the sexes (p=0.206). Median duration of the surgical correction was 73 minutes and was longer in males (p=0.312). Two bars were implanted in 27 patients with no significant difference between the sexes (p=0.454). Complication rate was 25% (15/60) without any significant difference based on the number of implanted bars (p=0.178), sex (p=0.863) or the presence of an asymmetric deformity (p=0.527). Wound seromas with 10% (6/60) were the most common complication. Median postoperative length of stay was 5 days without any significant difference between males and females (p=0.653) and patients with different number of bars implanted (p=0.600). The need for rehospitalisation and reoperation was indicated in 5 patients (8.3%). Allergy to chromium led to bar extraction in 1 patient and 4 patients were treated by V.A.C.? therapy (KCI, USA) because of wound abscess (1) and seroma (3). Conclusion: Minimally invasive pectus excavatum repair is an effective surgical technique for the treatment of pectus excavatum in adult patients. This technique can be learned and performed safely even without any former experience with this correction in children., and M. Lučenič, M. Janík, P. Juhos, A. Garchar
Úvod: Pro kvalitu nálezů z perfuzní scintigrafie myokardu je klíčové správné provedení zátěžového testu. Cíl: Retrospektivní zhodnocení kvality zátěžových testů prováděných na našem pracovišti v letech 2007 - 09. Metodika: Zátěžový test může být proveden několika metodami. Nejfyziologičtější je fyzická zátěž. Pokud není vhodná, použije se farmakologická (v ČR pomocí dipyridamolu nebo dobutaminu) či kombinovaná. Neobjeví-li se příznaky angíny pectoris, je fyzická zátěž považována za dostačující, pokud bylo dosaženo 85 % maximální tepové frekvence pro daný věk nebo hodnota dvojproduktu 25 000. Výsledky: Celkem bylo vyšetřeno 1189 pacientů (629 žen, 560 mužů), průměrného věku 62,5 (24 – 88) let. Použití jednotlivých typů zátěže: fyzická 687 (58 %), dipyridamol 73 (6 %), dipyridamol společně s fyzickou 418 (35 %), dobutamin 10 (1 %). Ze skupiny, pro kterou byla jako zátěžový test zvolena fyzická aktivita, dosáhlo požadovanou tepovou frekvenci 626 pacientů (91 %). Ve skupině se zátěží pod 85 % maxima bylo dosaženo 41krát dvojproduktu, 8krát anginózních příznaků, 8krát 75 % maxima (pacienti po IM), u ostatních pacientů byla zátěž ukončena z důvodu dosažení subjektivního maxima (při přítomnosti kontraindikací k farmakologické zátěži). Závěr: U většiny našich pacientů byl zátěžový test správně provedený, z čehož plyne, že z našeho pracoviště neodcházejí falešně negativní výsledné nálezy., Introduction: Appropriate performance of stress test is crucial for a quality of reports of a stress myocardial perfusion scintigraphy. Purpose: Retrospective analysis of stress tests quality performed in our department in the years 2007-2009. Methods: Stress test could be performed in different forms. Physical stress is the most physiological. Pharmacological (in the Czech dipyridamole or dobutamine) or combined stress could be used when physical stress is inappropriate. Unless no angina occurs, physical stress is considered adequate if the patient achieves more than 85 % of maximal age-predicted heart rate (MPHR) or double-product above 25 000. Results: We analyzed 1189 patients (629 females, 560 males), average age of 62,5 (24-88) y referred for stress myocardial perfusion imaging. We used following types of stress: physical only in 687 (58 %), dipyridamole in 73 (6 %), dipyridamole with physical stress in 418 (35 %), and dobutamine in 10 (1 %) patients. Required heart rate was achieved in 626 (91 %) patients stressed with physical activity. Patients who did not achieve required heart rate fulfilled adequate double-product in 41 cases, angina occurred in 8 patients, 8 patients achieved 75 % of MPHR (myocardial infarction in the history) and others were symptom limited (and simultaneously contraindicated to pharmacological stress). Conclusion: Absolute majority of our patients were stressed adequately, so we do not produce false negative reports., Ivana Kuníková, Otto Lang, Hana Syslová, and Literatura 10
Úvod: Obstrukční defekační syndrom (ODS) představuje častý medicínský problém, který může být podmíněn různými patofyziologickými poruchami pánve; často je diagnostikováno několik poruch současně. V současnosti je dostupné velké množství korekčních technik z různých operačních přístupů. Laparoskopická resekční rektopexe je miniinvazivní transabdominální technika, která sdružuje resekci redundantního sigmoidea s mobilizací a fixací rekta. Metoda: Cílem této práce je vyhodnotit bezpečnost a efektivitu laparoskopické resekční rektopexe v léčbě pacientů s ODS. Vyhodnocení je provedeno na základě analýzy vlastního souboru pacientů a na podkladě průzkumu dostupných publikovaných dat. Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 12 pacientů s ODS, kteří ve FN Ostrava podstoupili laparoskopickou resekční rektopexi v letech 2012–2015. Průměrný věk pacientů byl 64,5 roku; průměrné BMI 21,9; v souboru bylo 11 žen (91,6 %). Všichni pacienti měli ODS na podkladě kombinované vady pánevního dna. U každého z pacientů bylo diagnostikováno dolichosigmoideum a vnitřní nebo zevní prolaps rekta; několik pacientů mělo navíc také enterokélu a rektokélu. Laparoskopická resekční rektopexe byla provedena u všech pacientů bez peroperačních komplikací s průměrným operačním časem 144 minut. Průměrná pooperační délka hospitalizace činila 7 dní. Pooperační 30denní morbidita byla 16,6 %. Všechny pooperační komplikace byly hodnoceny jako nezávažné – stupeň II dle Clavien-Dindo klasifikačního systému. Průměrné předoperační Wexnerovo skóre bylo 23,6 bodu; průměrné skóre 6 měsíců po výkonu bylo 11,3 bodu. Výrazné zlepšení symptomů bylo pozorováno u 58,3 % pacientů, mírné zlepšení u 16,7 % pacientů; u 25 % byla resekční rektopexe bez klinického efektu. Závěr: V léčbě ODS je nutné pečlivě selektovat pacienty, kteří by mohli profitovat z chirurgického řešení. Naše výsledky v souladu s výstupy publikovaných studií potvrzují, že laparoskopická resekční rektopexe představuje cennou operační metodu v léčbě pacientů s ODS na podkladě kombinované poruchy pánevního dna., Introduction: Obstructive defecation syndrome (ODS) presents a common medical problem, which can be caused by various pelvic disorders; multiple disorders are frequently diagnosed. At the present, a high number of corrective techniques are available via various surgical approaches. Laparoscopic resection rectopexy is a minimally invasive technique, which comprises redundant sigmoidal resection with rectal mobilisation and fixation. Methods: The aim of this paper was to evaluate the safety and effectiveness of laparoscopic resection rectopexy in the treatment of patients with ODS. The evaluation was performed via our own patients data analysis and via literature search focused on laparoscopic resection rectopexy. Results: In total, 12 patients with ODS undergoing laparoscopic resection rectopexy in University Hospital Ostrava during the study period (2012–2015) were included in the study. In our study group, mean age was 64.5 years and mean BMI was 21.9; the group included 11 women (91.6%). ODS was caused by multiple pelvic disorders in all patients. Dolichosigmoideum and rectal prolapse (internal or external) were diagnosed in all included patients. On top of that, rectocoele and enterocoele were diagnosed in several patients. Laparoscopic resection rectopexy was performed without intraoperative complications; mean operative time was 144 minutes. Mean postoperative length of hospital stay was 7 days. Postoperative 30-day morbidity was 16.6%. All postoperative complications were classified as grade II according to Clavien-Dindo classification. Mean preoperative Wexner score was 23.6 points; mean score 6 months after the surgery was 11.3 points. Significant improvement in ODS symptoms was noted in 58.3% of patients, and a slight improvement in 16.6% of patients; resection rectopexy provided no clinical effect in 25% of patients. Conclusion: It is fundamental to carefully select those patients with ODS who could possibly profit from the surgery. Our results, in accordance with published data, suggest that laparoscopic resection rectopexy is a valuable surgical technique in the treatment of patients with ODS caused by multiple pelvic disorders., and P. Ihnát, P. Guňková, P. Vávra, M. Lerch, M. Peteja, A. Pelikán, P. Zonča
Soubor a metody: V souboru 73 pacientek se stresovou inkontinencí se objevil de novo urgentní syndrom u 8 žen (10,9 %). Šest z těchto žen jsme léčili propiverinem p.o. Jedna pacientka pro mírné příznaky nevyžadovala léčbu a jedna pacientka byla pro nežádoucí účinky při užívání propiverinu převevedna na solifenacin. Všechny pacientky byly v průběhu léčby bez urgentních obtíží. Délka léčby se pohybovala mezi 4–6 měsíci. Výsledky: Po vysazení medikace nedošlo u šesti pacientek k recidivě obtíží. Jedna pacientka vyžadovala opětovnou farmakologickou léčbu, kterou jsme již ponechali beze změny. Závěr: Urgentní syndrom de novo po implantaci TOT, který není spojený s dalšími komplikacemi, dobře reaguje na anticholinergní terapii. U většiny nemocných v našem souboru byla dostačující dočasná léčba., Objektive: Retrospective evaluation of the treatment de novo urgency with temporary medication. Methods: In a group of 73 female patients with stress incontinence, de novo urge syndrome appeared in eight (10.9 %) cases. Six of these women were treated with oral propiverine, one did not require any treatment for mild symptoms, and by one patient was switched from solifenacin to propiverine due to negative side effects. None of the patients suffered from urgency symtomps during the therapy. The duration of treatment ranged between 4–6 months. Results: Urge symptoms did not reoccur in 6 patients after discontinuation of the medication treatment. One patient required a re-administration of medication therapy. Conclusions: De novo urgency syndrome after transobturator tape placement which is not associated with other complications, responds well to anticholinergic therapy. In our group, it was possible to discontinue the therapy without recurrence of difficulties., Barbora Novotná, Jaroslav Ženíšek, Miloš Fiala, and Literatura
Úvod: Infekce představuje závažnou komplikaci v cévní rekonstrukční chirurgii. Při postižení celé cévní rekonstrukce může být jediným řešením její explantace a náhrada. V případě lokalizované infekce v třísle je možná záchrana tepenné rekonstrukce s využitím podtlakové terapie (Negative-pressure wound therapy, NPWT). Metody: Jde o retrospektivní studii hodnotící úspěšnost NPWT v léčbě infekce rány v třísle po tepenné rekonstrukční operaci. Hodnotili jsme demografické charakteristiky pacientů, původce infekce rány, typ rekonstrukce a výsledek NPWT. Hloubka rané infekce byla hodnocena dle Szilagyiho klasifikace. Sledování probíhalo 12 měsíců po ukončení podtlakové terapie. Jako úspěšný výsledek bylo hodnoceno zhojení rány se zachovalou průchodností tepenné rekonstrukce, bez klinických a laboratorních známek infekce. Výsledky: V letech 2009 až 2012 bylo 20 pacientů s hlubokou infekcí v třísle po tepenné rekonstrukční operaci léčeno pomocí NPWT. Šlo o 12 mužů a 8 žen, průměrný věk pacientů byl 68,1 roku. Devět pacientů podstoupilo tepennou rekonstrukci v aorto-femorální oblasti (z toho v 8 případech pomocí cévní protézy) a 11 pacientů operaci pod tříselným vazem (z toho v 7 případech cévní protézou). V 17 případech z 20 (tj. 85 %) šlo o časnou infekci do 30 dnů od operace. V 5 případech byla řešena infekce Szilagyi III (tj. 25 %), 4x časná, 1x pozdní. Kultivačně byl v ráně nalezen nejčastěji Staphylococcus aureus (n=8), dále Pseudomonas aeruginosa (n=5) a Escherichia coli (n=5). Podtlaková terapie probíhala průměrně 12,7 dne. Zhojení bylo dosaženo u 17 pacientů (tj. celková úspěšnost 85 %). Nejlepší výsledky byly dosaženy v případě časné infekce Szilagyi II (92,3 %). Závěr: Lokalizovaná infekce tepenné rekonstrukce v třísle je závažnou komplikací tepenných rekonstrukčních výkonů. U vybraných pacientů je možná úspěšná konzervativní léčba infekce pomocí podtlakové terapie. Metoda vykazuje nejlepší výsledky v případě časné infekce. Specifický přístup vyžaduje léčba v přítomnosti Pseudomonas aeruginosa a při expozici anastomózy rekonstrukce. Pacienty je nutno po zhojení dlouhodobě sledovat vzhledem k riziku rekurence infekce., Introduction: Infection is a serious complication in vascular reconstructive surgery. When the entire graft is infected, its excision and subsequent replacement is the only option of treatment. In case of localised graft infection in the groin, the vascular reconstruction can be saved using negative-pressure wound therapy (NPWT). Methods: Retrospective study design was used to evaluate the efficiency of NPWT in the treatment of infected inguinal wounds following arterial reconstructive surgery. The assessments included demographic patient characteristics, causative agents, type of reconstruction and NPWT outcome. Wound infection was graded based on the Szilagyi classification. Patients were followed-up for 12 months after the therapy. Complete wound healing, retained graft patency, and no clinical signs or laboratory evidence of infection were regarded as successful results of treatment. Results: Between 2009 and 2012, 20 patients with deep groin infection (Szilagyi II and III) following arterial reconstructive surgery were treated by NPWT. The patient group included 12 men and 8 women; mean age was 68.1 years. Nine patients underwent aorto-femoral arterial reconstructions (with vascular prosthesis in 8 cases), and surgery below the inguinal ligament was done in 11 patients (with vascular prosthesis in 7 cases). Of the 20 patients, early infection within 30 days of surgery was recorded in 17 (85%) patients; Szilagyi grade III groin infection with exposed prosthetic graft was found in 5 (25 %) patients (infection: early, 4; late, 1). The causative agents isolated from the wound included Staphylococcus aureus (n=8), Pseudomonas aeruginosa (n=5) and Escherichia coli (n=5). Mean NPWT duration was 12.7 days. Wound healing was achieved in 17 patients (success rate, 85 %). Patients with early Szilagyi II infection showed the best outcomes (92.3%). Conclusion: Localised wound infection in the groin after arterial surgery is a serious complication of arterial reconstruction procedures. In eligible patients, such an infection can be treated conservatively using NPWT. The method is most efficient in the management of early infections. Wounds infected with P. aeruginosa or those with suture line exposure require special treatment. Long-term follow-up is necessary due to the risk of recurrent infection., and M. Krejčí, R. Staffa, P. Gladiš
Cíl: Charakterizovat zobrazovací vlastnosti lymfomů mozku s ohledem na klinický význam tohoto méně častého nádorového onemocnění mozku. Metodika: Retrospektivní analýza výsledků CT a MR zobrazovacích vyšetření u pacientů s ložiskovým lymfomovým postižením mozku diagnostikovaným v naší fakultní nemocnici v letech 2001-2013. Výsledky: Hodnoceno bylo 30 pacientů, medián věku 60 (24-82) let. CT vyšetření provedeno u 25/30 a dostupné k revizi bylo u 20 z nich, MR provedeno u 24/30 a dostupné k revizi bylo u 21 pacientů. Primární a izolované postižení mozku lymfomem (histologicky non-hodgkinský difuzní velkobuněčný lymfom) bylo u 22/30 (73 %), u ostatních se jednalo o non-hodgkinský lymfom se systémovým postižením (4/30) nebo recidivu izolovaně v mozku (4/30). Medián počtu ložisek byl jeden (1-8) a v jednom případě šlo o diseminované postižení s desítky ložisek. Medián velikosti ložisek 28 x 30 x 29 (11 x 16 x 20 až 85 x 76 x 65) mm. Zásadní vlastností lymfomů mozku při MR vyšetření byl nález ložiskového procesu s výrazným, převážně homogenním kontrastním sycením, restrikcí difúze a rozsáhlým kolaterálním edémem s malým expanzivním chováním. Pouze u 2/16 pacientů s provedenou lumbální punkcí byla zastižena přítomnost NHL v likvoru. Závěr: Při specifikaci ložiskového postižení mozku pomocí MR je nutné vždy myslet i na možnost postižení lymfomem a zvolit protokol vyšetření s kontrastní látkou a difuzně váženými sekvencemi. Zobrazovací metody a biopsie by měla být provedena před zahájením kortikoterapie, která modifikuje obraz postižení., Aim: To revise and verify imaging methods characteristics of clinically significant and relatively rare brain lymphomas. Methods: Retrospective analysis of CT and MR imaging methods results in patients with brain lymphoma diagnosed in 2001-2013 at our university hospital. Results: 30 patients with median age of 60 (24-82) years were analysed. CT were performed in 25/30, MR in 24/30 patients, and 20 CT and 21 MR were available for retrospective revision. The primary and isolated brain lymphoma (histologically non-hodgkin Difuse Large B-cell Lymphoma) was defined in 22/30 (73%) patients, in the others the systemic Non-Hodgkin lymphoma (4/30) or isolated relapse (4/30) were present. Median number of NHL lesions was one (1-8), in one case there were tens of lesions present. Median diameter of the lesions was 28 x 30 x 29 (11 x 16 x 20 to 85 x 76 x 65) mm. The fundamental finding in brain lymphoma MR imaging was lesion with marked contrast enhancement, predominantly homogenous, diffusion restriction and large collateral oedema with minimal expantion. Only in 2 out of 16 patients with lumbar puncture, lymphoma presence in fluid was detected. Conclusion: When specifying brain focal lesions on MR, it is necessary to consider lymphoma etiology and to elect imaging protocols with contrast agents and diffusion weighted sequence. Imaging methods and biopsy should be performed prior to start of corticosteroid therapy, as this modifies the characteristics of the lesions., Radek Tupý, Jiří Ferda, Jan Kastner, Hynek Mírka, Samuel Vokurka, and Literatura
Úvod: Léčba chronické myeloidní leukemie (CML) tyrozinkinázovými inhibitory (TKI) výrazně ovlivnila přežití nemocných všech věkových kategorií. V naší práci retrospektivně analyzujeme dosaženou léčebnou odpověď a toxicitu léčby imatinibem podle věku pacientů (≤ 60 let vs > 60 let). Tito nemocní na našem pracovišti zahájili léčbu imatinibem v letech 2001–2013 a léčba trvala minimálně 18 měsíců. Pacienti a metodika: Celý soubor představuje 103 pacientů (52 žen, 51 mužů) s mediánem věku v době diagnózy CML 55 let (rozpětí 19–88 let). Skupina mladších pacientů zahrnuje 68 pacientů (31 žen, 37 mužů) s mediánem v době diagnózy 43 let (rozpětí 19–59 let) a skupinu starších pacientů tvoří 35 pacientů (21 žen, 14 mužů) s mediánem věku v době diagnózy 70 let (rozpětí 61–86 let). Medián dávky imatinibu byl v obou skupinách shodný 400 mg denně (rozpětí 200–600 mg). Výsledky: V průběhu léčby jsme pozorovali ve skupině starších pacientů vyšší četnost výskytu hematologické toxicity (p = 0,0059). Po 12 měsících léčby bylo dosaženo kompletní cytogenetické odpovědi (CCyR) u 90 % mladších pacientů a u 74 % starších pacientů, velké molekulární odpovědi (MMR) po 18 měsících léčby bylo dosaženo u 79 % mladších pacientů a 63 % starších pacientů. Závěr: Tyto výsledky představují v obou skupinách velmi dobrou léčebnou odpověď bez vlivu věku v době diagnózy na dosažení této odpovědi., Introduction: Treatment of chronic myeloid leukemia (CML) with tyrosine kinase inhibitors (TKI) has significantly changed the survival of patients of all age categories. In our work, we have tried retrospectively to analyze a therapeutic response and toxicity of imatinib according to age of patients (≤ 60 years vs > 60 years). Patients have started treatment with imatinib in 2001–2013 in our department. The duration of treatment was at least 18 months. Patients and methods: The whole group contains 103 patients (52 women, 51 men) with a median age at diagnosis of CML 55 years (range 19–88 years). The first group includes 68 the younger patients (31 women, 37 men) with a median age at diagnosis 43 years (range 19–59 years) and the second group 35 the elderly patients (21 women, 14 men) with a median age at diagnosis 70 years (range 61–86 years). Median imatinib dose in both groups was the same – 400 mg per day (range 200–600 mg). Results: In the elderly patients we observed higher rates of hematological toxicities (p = 0.0059). After 12 months treatment, a complete cytogenetic response (CCyR) was achieved in 90 % of younger patients and in 74 % of the elderly patients, respectively. Major molecular response (MMR) at 18 months treatment was achieved in 79 % of the younger group and in 63 % of the elderly group. Conclusion: The results represent in both groups very good therapeutic response independent of age of patients at the time of CML diagnosis., and Petra Bělohlávková, Jaroslava Voglová, Jakub Radocha, Pavel Žák
Typ studie: retrospektivní. Cíl: Cílem studie bylo zjistit úspěšnost porodů u žen s císařským řezem v anamnéze na našem pracovišti. Rovněž bylo cílem určit rizikové faktory pro úspěšnost porodu po předchozím císařském řezu a míru rizika, kterou tyto pacientky podstupují. Metodika: Výzkumný soubor tvořilo 1 060 porodů, které na našem pracovišti proběhly ve sledovaném období. Z toho 103 žen mělo císařský řez v anamnéze a 70 z nich se pokusilo porodit vaginálně. Výsledky: Z 1 060 porodů bylo 19,2 % sekcí, ze 70 TOLAC (trial of labour after caesarean – pokus o spontánní porod po císařském řezu) bylo 54,3 % úspěšných (porodily vaginálně), ze 13 indukcí po sekci bylo úspěšných 23,1 %. Jako prediktivní faktor pro úspěšný TOLAC byl prokázán vaginální porod v anamnéze (p = 0,00), BMI < 35 (p = 0,04) a trend naznačil věk rodičky < 25 let (p = 0,05). Byl prokázán signifikantní rozdíl v krevní ztrátě (měřené odhadem) mezi pokusem o vaginální porod po sekci a bez sekce v anamnéze (p = 0,000), pokusem o vaginální porod po sekci a primární sekcí po sekci (p = 0,000) a mezi úspěšným a neúspěšným pokusem o vaginální porod po sekci (p = 0,000). Byl rovněž prokázán signifikantní rozdíl Apgar(ové) skóre v 1. a 5. minutě u dětí z úspěšných a neúspěšných pokusů o vaginální porod po sekci. Tyto výsledky byly dány do kontextu s doporučenými postupy z USA, Kanady, Spojeného království, Německa, Rakouska a Austrálie a Nového Zélandu. Závěr: Studie poskytla informace, se kterými je možné seznámit pacientku plánující pokus o vaginální porod po sekci na našem pracovišti. Klíčová slova: císařský řez – pokus o spontánní porod po císařském řezu – TOLAC – trial of labour after caesarean, Study type: retrospective Aim: The aim of this study was to determine the success rate of births in patients with caesarean section in medical history in our clinic. We also wanted to determine the predictive factors for successful vaginal birth and the amount of risk which the vaginal birth after caesarean brings to the patient. Metodics: There were 1,060 births in our study, that took place in our clinic at the specified time. Out of this set there were 103 women, who had caesarean delivery in medical history and 70 of those tried to deliver vaginally. Results: Out of 1,060 births there were 19.2 % caesarean sections, from 70 patients who tried to give birth vaginally after caesaren (TOLAC – trial of labour after caesarean) 54.3 % succeeded (the rest gave birth per sectionem caesaream), out of 13 induced labours after caesarean there were only 23.1 % successful. We determined following predictive factors for successful TOLAC: at least one vaginal birth in medical history (p = 0.00), BMI under 35 (p = 0.04) at the time of birth and age under 25 (p = 0.05). We found significant difference in the blood loss between following groups: TOLAC vs deliveries without caesarean in medical history (p = 0.000), TOLAC vs. elective repeat sections (p = 0.000) and successful vs. unsuccessful TOLAC (p = 0.000). We also found significant difference in Apgar score in first and fifth minute between the group of successful TOLAC and unsucessful TOLAC. These results were compared with the current guidelines in UK, USA, Canada, Australia and New Zealand, Germany and Austria. Conclusion: This study has brought us data, that should be provided to the patients who think about giving birth in our clinic and who have already caesarean section in medical history. Key words: cesarean section – TOLAC – trial of labour after caesarean, and MUDr. Lukáš Dostálek
Úvod: Vyloučení tubární neprůchodnosti patří k prvním vyšetřením, které absolvuje každý subfertilní pár. K dispozici máme několik metod, každá z nich má své výhody a nevýhody. Cíl: Přibližujeme nově dostupnou metodu potvrzující průchodnost vejcovodů, kterou lze provést v gynekologické ambulanci. Provádíme srovnání mezi laparoskopickým, hydrolaparoskopickým, hysterosalpingografickým, kymoinsuflačním a hysterosalpingo-sonografickým vyšetřením. V souladu se zahraniční literaturou uvádíme třídící kritéria pro výběr vhodné metody a možnost individualizace u každé pacientky. Metodika a výsledky: Uvádíme aktuální zkušenosti ze dvou pracovišt (Gennet s.r.o. Praha, Gynprenatal s.r.o. Havířov), na nichž je ambulantně prováděná hysterosalpingo-foam sonografie zařazena do algoritmu diagnostiky tubárního faktoru sterility. Provádíme shrnutí zkušeností v zahraniční odborné literatuře. Závěr: Hysterosalpingo-foam sonografie se jeví jako jednoduchá, ekonomicky dostupná a pro pacientku nejméně zatěžující metoda, která zároveň přináší srovnatelnou spolehlivost určení průchodnosti vejcovodů. Může být screeningovým vyšetřením průchodnosti vejcovodů., Introduction: Exclusion of tubal obstruction belongs to the first examinations absolved by every subfertile couple. There are several methods available, each having its merits and drawbacks. Aim: We are familiarizing medical public with a new accessible method confirming the patency of tubes which can be carried out in a gynecologic practice. We make comparison between laparoscopic, hydrolaparoscopic, hysterosalpingographic, kymo-insufflation and hysterosalpingo-sonographic examination. Based on literature abroad we are presenting sorting criterions for choosing suitable method and possibility of individual approach to the each patient. Methods and results: We are presenting current experience from two practices (Gennet s.r.o. Praha, Gynprenatal s.r.o. Havířov), where hysterosalpingo-foam sonography performed in practice is part of the diagnostic algorithm of the tubal factor of sterility. We are summarizing experience in medical literature. Conlusion: Hysterosalpingo-foam sonography seems to be simple, efficient, unexpensive, accesible method with minimal impact of the patient at the same time is comparatively as reliable as more invasive methods for the diagnosis of the patency of tubes and it can be a screening test., and Jana Daňková Kučerová, Petr Kovář, Dagmar Smetanová, Martin Hynek, Tomáš Adamus
Neuroendokrinné nádory (NEN) vychádzajú z buniek difúzneho neuroendokrinného systému. Produkujú peptidy alebo amíny, ktoré účinkujú ako hormóny alebo neurotransmitery. Incidencia NEN je pomerne nízka. Diagnostika a liečba týchto tumorov je multidisciplinárna. Cieľom práce bola analýza súboru pacientov s dobre diferencovaným neuroendokrinným nádorom tráviaceho traktu. Zaradení boli pacienti sledovaní od roku 1998 do roku 2013, ktorí mali histologicky potvrdený dobre diferencovaný, nízko alebo stredne malígny neuroendokrinný nádor gastrointestinálneho traktu. Do súboru bolo zaradených 97 pacientov. Z toho 34 (35,1 %) mužov a 63 (64,9 %) žien. Zistili sme, že v liečbe pacientov so stanovením diagnózy po roku 2005 sa signifikantne menej využíva interferón a signifikantne častejšie sa využíva endoskopická a PRRT liečba. Identifikovali sme najvhodnejší diskriminant pre rozdelenie pacientov z hľadiska výskytu metastáz v čase stanovenia diagnózy podľa hladiny 5-HIAA na 6,8 mg/24 hod, podľa hladiny CgA na 70 ng/ml. Identifikovali sme nasledovné rizikové faktory pre celkovú mortalitu: pečeňové metastázy, hnačky, flush, lokalizácia primárneho tumoru v tenkom čreve, vysoké hodnoty CgA a 5-HIAA v čase stanovenia diagnózy (5-HIAA > 520,52 mg/24 hod, CgA > 174,5 ng/ml). Ako pozitívny prognostický faktor sme identifikovali chirurgickú liečbu. Kľúčové slová: chromogranín A – kyselina 5-hydroxyindoloctová – neuroendokrinný nádor, Neuroendocrine neoplasmas are a form of cancer arising from cells of diffuse neuroendocrine system. They produce peptides or amines that act as hormones or neurotransmitters. Incidence of NENs is relatively low. Diagnostic work-up and treatment requires a multidisciplinary team approach. The aim of this study was an analysis of data from patients with well-differentiated neuroendocrine neoplasmas of gastrointestinal tract. The study included patients followed up from 1998 to 2013 with histologically confirmed well-differentiated digestive neuroendocrine neoplasm with low or intermediate malignant potential. 97 patients were included; 34 men (35.1 %) and 63 women (64.9 %). In patients being diagnosed after 2005 interferon treatment is significantly less used than endoscopic and peptide receptor radionuclide therapy. We have identified more appropriate discriminant values of 5-HIAA and chromogranin A (6.8 mg/24 hours; 70 ng/ml) for predicting the presence of metastases at the time of diagnosis. We have identified following risk factors for overall mortality: liver metastases, presence of diarrhea, flush, small bowel primary tumor, high values of CgA and 5-HIAA at the time of diagnosis (5-HIAA > 520.52 mg/24 hours, CgA > 174.5 ng/ml). Surgical treatment was found to be a positive prognostic factor. Key words: chromogranin A – 5-hydroxyindoleacetic acid – neuroendocrine neoplasm, and Soňa Kiňová, Martina Kováčová, Martin Čaprnda, Michal Koreň
Udržení adekvátní perfuze cílových orgánů hraje zásadní roli v managementu kardiogenního šoku, který je stále zatížen vysokou mortalitou. Pokud farmakologická léčba společně se snahou o ovlivnění příčiny srdečního poškození selhávají, je nutno bezprostředně zvážit zavedení mechanické podpory oběhu k zajištění orgánové perfuze. K dočasné podpoře oběhu je využíváno více typů podpor zahrnující intraaortální balonkovou kontrapulzaci, mimotělní membránovou oxygenaci, perkutánně nebo chirurgicky implantované srdeční podpory. V přehledu je šířeji diskutována problematika jednotlivých typů podpor oběhu, zkušenosti s nimi a jejich role v managementu kardiogenního šoku., The maintenance of adequate end‑organ perfusion is the cornerstone of cardiogenic shock management, which still carries a poor prognosis. Mechanical circulatory support to ensure organ perfusion is required once pharmacological therapy together with the effort to affect the cause of heart failure is less effective or fails. There are currently several circulatory support options, including intra‑aortic balloon counterpulsation, extracorporeal membrane oxygenation and percutaneously or surgically implanted ventricular assist devices. The role of, and experience with, each of these support devices in the management of cardiogenic shock is broadly discussed in this review., and Šimek M., Hutyra M., Zuščich O., Klváček A.
Rozvoj pravostranné srdeční katetrizace je vedle jejího průkopníka Wernera Forssmanna spojen rovněž s pražskou univerzitní nemocnicí. Krátce po Forssmannově pionýrském provedení katetrizace zde poprvé změřil srdeční výdej pomocí Fickova principu u 11 pacientů dr. Otto Klein. V 60. a 70. letech minulého století existovala na II. interní klinice Všeobecné nemocnice kardiopulmonální výzkumná skupina reprezentovaná Severinem Daumem, Františkem Boudíkem, Vlastimilem Ježkem, Aloisem Ouředníkem a posléze Zdeňkem Susou. Po roce 1999 oživil problematiku plicní hypertenze prof. Michael Aschermann, tentokrát již s jasným klinickým dopadem. Na klinice vzniklo největší specializované centrum pro plicní arteriální hypertenzi (PAH) a od roku 2004 byl v Kardiocentru Všeobecné fakultní nemocnice zahájen úspěšný program plicní endarterektomie u chronické tromboembolické plicní hypertenze (CTEPH). Chirurgická léčba je zde poskytována i pacientům ze Slovenska. Počtem pacientů, spektrem terapie a jejími výsledky, včetně excelentních výsledků operační léčby, se řadí toto pracoviště mezi významná evropská centra zabývající se plicní hypertenzí., The development of right heart catheterization is closely connected not only with its pioneer Werner Forssmann but also with the University Hospital in Prague. Shortly after Forssmann´s pioneering performance of catheterization, Dr. Otto Klein measured cardiac output using the Fick´s principle in 11 patients in University Hospital. In the 60s and 70s of last century, there was established an research group represented by Severin Daum, Frantisek Boudik, Vlastimil Jezek, Alois Ourednik and Zdenek Suso at 2nd Internal Clinic of General Cardiopulmonary Hospital. After 1999, the issue of pulmonary hypertension has been re-emerged by Professor Michal Aschermann and this had significant clinical implications. The highly specialized centre for pulmonary arterial hypertension (PAH) was found at the clinic and in Cardio Centre of General University Hospital it has been initiated a successful program of pulmonary endarterectomy in chronic thromboembolic pulmonary hypertension (CTEPH) since 2004. Surgical treatment is also provided to patients from Slovakia. The number of patients, wide range of therapy and its results, including the excellent results of surgical treatment situates the centre among the most important centres in Europe dealing with pulmonary hypertension., and Pavel Jansa, David Ambrož, Jaroslav Lindner
Sandecká V., Hájek R., Adam Z., Špička I., Ščudla V., Gregora E., Radocha J., Walterová L., Kessler P., Adamová D., Valentová K., Vonke I., Ulmanová L., Starostka D., Wróbel M., Brožová L., Jarkovský J., Mikulášová A., Říhová L., Almáši M., Ševčíková S., Krejčí M., Straub J., Minařík J., Pavlíček P., Pour L., Všianská P., Okutabe S., Penka M., a Maisnar V. v zastoupení České myelomové skupiny and Literatura
Úvod: Recidíva pectus excavatum je najzávažnejšou neskorou komplikáciou primárnej korekcie. V indikovaných prípadoch je možné pacientovi odporučiť rekorekciu modifikovanou Ravitchovou technikou (HMRR), alebo minimálne invazívnu korekciu (MIRPE). Práca sa zameriava na vyhodnotenie dostupných operačných techník u dospelých pacientov a adolescentov s recidívou pectus excavatum. Metódy: Autori retrospektívne vyhodnotili výsledky svojej práce. V období od júna 2006 do októbra 2014 odoperovali na Klinike hrudníkovej chirurgie 126 výkonov pre pectus excavatum. HMRR bolo metódou voľby v 51 prípadoch a MIRPE v 75. Korekcia pre recidívu pectus excavatum bola indikáciou pre 12 (9,5 %) výkonov u 11 pacientov. Tí absolvovali šesť korekcií technikou HMRR a 6 technikou MIRPE. HMRR ako primárny výkon podstúpilo 10 pacientov a MIRPE jeden. Medián veku súboru bol 23,5 (17−44) roku, medián odstupu od prvej operácie bol 9,5 (2−31) roku. Muži tvorili 75 % operantov. Výsledky: Napriek potrebe torakoskopickej adheziolýzy a implantácie dvoch dláh u všetkých pacientov sa MIRPE vyznačovala kratším operačným časom (120 vs. 172 min) a menším počtom komplikácií (16,7 % vs. 50 %). V skupine s HMRR sme zaznamenali tri komplikácie (ranový seróm, migráciu dlahy do perikardu s masívnym hemoperikardom, oddelenie priamych brušných svalov od sterna) a v skupine s MIRPE jednu (symptomatický fluidotorax). U pacienta s migráciou dlahy vznikla ďaľšia recidíva pectus excavatum. Nezaznamenali sme rozdiel v dľžke pooperačnej hospitalizácie. Záver: Napriek limitovaným skúsenostiam považujeme MIRPE v indikovaných prípadoch za bezpečnú a efektívnu techniku pri riešení recidívy u dospelých pacientov a adolescentov., Introduction: Recurrent pectus excavatum is the most serious late complication after primary repair. Redo open repair (Highly Modified Ravitch Repair, HMRR) or minimally invasive repair of pectus excavatum (MIRPE) are usually performed in indicated cases. This paper focuses on the evaluation of available redo surgical techniques in adult and adolescent patients with recurrent pectus excavatum. Methods: 126 operative corrections, predominantly in adult patients, were performed by the authors between June 2006 and October 2014. HMRR was the method of choice in 51 cases, and MIRPE in 75 cases. Recurrent pectus excavatum was the indication in 12 repair procedures (9.5%) in 11 patients. Prior repairs included HMRR in 10 patients and MIRPE in one case. Both HMRR and MIRPE were indicated as redo procedure in six cases. The median age in the redo group was 23.5 (17−44) years and the median interval between the primary correction and the redo procedure was 9.5 (2−31) years. The male to female ratio was 3:1. Results: The use of MIRPE resulted in shorter operation time (120 vs. 172 min). There was no difference in the length of postoperative hospitalisation. Three complications (50%) were recorded in the HMRR group (wound seroma, intrapericardial bar migration with hemopericardium, displaced rectus abdominis muscle) and one (16.7%) occurred in the MIRPE group (symptomatic fluidothorax). Conclusion: Despite our limited experience with both techniques in the treatment of recurrent pectus excavatum we believe that MIRPE should be regarded as a safe and effective technique for the redo repair in adolescent and adult patients., and M. Lučenič, M. Janík, R. Benej, A. Garchar, P. Juhos
Cíl: Zhodnotit efektivitu ambulantního pleopticko‑ortoptického cvičení doplněného o domácí rehabilitaci za pomoci speciálně upraveného softwaru u pacientů s náhle vzniklou okohybnou poruchou a diplopií. Soubor a metodika: Soubor tvořilo 86 dospělých pacientů (33 rehabilitujících – studijní skupina, 53 nerehabilitujících – kontrolní skupina) s náhle vzniklou okohybnou poruchou a diplopií. Příčinou okohybné poruchy byla cévní mozková příhoda, kraniocerebrální poranění nebo vaskulární onemocnění. U všech pacientů bylo provedeno komplexní oční a ortoptické vyšetření s objektivizací okohybné poruchy a diplopie na Lancasterově a Hessově plátně. Sledovací doba byla u obou skupin v intervalu 3–6 měsíců. Výsledky: Průměrné procentuální zlepšení horizontální úchylky šilhání u pacientů s postižením n. VI na jednom oku bylo 96,8 % (p ≤ 0,01) ve studijní skupině, 28,1 % (p ≤ 0,00001) v kontrolní skupině, s postižením n. III a n. IV na jednom oku 73,7 % (p ≤ 0,0008) ve studijní skupině, 36,3 % (p ≤ 0,05) v kontrolní skupině. Průměrné procentuální zlepšení vertikální úchylky šilhání u pacientů s postižením n. III a n. IV ve studijní skupině bylo 43,5 % (p ≤ 0,002), v kontrolní skupině 19,9 % (p ≤ 0,04). Závěr: Studie prokázala vyšší procentuální zlepšení velikosti úchylky šilhání a deficitu hybnosti u dospělých rehabilitujících pacientů ve srovnání se spontánní částečnou úpravou okohybné poruchy u pacientů bez léčby. Domácí rehabilitace za pomoci speciálně upraveného softwaru se jeví jako vhodný doplněk ke klasické léčbě ve formě pleopticko‑ortoptických cvičení, která mají nezastupitelné místo v rehabilitaci okohybných poruch nejrůznější etiologie., Aim: To evaluate efficacy of pleoptic and orthoptic therapy combined with a home rehabilitation program with a support of a specifically‑developed software in patients with ocular motility disorder and diplopia. Methods: Our study involved 86 adult patients with ocular motility disorder and diplopia (33 with rehabilitation – a study group, 53 without any rehabilitation – a control group). The causes of ocular motility disorders included cerebrovascular accident, craniocerebral trauma and vascular disease. A comprehensive ophthalmological and orthoptic examination were performed in all patients. The Hess‑Lancaster screen tests were performed to objectify ocular motility disorder with diplopia. Follow‑up period ranged between 3 and 6 months in both groups. Results: The mean improvement of horizontal deviation in patients with the sixth cranial nerve palsy on one eye was 96.8% in the study group (p ≤ 0.01) and 28.2% in the control group (p ≤ 0.00001), and it was 73.7% in the study group (p ≤ 0.0008), 36.3% in the control group (p ≤ 0.05) in patients with the third and fourth cranial nerve palsy on one eye. The mean improvement of vertical deviation was 43.5% in the study group (p ≤ 0.002), 19.9% in the control group (p ≤ 0.04). Conclusion: This study demonstrates greater improvement of deviation and ocular motility deficit in adult patients who underwent the pleoptic and orthoptic therapy combined with a home rehabilitation program. Key words: paralytic strabismus – diplopia – conservative treatment – rehabilitation The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and L. Pražáková, J. Timkovič, R. Autrata, P. Rezek, P. Novák, L. Bláhová
Cíl: Zhodnocení nálezů v mozkomíšním moku u dětí s paretickým onemocněním a stanovení výtěžnosti vyšetření vzhledem k etiologické diagnóze. Soubor a metodika: Retrospektivně bylo zhodnoceno vyšetření mozkomíšního moku u 227 hospitalizovaných dětí s paretickým postižením periferního nebo centrálního nervového systému. Mozkomíšní mok byl hodnocen cytologicky a biochemicky. Stanovovány byly protilátky proti neurotropním virům, proti borreliím a ve sporných případech byla provedena i detekce bakteriálních antigenů nebo virové nukleové kyseliny pomocí PCR. Výsledky:Zánětlivé změny ve smyslu aseptické meningitidy byly zjištěny u 125 dětí (55 %), proteinocytologická disociace u devíti dětí (4 %), vyšetření mozkomíšního moku ostatních 93 dětí (41 %) bylo negativní. V cytologickém vyšetření převažovaly lymfocyty (průměr 110, medián 10). Hladina bílkoviny v mozkomíšním moku byla 0,4 g/l (medián) a hladina glukózy 3,34 mmol/l (medián). Porucha hemato‑likvorové bariéry byla zjištěna u 55/113 dětí (51 %), z toho v 9 % těžká. Borreliová etiologie byla prokázána u 52 % dětí, z toho 86 % vzorků mělo současně pleocytózu. Virová a mykoplazmová etiologie byla zjištěna u 11 % dětí pouze sérologicky. Etiologie zůstala neprokázána u 37 % dětí. Závěry:Vyšetření mozkomíšního moku přispívá k diagnostice paretických onemocnění. Navzdory negativním meningeálním příznakům u dětí by měla být provedena lumbální punkce k potvrzení nebo vyloučení meningitidy. V našich zeměpisných podmínkách je periferní paréza n. facialis diagnostikována u 95 % dětí s převahou borreliové etiologie. Paretická postižení jiné etiologie se vyskytují vzácně., Aim: To evaluate cerebrospinal fluid (CSF) findings in children with paretic involvements and to establish the benefit of such examination with a view to aetiological diagnosis. Material and methods: CSF findings among 227 hospitalized children with paretic involvements of the peripheral or central nervous system were evaluated retrospectively. CSF was analysed cytologically and biochemically. Detected were antibodies against neurotropic viruses, Borrelia and viral nucleic acids by means of PCR. Results: Inflammatory changes due to aseptic meningitis were found in 125 (55%) children, elevation of proteins only in nine (4%) children, and CSF examination was negative in the remaining 93 (41%) children. Cytological examination revealed white blood cells with a predominance of lymphocytes (mean 110, median 10). Median CSF protein was 0.4 g/l and median CSF glucose was 3.34 mmol/l. Disruption of the blood‑CSF barrier was determined in 55/113 (51%) children, while this condition was severe in 9% of the examined children. Borrelial aetiology was confirmed in 52% of the children, while pleocytosis was revealed in 86% of those samples. Viral and mycoplasmal aetiology was proven in 11% of the children only serologically. The aetiology remained unproven in 37% of the children. Conclusion:CSF examination contributed to the diagnosis of paretic involvements in children. Even despite negative meningeal signs in children, spinal tap should be performed to exclude or confirm meningitis. In our geographic conditions, peripheral facial palsy is diagnosed in 95% of children with the predominance of borrelial aetiology. Paretic involvements of other aetiologies occur only rarely., and L. Krbková, K. Holečková, Z. Blechová, V. Marešová, K. Labská, H. Štroblová, J. Bednářová
Cíl: Autoři prezentují výsledky operační léčby tumorů periferních nervů. Operační výkony byly provedeny na Neurochirurgické klinice LF MU a FN Brno v letech 2003–2013. Ve sdělení je prezentován současný přehled histologické klasifikace a její vliv na možnosti chirurgické léčby. Součástí práce je i kazuistika dokumentující operační postup u raritního objemného tumoru n. ischiadicus v hloubce hýžďové krajiny. Soubor a metodika: Operační revizi podstoupilo celkem 24 pacientů, z toho 13 mužů a 11 žen. Průměrný věk pacientů v souboru byl 46,5 roku (min. 22, max. 74 let). Výkony byly provedeny standardní mikrochirurgickou operační technikou, od roku 2007 s užitím peroperační elektrofyziologické monitorace. Retrospektivní analýzou je soubor definován dle postiženého nervu, rozsahu resekce a histologické klasifikace. Je zhodnocen výsledný pooperační neurologický stav. Výsledky: Nejčastěji postiženým periferním nervem byl n. tibialis. V souladu s literárními zdroji se histologicky nejčastěji jednalo o benigní schwannom, a to celkem ve 20 případech. Jednou šlo o neurofibrom, jednou o intraneurální ganglionovou cystu, jedenkrát byla histologie uzavřena jako raritní extraoseální Ewingův sarkom a u jednoho pacienta byl tumor způsoben chronickým zánětlivým procesem. Závěr: V našem souboru bylo dosaženo totální resekce u všech operovaných pacientů, kromě jednoho pacienta. U něj byla provedena pouze revize s otevřenou biopsií. U pacienta s maligním Ewingovým sarkomem byla nutná kompletní rozšířená resekce postižených nervů s příslušným totálním motorickým a senzitivním deficitem. Ve dvou dalších případech došlo po operaci ke zhoršení neurologického stavu, jednou se jednalo o lehkou parézu, jednou o trvalou hypestezii. V ostatních případech klinické obtíže prakticky vymizely., Aim: The authors present surgical treatment results of peripheral nerve tumors. All the surgical procedures were performed between 2003 and 2013 at the Department of Neurosurgery, The University Hospital Brno. The paper provides an overview of current histological classification and its impact on surgical treatment. The paper also includes a case report describing a surgical procedure used for a rare, bulky tumor of the sciatic nerve in the depth of the gluteal region. Methods: In total, 24 patients, 13 men and 11 women, underwent surgical revision. The mean age of the group was 46.5 years (min. 22, max. 74 years). All the surgical procedures were completed using standard microsurgical tools. Perioperative electrophysiological monitoring has been used since 2007. A retrospective analysis according to the localization of the affected nerve, extent of resection and histological classification of the tumor was performed and the final outcome in terms of neurological status was evaluated in the study group. Results: A tumor of the tibial nerve was the most frequent target of the surgery in our study group. Benign schwannoma was the most common tumor in our study group (20 cases) and this is in accordance with previously published data. Other tumors were classified as neurofibroma (one case) and intraneural ganglion cyst (one case). Histology confirmed the presence of a rare extraosseous Ewing’s sarcoma in one case. Finally, one patient suffered from chronic inflammation. Conclusion: In our study group, total resection was performed in all patients except one. Revision with open biopsy was performed in a patient with nerve inflammation. Complete extended resection of the affected nerves was necessary in a patient with malignant Ewing’s sarcoma. This resulted in total motor and sensitive deficit of the corresponding area. Neurological status has also worsened after the surgery in two other cases, one had light paresis and the other had permanent hypoesthesia. The clinical symptoms disappeared after surgery in all other cases. Key words: tumor of the peripheral nerve – sciatic nerve schwannoma – neurofibromatosis The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Sova, E. Neuman, V. Vybíhal, P. Fadrus, A. Šprláková, L. Křen
Úvod: Výskyt dobře diferencovaného nízkorizikového karcinomu štítné žlázy zaznamenal v posledních 3 desetiletích celosvětový nárůst. Léčba karcinomu štítné žlázy se týká vhodného chirurgického výkonu a použití adjuvantní terapie radiojodem u vybraných pacientů. Pro stanovení vhodné léčby je rozhodující hodnocení prognostických faktorů a stratifikace rizika. Přežívání pacientů s nízkorizikovým karcinomem štítné žlázy je vynikající. Vhodnou volbou léčebného postupu je u většiny pacientů dosaženo úplného vyléčení, riziko relapsů stoupá s velikostí primárního nádoru, při nálezu rizikových faktorů a u mužů. Metodika a výsledky: Do sledovaného souboru bylo zařazeno celkem 1 980 pacientů, u kterých byly v letech 2003–2012 diagnostikovány nádory T1a a T1b. Jednalo se o 1 675 žen (84,6 %), průměrný věk 45,22 let, a 305 mužů (15,4 %), průměrný věk 50,0 let. Převážnou část souboru představovaly karcinomy papilární (1 868; 94,4 %), menší část pak karcinomy folikulární (112; 5,6 %). Pacienti byli rozděleni do 4 skupin podle velikosti nádoru. U pacientů byly hodnoceny rizikové faktory: unifokalita bez dalších rizikových faktorů, multifokalita – více ložisek nádoru ve štítné žláze, metastázy ve spádových lymfatických uzlinách, vzdálené metastázy, případně kombinace více rizikových faktorů. Skupina A: V souboru 678 sledovaných nemocných s papilárním a folikulárním mikrokarcinomem do 5 mm bylo při histologickém vstupním nálezu zachyceno jedno ložisko (unifokální typ karcinomu) u 566 nemocných, multifokalita byla nalezena u 112 pacientů, ve 24 případech byly prokázány lokální uzlinové metastázy a v 1 případě byl nález plicních vzdálených metastáz. Skupina B: V této skupině bylo 576 sledovaných pacientů s papilárními a folikulárními mikrokarcinomy velikosti 5–10 mm. Při histologickém vstupním nálezu bylo zachyceno jedno ložisko karcinomu u 434 nemocných, multifokalita u 142 pacientů, v 53 případech lokální uzlinové metastázy a v 1 případě kostní metastázy. Skupina C: V této skupině bylo 467 sledovaných pacientů s papilárními a folikulárními mikrokarcinomy velikosti 10–15 mm. Při histologickém vstupním nálezu byl zachycen unifokální typ karcinomu u 344 nemocných, multifokalita u 123 pacientů, v 45 případech lokální metastázy a ve 3 případech plicní metastázy. Skupina D: V této skupině bylo 259 sledovaných pacientů s karcinomem velikosti 16–20 mm. Při vstupním nálezu bylo zachyceno jedno ložisko karcinomu u 188 nemocných, multifokalita u 71 pacientů, v 24 případech byly prokázány lokální metastázy a u 2 pacientů byl nález vzdálených plicních metastáz. U pacientů, u kterých byly nalezeny rizikové faktory, byla indikována léčba radiojodem. Jednalo se o 744 pacientů. V této skupině pacientů došlo po roce a více k relapsu u 74 pacientů (9,94 %). U 1 236 pacientů, u kterých nebyl podán radiojod, došlo k relapsu u 49 pacientů (3,96 %). Závěr: Na základě naší analýzy je nezbytné stratifikovat riziko relapsu podle rizikových faktorů. V případě vynechání léčby radiojodem u nemocných s nízkorizikovým karcinomem bez potvrzení rizikových faktorů je nezbytné i tyto pacienty vést v dispenzárním programu a pravidelně je vyšetřovat klinicky, laboratorně a sonograficky. Je důležité rozlišovat pacienty s rizikovými faktory, které se mohou podílet na recidivě onemocnění. Jen tak zabráníme tomu, aby na jedné straně docházelo k nadměrné léčbě nemocných s nízkorizikovým karcinomem štítné žlázy a ke zvyšování vynaložených nákladů na zdravotní péči a aby na druhé straně nedošlo ke snížení úrovně péče provázené nárůstem relapsů., Introduction: The incidence of well-differentiated low-risk thyroid cancer have increased globally over the last three decades. Thyroid cancer treatment relates to a suitable surgical procedure and the use of adjuvant radioiodine therapy in selected patients. Evaluation of prognostic factors and risk stratification are critical for determining appropriate treatment. Survival of patients with low-risk thyroid cancer is excellent. Appropriate choice of medical treatment resulted in full recovery in most patients. Relapse risk increases with the size of the primary tumor, along with the findings of the risk factors in men. Methods and results: Our study included a total of 1 980 patients in whom were diagnosed T1a and T1b tumors between the years 2003 to 2012. The population included 1 675 women (84.6 %) of average age of 45.22 years and 305 men (15.4 %) of average age of 50.0 years. The bulk of the file represented papillary carcinomas (1 868; 94.4 %), and smaller group of follicular carcinomas (112; 5.6 %). Patients were divided into four groups according to tumor size. Patients were evaluated according to risk factors: unifocality no other risk factors, multifocality – more bearings in thyroid tumor, metastases in regional lymph nodes, distant metastases or combination of risk factors. Group A: In the monitored set of 678 patients with papillary and follicular microcarcinoma up to 5 mm, during histological input, the findings revealed one bearing (unifocal type of cancer) in 566 patients. Multifocality was found in 112 patients, local nodal metastasis were demonstrated in 24 cases and pulmonary metastasis was discovered in 1 case. Group B: In this group there were 576 study patients with papillary and follicular microcarcinoma size of 5–10 mm. Histological findings were captured input one bearing carcinoma in 434 patients, 142 patients with multifocality, in 53 cases of local nodal metastasis, and 1 case of bone metastases. Group C: In this group there were 467 study patients with papillary and follicular microcarcinoma size 10–15 mm. The histological initial finding captured unifocal type of cancer in 344 patients, multifocality in 123 patients, in 45 cases local metastases and in 3 cases of pulmonary metastases. Group D: 259 patients were monitored in this group with breast size 16–20 mm. At the initial finding was captured one bearing cancer in 188 patients, multifocality in 71 patients, in 24 cases evidence of local metastases and 2 patients had a case of distant lung metastases. In patients in whom risk factors were found, radioiodine treatment was indicated. This included 744 patients. In this group of patients after a year or more, relapse was observed in 74 patients (9.94 %). In 1 236 patients who did not undergo radioiodine treatment, there was a relapse in 49 patients (3.96 %). Conclusion: Based on our analysis, it is necessary to stratify the risk of relapse according to risk factors. In case of missed radioiodine therapy in patients with low-risk cancer without confirmed risk factors, it is also necessary to have regular clinical, laboratory and ultrasound examination. It is important to distinguish patients with risk factors that may contribute to disease recurrence. Only in this way, on one hand we prevent excessive treatment of patients with low-risk thyroid cancer which leads to increased cost of health care, and on the other hand prevent reduced level of care for patients with an increase in relapses. Key-words: low-risk thyroid cancer – radioiodine treatment – risk stratifications, and Petr Vlček, Dagmar Nováková, Jan Vejvalka, Jaroslav Zimák, Martin Křenek, Květuše Vošmiková, Svatopluk Smutný, Petr Bavor, Jaromír Astl, Jindřich Lukáš
Demence s převahou vaskulární symptomatiky zaujímají 2. místo v celkovém výskytu demencí. Autoři článku úvodu souhrnně uvádějí základní údaje týkající se tohoto onemocnění. Předkládají vlastní neintervenční retrospektivní sledování účinnosti pentoxifyllinu na symptomy pokročilé demence uvedeného typu. Výsledky této práce neprokázaly statisticky významný příznivý vliv sledovaného léku., Vascular dementia is second commonest cause of dementia. The authors of the article have done a survey of essential data concerning dementia with vascular symptoms. They also present follow up evaluating effect of pentoxifylin on symptoms in patients with severe dementia of this type. This follow up is nonintervention retrospective. The assembled results of the study showed that a favourable effect for pentoxifyllin was not found n severe dementia with vascular symptoms., Jitka Mészárosová, Vladimír Kovtun, and Lit. 22
Nesteroidní antirevmatika (NSA) patří k nejčastěji používaným lékům. Mají stále své nezastupitelné místo, především při léčbě bolesti a zánětlivých projevů v oblasti muskuloskeletálního systému. Jejich podávání je však provázeno poměrně častým výskytem nežádoucích gastrointestinálních příhod. Koxiby byly vyvinuty za účelem snížení rizika nežádoucích příhod v oblasti zažívacího traktu, později bylo ale zjištěno, že mohou zvyšovat výskyt kardiovaskulárních příhod. V poslední době však bylo prokázáno, že tento kardiotoxický efekt mají různou měrou všechna NSA, a to selektivní i neselektivní včetně diklofenaku, ibuprofenu atd, nejmenší riziko z hlediska kardiotoxicity má pravděpodobně naproxen. Současné užívání kyseliny acetylsalicylové (KAS) redukuje riziko vzniku kardiovaskulárních příhod, pokud je podávána spolu s celekoxibem, rofekoxibem, meloxikamem nebo indometacinem, její účinek však může být snižován současným podáváním ibuprofenu. Je nutné zvážit u každého jedince poměr gastroinestinálního i kardiovaskulárního rizika, vyhodnotit i další rizikové faktory, a podle toho pak zvolit optimální terapeutický postup., Non-steroidal anti-inflammatory drugs (NSAID) are among the most often used drugs. They are still irreplaceable, primarily in the management of pain and inflammatory symptoms in the sphere of the musculoskeletal system. However, their application is associated with a relatively frequent occurrence of adverse gastrointestinal events. Coxibs were developed to reduce the risk of adverse gastrointestinal events, but later they were found to potentially increase the rate of cardiovascular events. Recently, however, it has been proven that all NSAID have this cardiotoxic effect to a greater or a lesser extent, i.e. both selective and non-selective NSAIDs, including diclophenac, ibuprofen, etc., the lowest cardiotoxicity risk being probably associated with naproxen. Concomitant use of acetylsalicylic acid (ASA) reduces the risk of cardiovascular events, as long as it is administered together with celecoxib, rofecoxib, meloxicam or indometacin, but its effect may be decreased by simultaneous use of ibuprofen. The ratio of gastrointestinal and cardiovascular risk must be assessed on an individual basis, apart from other risk factors, before choosing the best therapeutic strategy, Šárka Forejtová, and Lit.: 57
Cíl: Cílem této práce je popis klinického obrazu pacientů s neuromyelitis optica a poruch jejího širšího spektra (NMO Spectrum Disorders; NMO SD) v České republice, včetně srovnání pacientů se začátkem onemocnění před 50. rokem života a po něm v kontextu výskytu longitudinálně extenzivní myelitis (LETM) a poškození zrakového nervu. Dalším cílem je hodnocení likvorových nálezů a séropozitivity protilátek proti akvaporinu‑4 (AQP4-IgG). Soubor a metodika: Byla provedena systematická retrospektivní analýza klinických a paraklinických nálezů 32 pacientů s NMO SD. Tloušťka nervových vláken sítnice (RNFL) každého oka byla měřena metodou optické koherentní tomografie. Tíže neurologického deficitu byla vyjádřena pomocí EDSS skóre. Výsledky: NMO SD častěji postihují ženy (8 : 1). Medián věku počátku onemocnění je 36 let. Medián délky trvání onemocnění je 10,5 roku. Medián EDSS skóre je 4,5 (rozmezí 1,0–8,5) a délky onemocnění 10,5 let (rozmezí 0,5–24). U 31 z 32 pacientů nacházíme AQP4-IgG v séru a jejich titr pozitivně koreluje s EDSS skóre. RNFL oka pravého (medián 63 ?m) a oka levého (medián 58 ?m) je sníženo pod dolní hranici normy (97 ?m) u 57 %, resp. 64 % pacientů. RNFL koreluje s délkou choroby. Myelitida jako první manifestace onemocnění je častější u pacientů starších 50 let (p < 0,05). Ve srovnání s remisí nacházíme v likvoru během relapsů vyšší koncentraci bílkoviny a počet elementů (p < 0,001; pro oba parametry). Závěr: LETM je typicky první klinickou manifestací NMO u pacientů starších 50 let a je spojena s těžkým neurologickým deficitem již v úvodu onemocnění., Aim: The aim of this study was to describe the clinical picture of patients with NMO spectrum disorders (NMO SD) in the Czech Republic, including comparison of patients with disease onset before and after 50 years of age in the context of longitudinally extensive transverse myelitis (LETM) and optic nerve involvement. Another objective was to evaluate cerebrospinal fluid samples and aquaporin-4 antibody (AQP4-IgG) seropositivity. Methods: A systematic retrospective analysis of clinical and paraclinical findings in 32 patients with NMO SD was performed. The retinal nerve fiber layer (RNFL) thickness in each eye was measured with optical coherence tomography. Severity of neurological deficit was expressed by the EDSS score. Results: NMO SD are more frequent in women (8 : 1). Median age of disease onset was 36 years. Median disease duration was 10.5 years. Median EDSS score was 4.5 (range 1.0–8.5) and median disease duration 10.5 years (range 0.5–24). AQP4-IgG were found in the serum of 31 out of the 32 patients and their titer positively correlated with the EDSS score. The RNFL thickness of the right eye (median 63 ?m) and the left eye (median 58 ?m) was below the lower limit of normal (97 ?m) in 57% and 64% of patients, respectively. The RNFL thickness correlated with the disease duration. Myelitis as the first manifestation of the disease was more frequent in patients older than 50 years (p < 0.05). Compared to remission, patients with a relapse had increased protein levels and element count in the cerebrospinal fluid (p < 0.001 for both parameters). Conclusion: LETM is typically the first clinical manifestation of NMO patients older than 50 years and is associated with severe neurological deficit at the early stages of the disease. Key words: neuromyelitis optica – antibodies against aquaporin-4 – longitudinally extensive transverse myelitis The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and P. Nytrová, P. Kleinová, J. Preiningerová Lízrová, V. Král, M. Hinďoš, M. Vaněčková, E. Havrdová, D. Horáková
Úvod: Cílem práce bylo zjistit četnost lymfoscintigrafických (LSG) vyšetření k detekci sentinelové uzliny u karcinomu prsu na našem pracovišti, při nichž nedošlo k zobrazení axilárního horkého ložiska, odhadnout možné faktory, které se na neúspěchu vyšetření mohou podílet, zjistit reakce operatérů na zmíněnou situaci a formulovat obecné doporučení, jak při neúspěšném LSG vyšetření postupovat. Metody: Retrospektivní zhlédnutí výsledku 3014 LSG vyšetření provedených na našem pracovišti v letech 2001–2011 a bližší rozbor případů, kdy nedošlo k zobrazení axilárního horkého ložiska. Výsledky: K zobrazení horkého ložiska v axile nedošlo celkem v 71 případě (2,4 %). Četnost neúspěšných vyšetření se dlouhodobě příliš nemění. Rizikový faktor představuje především předchozí chirurgický výkon na prsu nebo v axile, nádorová obturace lymfatické drenáže a absence masáže místa aplikace indikátoru. Operatéři na neúspěch LSG vyšetření reagovali nejčastěji aplikací barviva a explorací axily, vynecháním zákroku na uzlinách, případně axilární disekcí. Závěr: Používáme-li při lymfoscintigrafickém vyšetření opakované snímání po delší dobu, je četnost neúspěšných vyšetření velmi malá (2,4 %). Nezobrazí-li se v axile depo aktivity, doporučujeme použít vitální barvení a chirurgicky explorovat axilu. U většiny pacientů bývá tento postup úspěšný. Pokud se identifikace SN nezdaří ani kombinovanou metodou, je nutno zvolit chirurgický výkon dle individuálního vyhodnocení klinického kontextu., Introduction: The aim of the study was to review the cases of sentinel lymph node biopsy for breast cancer in which preoperative lymphoscintigraphy had shown no axillary hot spot; to assess the frequency of failed examinations and possible causes of the failure; to analyze subsequent surgical procedures and hence to provide a general recommendation on what to do in such a situation. Methods: A retrospective overview of 3014 lymphoscintigraphy examinations at the Masaryk Memorial Cancer Institute from 2001 to 2011 with a more detailed analysis of the cases with axillary hot spot visualization failure. Results: The axillary hot spot was not shown in 71 examinations (2.4%). The frequency of failed lymphoscintigraphy during the time period did not change substantially. The possible risk factors of failed lymphoscintigraphy include: previous surgery on the breast or the axilla, obturation of the lymphatic drainage with the cancer, and the absence of the tracer injection site massage. The most common surgical procedures to respond to a failed examination were: the application of patent blue and surgical exploration of the axilla, no axillary surgery, or axillary dissection. Conclusion: When repeated scanning with the gamma camera through the first several hours is performed, the frequency of failed lymphoscintigraphy procedures remains very low (2.4%). If there is no axillary hot spot shown, patent blue is to be injected and the axilla should be surgically explored. This solution will be successful in most patients. If the sentinel lymph node cannot be detected even using the combined method, the surgical procedure needs to be selected with regard to the individual clinical context., and O. Coufal, O. Zapletal, P. Vrtělová, J. Vašina, Z. Řehák
Úvod: Tři jednonukleotidové polymorfismy (SNP) v NOD2/CARD15 genu (3020insC, R702W, G908R) jsou pro Crohnovu chorobu významným rizikovým faktorem. Jejich diagnostické a terapeutické využití v klinické praxi je však doposud limitované. Cílem studie byla analýza možné asociace těchto polymorfismů s rizikem reoperací a posouzenísouvislosti s fenotypem onemocnění. Metody: U 76 pacientů s Crohnovou chorobou a minimální délkou trvání nemoci 5 let byly testovány tři sekvenční varianty NOD2/CARD15 genu (R702W, G908R, 3020insC). Anamnestická a klinická data, včetně chirurgické léčby byly retrospektivně získány ze zdravotnické dokumentace a prospektivně doplňovány podle protokolu studie. Analyzovány byly souvislosti mezi vybranými genovými polymorfismy, nutností reoperací a fenotypem nemoci. Výsledky: U 24 pacientů (32 %) se našla alespoň jedna sledovaná varianta v NOD2/CARD15 genu. 25 pacientů (33 %) bylo reoperováno, 51 (67 %) představovalo kontrolní skupinu. Trend vyšší četnosti reoperací ve skupině s genovou mutací nedosáhl statistické významnosti (p=0,2688). Dva ze čtyř homozygotů (50 %) nesoucích variantu 3020insC byli opakovaně operováni. Neprokázali jsme signifikantní rozdíly mezi soubory s wild formou a mutovanou formou NOD2/8CARD15 genu s ohledem na věk v době diagnózy (p=0,4356), formu onemocnění (p=0,6610) a lokalizaci (p=0,4747) podle Montrealské klasifikace. Závěr: Polymorfismy v NOD2/CARD genu signifikantně neovlivnily četnost reoperací, homozygoti nesoucí mutaci 3020insC genu však představovali vysoce rizikovou skupinu. Fenotyp onemocnění signifikantně nesouvisel s přítomností vyšetřovaných sekvenčních variant., Introduction: Three NOD2/CARD15 gene variants (3020insC, R702W, G908R) have been identified as genetic risk factors for Crohn’s disease patients. However the diagnostic and therapeutic relevance for clinical practice remains limited. The aim of this study was to evaluate the association between these variants, the risk of reoperation and disease phenotype. Methods: In 76 Crohn’s disease patients (41 female, 35 male) with a minimum 5 year follow-up, three polymorphisms of the NOD2/CARD15 gene (R702W, G908R, 3020insC) were tested. Detailed clinical and medical history including surgical procedures and reoperations were obtained by reviewing the medical charts and completed prospectively. Association between the need for reoperation, disease phenotypes and gene variants were analyzed. Results: 24 patients (32%) showed at least one NOD2/CARD15 mutation. 25 patients (33%) required reoperation, 51 (67%) represented the control group. The expected trend that patients with NOD2/CARD15 variants have a higher frequency of reoperations was not confirmed to a level of statistical significance (p=0.2688). Two of the four patients (50%) with the 3020insC variant required further surgery. We did not confirm any association between NOD2/CARD15 mutations and age at diagnosis (p=0.4356), behavior (p=0.6610), or localization (p=0.4747) according to the Montreal classification. Conclusion: NOD2/CARD15 polymorphisms did not significantly affect the reoperation rate. Homozygosity for the 3020insC variant in the NOD2/CARD15 gene is associated with a high risk of reoperation. NOD2/CARD15 gene variants are not significantly associated with specific disease phenotypes., and L. Martínek, T. Kupka, J. Šimová, P. Klvaňa, M. Bojková, M. Uvírová, P. Dítě, J. Dvořáčková, J. Hoch, P. Zonča
Varikokéla je nejčastější chirurgicky ovlivnitelná příčina mužské infertility. Dilatované a varikózně změněné žíly plexus pampiniformis testis vytváří varikokélu. Regurgitace krve při insuficienci chlopní vnitřních spermatických žil způsobuje poškození testikulární funkce zvýšením intraskrotální teploty. Autoři sledují efekt a dopad mikrochirurgické operace varikokély na spermiogram, Varicocele is the most common cause of male infertility, which can be repaired surgically. Dilated and varicose changes of the venous pampiniform plexus of the testis cause varicocele. Valvular insufficiency of the spermatic veins allows regurgitation of blood which causes damage to the testicular function by increasing the intrascrotal temperature. The authors observe the effect and significance of microsurgical varicocelectomy on spermiogram., and Nussir M., Pacík D., Čermák A.
Osteochondritis dissecans(OCD) of the knee is identified with increasing frequency in the adolescent patient. Left untreated, OCD can cause significant impairment and restriction in physical activity and development of osteoarthritis at an early age. The diagnosis of lesions of OCD can be confirmed on plain radiographs. MRI has emerged as the gold standard to evaluate the stability of the lesion and the integrity of the overlying articular cartilage. Treatment of OCD lesions depend on the stability of the lesion. Stable lesions can be treated conservatively by physical activity modification and immobilization. Unstable lesions and stable lesions not responding to conservative measures should be treated surgically. Surgical options range from arthroscopic drilling, either transarticular or extra-articular drilling for stable lesions or salvage procedures such as autologous chondrocyte transplantation (ACT), mosaicplasty to restore joint and cartilage congruency. and H. H. Shaikh, J. Vícha, T. Proček, J. Pavlata, T. Kučera
BACKGROUND: Though mid-term survival rates of over 95% in several series have been published, there is still a paucity of related literature regarding the role of vertical stem instability in the osteointegration of fluted tapered stems. This paper presents a comprehensive and prospective assessment on short-term experiences with uncemented modular femoral stem in the treatment of defective femur during revision surgery of total hip replacement. MATERIALS AND METHODS: Clinical and radiological monitoring of 20 consecutive patients with implanted tapered fluted revision stem (Lima Corporate, Udine, Italy) was of 27 months in average (20-35 months). The average pre-operative Merle d'Aubigné and Postel method score was 6.3 points (3-10 points). The frequency of femur defects, classified according to Paprosky, was IIIA = 9 and IIIB = 11. RESULTS: During last follow-up, the Merle d'Aubigné and Postel hip score was on average 11.7 (6-16 points). Compared to post-operation radiograph, stem migration of 1.9 mm (0-11 mm) on average was found. This vertical stem migration was observed only when comparing hip radiographs immediately after surgery, and at 6 weeks post-surgery. The Paprosky IIIA defects group, presented a subsided stem by an average of 1.5 mm. In the group of Paprosky IIIB defects, the stem subsidence was on average 2.3 mm. All 20 patients in the study showed excellent osteointegration of the uncemented revision modular stem. CONCLUSIONS: This study found and excellent osteointegration of the Lima uncemented tapered fluted revision modular stem in defective femur with a cortical bone segment present in the diaphyseal isthmus area. The initial vertical instability leading to stem migrating during the first six weeks following surgery did not, however, affect its osteointegration. and P. Šponer, T. Kučera, K. Urban, D. Zítko, D. Diaz-Garcia, M. Grinac
Východiska: Příspěvek předkládá výsledky retrospektivní studie zaměřené na screening otoakustických emisí u novorozenců. Cíl: Hlavním cílem výzkumného šetření bylo zjistit incidenci sluchových vad u fyziologických a rizikových novorozenců ve vybraném období. Metodika: V rámci kvantitativního výzkumu byla použita metoda retrospektivní studie prostřednictvím záznamového archu, které autorům poskytlo novorozenecké oddělení. Pro sledování průběhu těhotenství, porodu, osobní a rodinné anamnézy byl využit informační portál vybraného zdravotnického zařízení. Výběrový soubor zahrnoval novorozence, u nichž bylo ve stanovém období provedeno vyšetření sluchových vad. Výsledná data byla vyhodnocena deskriptivní statistikou a prostřednictvím Pearsonova chí-kvadrátového testu. Výsledky: V roce 2014 bylo ve zdravotnickém zařízení hospitalizováno 1 516 novorozenců, screening otoakustických emisí byl proveden u 1 510 novorozenců. Vyšetřeno bylo 1 258 fyziologických novorozenců, přičemž sluchová vada byla odhalena u 5 (0,4 %) novorozenců. Ze skupiny novorozenců rizikových byla vada diagnostikována u 7 (2,78 %) novorozenců z 252. Byl statisticky potvrzen častější výskyt sluchových vad u této skupiny respondentů. Nejčastějším společným faktorem uváděným v anamnéze matky u novorozence se sluchovou vadou bylo onemocnění diabetes mellitus. 7 (58,33 %) novorozenců s poruchou sluchu mělo rodinnou anamnézu nezatíženou. Závěr: Incidence sluchových vad je u novorozenců rizikových i fyziologických. Pro správný vývoj dítěte je žá- doucí tyto vady odhalit v časném stádiu. V České republice však nadále chybí legislativní podpora ukládající zdravotnickým zařízením povinnost provádět novorozenecký screening sluchu celoplošně., Background: The article presents the results of retrospective study which is focused on otoacoustic emission screening of newborns. Aim: To analyse and compare physiological and risk newborns examinated of otoacoustic emission. Method: There was used the method of retrospective study through the record sheet and information portal in a chosen medical institution within quantitative research. File selection contained all newborns hospitalized in the medical institution in the year of 2014 and babies who took an examination of hearing impairments. Results: In the year of 2014 in the medical institution was born 1 516 newborns. The examination of otoacoustic emission was done of 1 510 newborns. From the number of 1 258 physiological newborns there were 5 (0,4 %) of them with hearing impairment. From the number of 252 risk newborns there were diagnosed 7 (2,78 %) newborns with hearing impairment.The conclusion is that the hearing impairment is more often in risk newborns. Diabetes mellitus was the risk factor in the hearing impairment. Conclusion: The incidence of hearing impairments occurs in risk newborns as well as physiological. It is necessary to discover hearing impairment in early stage for right child evolution. We still miss legislative support in the Czech Republic which should order the duty to carry out general screening of hearing of newborns in medical institutions., and Lucie Tobiášková, Helena Petržílková
Úvod: Rozsah nádoru a kvalita jeho chirurgického odstranění patří k hlavním prognostickým faktorům v léčbě karcinomu rekta. Počet pooperačních lokálních recidiv závisí na úplnosti odstranění mezorekta – TME (total mesorectal excision) – a dosažení bezpečných resekčních okrajů bez nádoru. Provedení a kvalita operace záleží na předoperační diagnostice a detekci rizikových míst na rektu a mezorektu, na chirurgické schopnosti výkon správně provést a na patologickém vyšetření, hodnotícím úplnost odstranění nádoru v parametrech resekčních okrajů včetně cirkumferentního (CRO) a kompletnost mezorektální excize. Cílem práce bylo zavést a standardizovat metodu hodnocení kvality chirurgického výkonu − mezorektální excize – v léčbě karcinomu rekta hodnocením resekčních okrajů včetně CRO a kompletnosti excize. Metody: Studie měla dvě části. V první, retrospektivní části multicentrické studie byly v sestavě 288 pacientů analyzovány jednotlivé dílčí parametry diagnostiky, operací a histologického vyšetření karcinomu rekta, identifikována kritická místa a připraven jednotný protokol sledování. Ve druhé, prospektivní části studie byla v sestavě 600 pacientů tato data sledována parametricky a byla hodnocena kvalita TME ve vztahu k onkologickému výsledku léčby. Výsledky: V předoperační diagnostice se zvýšil podíl pacientů, kterým byl proveden restaging po neoadjuvantní léčbě z 60,0 % na 81,7 %. Podíl resekátů, u nichž nebyla hodnocena kvalita excize mezorekta, se snížil z 52,9 % v retrospektivní části na 22,8 % v části prospektivní. Podíl kompletních excizí mezorekta se zvýšil z 22,6 % na 26,0 %, podíl téměř kompletních excizí se zvýšil z 10,1 % v retrospektivní části na 24,0 % v prospektivní části studie. Závěr: Zavedení parametrického sledování do rutinní praxe zvýšilo kvalitu předléčebné a předoperační diagnostiky, vyšetření resekátu patologem a vlivem zpětnovazebné informace také kvalitu chirurgického výkonu., Introduction: Tumour size and the quality of its complete surgical removal are the main prognostic factors in rectal cancer treatment. The number of postoperative local recurrences depends on whether the mesorectum has been completely removed – total mesorectal excision (TME) – and whether tumour-free resection margins have been achieved. The surgery itself and its quality depend on the accuracy of preoperative diagnosis and detection of risk areas in the rectum and mesorectum, on the surgeon’s skills, and finally on pathological assessment evaluating whether complete tumour excision has been accomplished including circumferential margins of the tumour, and whether mesorectal excision is complete. The aim of our study was to implement and standardize a new method of evaluation of the quality of the surgical procedure – TME – in rectal cancer treatment using an assessment of its circumferential margins (CRO) and completeness of the excision. Methods: The study consisted of two parts. The first, multi-centre retrospective phase with 288 patients analysed individual partial parameters of the diagnosis, operations and histological examinations of the rectal cancer. Critical points were identified and a unified follow-up protocol was prepared. In the second, prospective part of this study 600 patients were monitored parametrically focusing on the quality of the TME and its effect on the oncological treatment results. Results: The proportion of patients with restaging following neoadjuvant therapy increased from 60.0% to 81.7% based on preoperative diagnosis. The number of specimens missing an assessment of the mesorectal excision quality decreased from 52.9% in the retrospective part of to the study to 22.8% in the prospective part. The proportion of actually complete TMEs rose from 22.6% to 26.0%, and that of nearly complete TMEs from 10.1% to 24.0%. Conclusion: The introduction of parametric monitoring into routine clinical practice improved the quality of pre-treatment and preoperative diagnosis, examination of the tissue specimen, and consequently improved quality of the surgical procedure was achieved., and J. Hoch, A. Ferko, M. Bláha, A. Ryška, I. Čapov, L. Dušek, J. Feit, M. Grega, M. Hermanová, E. Hovorková, R. Chmelová, Z. Kala, D. Klos, R. Kodet, D. Langer, D. Hadži-Nikolov, J. Örhalmi, J. Páral, M. Tichý, I. Tučková, M. Vjaclovský, P. Vlček
Cíl: Porovnat stanovení celkového bilirubinu metodou přímé spektrofotometrie v plné žilní krvi a metodou Jendrassik-Gróf v séru žilní krve u 437 novorozenců narozených v Krajské nemocnici T. Bati ve Zlíně (KNTB). Typ studie: retrospektivní průřezová. Metody: Přímá spektrofotometrie plné žilní krve na analyzátoru ABL 835 firmy Radiometer a spektrofotometrické stanovení v séru žilní krve metodou Jendrassik-Gróf na analyzátoru Architect firmy Abbott. Obě metody mají metrologickou návaznost měření na referenční materiál NIST SRM 916a. Výsledky: Medián (mezikvartilové rozpětí) sérového bilirubinu byl 228 μmol/l (186-263), medián (mezikvartilové rozpětí) bilirubinu v plné krvi byl 237 μmol/l (192-287). Wilcoxonův párový test prokázal mezi mediány statisticky významný rozdíl (p<0,0001). Blandův-Altmanův rozdílový graf a Passing Bablokova regrese ukazují, že především v oblasti koncentrací nad 280 μmol/l měří přímá spektrofotometrie celkového bilirubinu v plné žilní krvi vyšší výsledky než stanovení v séru žilní krve (p<0,0001). Závěr: Při koncentraci bilirubinu nad 280 μmol/l měří přímá spektrofotometrie v plné žilní krvi výrazně vyšší výsledky než stanovení v séru (p<0,0001). Hodnoty nad 280 μmol/l je tedy nutné potvrdit měřením v séru žilní krve v biochemické laboratoři., Aim: The aim of the study is to compare determination of total bilirubin by direct spectrophotometric method in whole venous blood and by indirect Jendrassik-Gróf method in venous serum in 437 newborns born in Tomas Bata hospital in Zlin. Design: retrospective cross section design. Methods: Determination of total bilirubin by direct spectrophotometric method in whole venous blood was performed on Radiometer ABL 835 analyzer. Determination of total bilirubin in venous serum by indirect Jendrassik-Gróf was performed on Abbott Architect analyzer. Both methods are metrologically traceable to reference material NIST SRM 916a. Results: The median (interquartile range) of serum venous bilirubin was 228 μmol/L (186-263). The median of venous whole blood total bilirubin was 237 μmol/L (192-287). The significant difference between medians was found (p<0,0001). Bland- Altman plot and Passing-Bablok regression show that direct spectrophotometric method of whole venous blood gave higher results than Jendrassik-Gróf test in venous serum mainly in the concentration range above 280 μmol/l (p<0,0001). Conclusions: Direct spectrophotometric results of total bilirubin in whole venous blood in the concentration range above 280 umol/l should be confirmed by indirect serum determination in clinical biochemistry laboratory., Šálek T., Macko J., Šafařík P., Pšenčík M., and Literatura
Úvod: Radiofrekvenční ablace (RFA) je etablovaná metoda využívaná k paliativnímu ošetření neresekabilních tumorů jater. Na našem pracovišti využíváme k ošetření metastáz kolorektálního karcinomu (CLM) otevřený či perkutánní přístup. Metoda: V retrospektivní studii (1/2001−1/2015) jsme vyhodnotili klinická data u pacientů podstupujících perkutánní nebo otevřenou RFA pro neresekabilní CLM. Cílem bylo zhodnotit faktory ovlivňující celkové přežití (OS), bezpříznakové období (NED) a nonablaci ložisek ve vztahu k velikosti a počtu ložisek, typu přístupu a typu použité sondy. Výsledky: RFA podstoupilo 147 pacientů s průměrným věkem 65 let. Celkem bylo provedeno 168 RFA výkonů. Celkové přežití bylo ovlivněno vysokým počtem cenzorů. Roční a tříleté OS bylo 96,3 % a 61 % bez statisticky významného rozdílu mezi perkutánním a otevřeným přístupem. NED bylo statisticky významně kratší u pacientů s perkutánním výkonem. NED nebylo ovlivněno ani velikostí, ani počtem ložisek. Vyšší riziko nonablace bylo pozorováno u větších ložisek, ale výsledek nebyl statisticky signifikantní. Perkutánní výkony měly kratší dobu hospitalizace a nižší počet komplikací. Závěr: RFA je alternativní metoda léčby neresekabilních CLM. Otevřený přístup měl v naší studii nižší riziko nonablace. Perkutánní výkony měly nižší riziko komplikací a kratší dobu hospitalizace., Introduction: Radiofrequency ablation (RFA) is a well-established method for palliative therapy of unresectable liver tumors. We use an open or percutaneous approach for the treatment of colorectal liver metastases (CLM). Method: Clinical data of patients undergoing percutaneous or open RFA for CLM between January 2001 and January 2015 were included in the retrospective study. We evaluated clinical factors for overall survival (OS), no evidence of disease (NED) and non-ablation in relation to tumor sizes and numbers, type of approach and type of used probes. Results: 147 patients underwent RFA for CLM in this time period. Mean age was 65 years. 168 RFAs were performed in total. OS was influenced by a high number of censors. OS for the first and third years was 93.6% and 61% with no statistical differences between the percutaneous and open approach. NED was significantly shorter in patients with the percutaneous approach. NED was not influenced neither by size nor number of the lesions. A higher risk of non-ablation was observed as statistically significant in patients with percutaneous RFA. A higher, although not statistically significant, risk of non-ablation was also observed for larger metastases. Patients with percutaneous RFA showed a shorter stay in the hospital and fewer complications. Conclusion: RFA is an alternative approach to the treatment of unresectable CLM. In our study the open approach was associated with a lower risk of non-ablation. Percutaneous RFA showed a lower risk of complications and a shorter stay in the hospital., and J. Brůha, V. Liška, R. Pálek, H. Mírka, P. Hošek, E. Korčáková, K. Bajcurová, J. Fichtl, T. Skalický, V. Třeška